Nastavení psaní se nepodařilo obnovit. Načti stránku znovu a zkus to ještě jednou.
Cvičení na psaní: "Můj přítel – vrah" Jakub Arbes
Pravidla výpočtu přesnosti se změnila. Toto cvičení začíná znovu od začátku.
Uložení dokončeného cvičení se nepodařilo potvrdit. Zkuste ho uložit znovu bez opětovného psaní.
Cvičení na psaní: "Můj přítel – vrah" Jakub Arbes
Navštívil mě poprvé za krásného jasného májového dopoledne.
Stál jsem právě u jediného okna úzké a malé své pracovničky, která mi sloužila zároveň za ložnici, dívaje se bezmyšlenkovitě na malý, prázdný, prosaický dvoreček pod oknem, když kdosi nesměle na dvéře zaklepal.
Ohlédnuv se vidím, kterak byl kdosi pomalu dvéře pootevřel, a dříve než jsem se ozval, objevila se mezi dveřmi vousatá mužská tvář s nápadně cadrnatým hustým obočím, hluboko zapadlýma, ale jiskrnýma očima a se svraštěným čelem.
"Mohu vstoupiti?" ozval se muž ten sympatickým, ale zúmyslně přitlumeným nebo mimovolně ztemnělým barytonem basového timbru.
"Prosím!" dím s chladnou zdvořilostí, učiniv dva kroky směrem ku dveřím.
Neznámý vešel nebo správněji řečeno vklouznul - jako by se po špičkách vkrádal - opatrně a tiše do komnatky a zavřev za sebou dvéře, zůstal těsně u nich státi.
"Čeho si přejete?" ptám se s touže chladnou zdvořilostí jako dříve.
"Cožpak mne více neznáte?" opáčil neznámý, upřev na mne temnomodré, jiskrné oko s výrazem mírné výčitky a zároveň trpkosti v tváři.
Podíval jsem se neznámému v tvář pozorněji, než dovoluje slušnost - zkoumavě - ale nemoha se více upamatovati, kde bych byl tvář tu viděl, zavrtěl jsem záporně hlavou, řka:
"Neznám - nepamatuju se aspoň."
"A přece jsme bývali druhdy tak dobří kamarádi!" připomenul neznámý s přízvukem skoro elegickým.
Změřiv neznámého zkoumavě od hlavy k patě, zadíval jsem se mu poznovu v tvář.
Byl to na pohled mladý, nanejvýše pětatřicetiletý muž prostřední, spíše vychrtlé nežli štíhlé postavy s nápadně vysedlými zády a se zapadlýma prsoma.
Byl oděn v nenápadný, poněkud sešlý, ale čistý šat loňské módy.
Stál vzpřímen s volně spuštěnýma rukama; ale přece se zdálo, jako by byl kupředu tak nahnut, že by mohl při prvním kroku nebo pohybu tváří k zemi upadnouti.
V tváři jeho jevila se v okamžiku tom jakási mračná, skoro zarputilá trpkost.
Na první pohled dalo se z tváře té souditi, že muž ten nenáleží do řad oněch, kdož byli buď dobrovolně, nebo z donucení život lidský pojali povrchně a lehkomyslně - jevilyť se v ní četné stopy duševních bouří, a fyziognomik, nechť už přívrženec toho neb onoho systému, byl by v ní nalezl vítané látky ku svým meditacím.
Velká hlava měla co do tvaru ráz ušlechtilý; ale hustý, spíše dlouhý než krátký, poněkud rozcuchaný, světle kaštanový vlas dodával nejen hlavě, nýbrž i celé tváři rázu drsného, skoro odporného.
Tahy tváře jsou ostré, oči, jak již připomenuto, hluboko zapadlé, a lesknou se právě nyní, když se mu do nich zkoumavě dívám, skoro příšerně.
Zdá se, že by je ani bodavý pohled nejpřísnějšího člověka nepřiměl ku sklopení - tak pevně, ba vzdorovitě dívají se v svět.
Cadrnaté obočí, temnější barvy nežli vlas a hustý plnovous, jenž zakrývá více nežli třetinu tváře, nalézá se tak hluboko na očích, že z větší části zakrývá hoření víčka, jež jsou znatelna jen dle dlouhých, hustých řas, které právě nyní, když je tvář obrácena přímo k oknu, vrhají na bělmo očí zcela zřetelný stín, čímž vysvětluje se příšerný výraz jiskrného oka.
Čelo není vysoké, aniž nízké, ale četnými vráskami rozryté; lícní kosti vysedlé, nos ničím nápadný, rty úzké, zarputile sevřené, pleť přihnědlá, kůže zdá se býti suchá a svalů nehrubě poslušná.
V celku jeví hlava a tvář - ovšem že jen dle učení lavatrovského - rovnými liniemi a zašpičatělými útvary a rysy povahu přísnou, ba příkrou, ducha chladného, střízlivého, nehrubě vnímavého, ale zato pevnou vůlí a rázností vynikajícího.
Takovým jevil se mi neznámý muž, když jsem fyziognomii jeho po několik vteřin podrobil přísnějšímu a pozornějšímu zkoumání.
Zatím stál on mlčky a bez pohnutí; toliko oko, zpočátku přímo na mou tvář upřené, zdálo se sledovati každý můj pohled - a jakmile jsem se mu zase zadíval do tváře, díval se mi on do očí rovněž tak bádavě jako já jemu.
Teprve když jsem podotknul: "Odpusťte - nemohu se upamatovati" - přejel pravou rukou přes čelo a pravil temně:
"Cožpak se ti podoba má skutečně už vytratila úplně z paměti? Což už se nepamatuješ na plačtivého hocha, který po několik roků sedal s tebou v téže škamně, s kterým jsi druhdy den co den skotačíval a který nemohl býti ani dne bez tebe rovněž tak jako ty bez něho?"
Hlas neznámého zachvíval se při těchto slovech jaksi vyčítavě a zároveň trpce zádumčivě a budil v mé duši onen druh lítosti, který se nás zmocňuje, kdykoli se domníváme, že jsme byli někomu mimovolně ublížili.
Však ani tato slova neznámého nepřispěla paměti mé ku pomoci.
Zdálo se mi, že je muž ten komusi podoben, koho jsem druhdy častěji vídal, ale přesto vše nemohl jsem se upamatovati ani na to, do které doby svého života měl bych toto "druhdy" vřaditi.
Nezbylo mi než opakovati, co jsem byl již řekl, že se nepamatuju.
Neznámý chvíli mlčel, pak podotknul tímž tónem jako před chvílí:
"Z toho, že mne více nepoznáváš, milý hochu, soudím, že jsem se musil přece jen nápadněji změniti, nežli se mně samému zdálo. Život můj arci nebyl řadou dnů bezstarostných; zkusil jsem mnoho, ba přetrpěl jsem snad více, nežli lidská povaha obyčejně snese; ale toho jsem se přece nenadál, že může život i tvář lidskou k nepoznání změniti."
"Možná, že není změna ta ani tak velká," podotknul jsem vážně; "možnáť, že slabá moje paměť nebo doba -"
"Ne, ne!" vpadl mi neznámý kvapně do řeči. "Je tomu arci bezmála pětadvacet roků, milý hochu, co jsem s tebou nemluvil; ale tvoje paměť, pokud vím, nebyla a nemohla býti tak slabou, by se ti byla mohla podoba má z ní vytratiti úplně - změnil jsem se, a tím se vysvětluje vše."
"Dle toho datuje se naše známost z útlého mládí, z dob, kdy jsme počali choditi do školy," připomínám, namáhaje se marně uhodnouti, kdo přede mnou stojí.
"Ano, ano," dodal neznámý, "ty jsi pak šel na studie a já na řemeslo. Já tě arci i později dosti často vídal; ba býval jsem ti mnohdy i nablízku, ale ostýchal jsem se hlásiti se k tobě."
"Proč to?" ptám se. "Či jsem se choval odpudivě?"
"Nikoli," míní neznámý; "ale bývals vždy, kdykoli jsem ti přišel na blízko, ve společnosti veselých, bezstarostných mladíků, kteří by si byli mohli snadno ztropiti smích z ostýchavého, bázlivého zádumčivce - tak aspoň jsem soudil, a proto -"
Neznámý mne počal zajímati.
Zdálo se mi, že shledávám se s jedním z oněch soudruhů z mládí, kteří překypujíce již v oné době citem, zůstávají, ovšem že spíše instinktivně než uvědoměle, i po letech věrni mlhavé příchylnosti, která byla v mladistvých duších jejich vznikla, slovem s jedním z oněch řídkých lidí, z kterých pravé přátelství rekrutuje nejvzornější své stoupence, kteří dovedou zůstati člověku přáteli, i kdy je odpuzuje, uráží, ba i nenávidí.
Závažnějších opor jsem k tomu arci neměl žádných; ale těch několik slov, jež byl neznámý až dosud pronesl, a vůbec prostý, přirozený tón, jakým byla pronesena, zdály se nasvědčovati, že muž ten byl a jest mi i nyní ještě osobně nakloněn.
Nicméně vše to nikterak mé paměti nepomáhalo, a proto pokrčiv jen rameny, mlčel jsem.
Také neznámý setrval chvíli v mlčení, načež učiniv krok kupředu, pravil:
"Toť přece jen víře nepodobno, by ti nenapadlo ani jediné jméno některého z dávných tvých spolužáků."
"Musím se přiznati," dím na to, "že mi napadlo několik jmen dávných mých spolužáků, s kterýmiž jsem sedával v téže škamně, a bez nichž jsem druhdy nemohl býti; ale právě proto, že tyto známky hodí se tímže právem na všechna jména v stejné míře, nelze mi, nežli -"
"Hádati - není-liž pravda?" doplnil slova má neznámý a dodal:
"Hádej tedy!"
Uvedl jsem jméno první - neznámý zavrtěl záporně hlavou; totéž opakovalo se po druhém, třetím, čtvrtém a pátém jménu, jež jsem pronesl.
Zbývalo mi již jen jedno, poslední jméno.
Obraz hocha, jenž se tak jmenoval, tanul mi však doposud tak živě na paměti, že mohl jsem podobu jeho skoro do všech podrobností porovnati s podobou neznámého.
Býval to suchoučký, slaboučký, senzitivní plavovlásek s nápadně jemnou pletí a s výrazem nevylíčitelné dobroty v jasné, přívětivé tváři.
Podoba jeho různila se od podoby neznámého v takové míře, že ostýchal jsem se jméno to vysloviti.
Odmlčel jsem se, a neznámý připomenul:
"A jméno Rypota ti nenapadá?"
Mlčky a udiveně upřel jsem zrak na tázajícího se, jenž byl právě pronesl jméno, jež jsem se ostýchal vysloviti.
"Já jsem Rypota," pokračuje.
"To není možno!" odpovídám rozhodně.
"Zovu se Rypota Jan," opakuje neznámý s důrazem, "a býval jsem asi před pětadvaceti lety jedním z nejvěrnějších tvých soudruhů."
Přiznám se, že mne ani tento moment nepřesvědčil úplně; neboť podoba neznámého, jak jsem ji byl výše v hlavních rysech naznačil, různila se od podoby hošíka Rypoty takovou měrou, že by bývalo nesnadno uvěřiti, i kdyby se byl pokoušel o provedení přesného důkazu.
Zároveň mi také napadlo, že není vlastně nižádné příčiny neznámému nevěřiti, a proto uspokojil jsem se prozatím jeho ujištěním.
"Buď jak buď!" dím vlídně, podávaje mu ruku. "Nepoznávám tě; ale budiž mi vítán!"
Tvář Rypotovu přelétl lehký úsměv.
Kvapně vztáhl pravici po mé ruce a stiskl ji - cítil jsem, že tiskne mi ruku ruka rozpracovaná.