Nastavení psaní se nepodařilo obnovit. Načti stránku znovu a zkus to ještě jednou.
Cvičení na psaní: "Trilobit" Jakub Arbes
Pravidla výpočtu přesnosti se změnila. Toto cvičení začíná znovu od začátku.
Uložení dokončeného cvičení se nepodařilo potvrdit. Zkuste ho uložit znovu bez opětovného psaní.
Cvičení na psaní: "Trilobit" Jakub Arbes
V nevelkém, vcelku však dosti elegantně, ačkoli poněkud bizarně upraveném salonku - v prvním patře známého malostranského domu "U Splavínů" - přechází volným krokem muž vysoké a statné postavy.
Zažloutlé paprsky zářijového slunce odpoledního vnikají spuštěnými záclonami do salonku jen matně; přesto lze předměty rozeznati dosti zřetelně.
Celek nasvědčuje prosté eleganci. Nábytek je vkusný, ale tu a tam postřehnouti lze mnohou víceméně nápadnou věc, kterou bys marně hledal v pražských bytech vůbec.
Na první pohled bys řekl, že je to skromný útulek zchudlého šlechtice nebo dvořana, který stůj co stůj chce zachovati dekorum svého stavu; leč po bedlivějším rozhlédnutí nabyl bys přesvědčení, že mnohé předměty jsou zcela všední, kdežto jiné, zejména drobnější okrasy a ozdůbky, vůbec věci snadněji přenosné, že nasvědčují vkusu vybroušenému, ale v Praze neobvyklému, ba snad i neznámému.
Kulturní historik, znající vkus čelnějších národů evropských různých dob, byl by zde postřehl mnohou zajímavou a charakteristickou drobnůstku kavalírského přepychu francouzského z doby před velikou revolucí, ale zároveň také mnohou z dob pozdějších, najmě po pádu Napoleonově.
I člověk v saloně přecházející působí celým svým zjevem cize.
Pokud lze v matném světle rozeznati, je to muž asi třicetiletý v elegantním černém šatě. Hladce oholená, výrazná tvář markantních, ale rozmrzelou únavu prozrazujících rysů se širokým čelem a klidným pohledem působí vcelku příjemně a prozrazuje člověka zdravím kypícího, vůbec organismus houževnatý.
Celé držení těla a vůbec veškeré chování muže toho jeví právě chladnou odměřenost, která se zračí zároveň i ve tváři, jevící onen druh ztuhlosti, která každým okamžikem může roztáti v lehounký, sotva pozorovatelný úsměv nejoddanější úslužnosti, jenž bývá nejčastěji vlastním - dvořanům.
Mnohé nasvědčuje, že muž ten strávil větší čas mužného věku svého v kruzích, uvyklých obřadní dvorní etiketě, a přece se zdá, že je to muž nadmíru samostatný, pevný, odhodlaný, s neobyčejnou energií vůle, tudíž muž v nejvlastnějším slova toho smyslu.
Dopoledne meškal asi hodinu v královském zámku hradčanském. Před jedenáctou hodinou zámek opustil, prošel loudavým krokem Ostruhovou ulicí a octnuv se ve svém bytě - nudí se již neméně než tři hodiny.
Zpočátku chtěl něco pracovati.
Vešel do pokojíku těsně vedle salonku a zasedl za velký podlouhlý stůl, na němž je rozloženo a rozházeno náčiní kresličské: napjatý na prkně papír, lineály, tužky, kružidla, tuše, mističky s rozetřenou tuší a jinými barvami atd.
Nad stolem na stěně visí veliká mapa Čech. Na stole samém leží po jedné straně dosti podrobná mapa krajiny křivoklátských lesů; tu a tam je viděti nějaký kus papíru, popsaný číslicemi - patrně různými rozpočty.
Znalec - jichž v tu dobu, tj. r. 1835, kdy nebylo v Čechách železnic, nebylo mnoho - byl by po prvním rozhlédnutí se po stole, zejména pak po prozkoumání některých plánů, zčásti již dokončených, poznal, že jsou to první, ale přesné a důkladné pokusy o vytyčení železné dráhy z Prahy do krajiny křivoklátské, popřípadě až do Plzně.
Muž v salonku přecházející nebyl tudíž šlechticem, žijícím bezúčelně na útraty pověsti svých předků, ani pouhým dvorním kavalírem, konajícím služby etikety, nýbrž mužem práce v tu dobu nepříliš vděčné, poněvadž byla skoro beze vzorů a prováděna doposud ještě takřka jen pokusně.
Znalce byla by v pracovně překvapila i vybraná, skoro možno říci vzorná knihovna nejslavnějších děl matematických a inženýrských, francouzských a anglických - zřejmý to důkaz, že zajímavý muž, zabývající se, ať již z vlastního popudu pro pouhou zábavu, nebo z řemesla pro praktickou potřebu, vytyčováním železné dráhy, přikročil k úkolu tomu po důkladných předběžných studiích odborných.
Avšak tentokráte práce mladého muže netěšila.
Sotva zasedl za pracovní stůl a vzal tužku do ruky, aby na rozdělaném plánu tu a tam něco změnil nebo poopravil, ihned zase tužku odložil a zadíval se kamsi do prázdna.
Buď byl unaven, nebo rozmrzen, anebo roztržitý. Chvílemi pozivoval, pak vstal, přešel jednou nebo několikráte po jizbě, načež zastavil se u okna a zadíval se na Malostranské náměstí.
Nicméně i to jej po chvíli omrzelo; počal prsty bubnovati po skle a netrpělivě přešlapovati, až pak konečně prudce se od okna odvrátil, zamířil k nejbližší skříni s knihami a otevřev ji přehlížel rozmrzele hřbety knih.
Dlouho nemohl buď najíti, co hledal, nebo se nemohl rozhodnouti. Posléze sáhl po jedné knize zdánlivě bezděky, vytáhl ji ze skříně a rozevřev ji počal se v listech jejích probírati.
Po několika minutách však ji zase zavřel, uložil a sáhl po jiné knize, s kterou opakoval totéž, až vystřídal asi deset knih, a konečně s jednou v ruce odebral se z pracovny do salonku, kde usedl do křesla a přes šero zde panující jal se čísti.
Četl skoro čtvrt hodiny, ale nápadně roztržitě.
Každou chvíli pohlédl ke dveřím nebo k oknům, jako by jej každý sebenepatrnější šelest vyrušoval nebo jako by očekával nějakou návštěvu. Posléze rozmrzen vstal a mrštiv knihou do křesla začal přecházeti.
V okamžiku, kdy jsme mu počali věnovati pozornost, přechází již neméně nežli dvě hodiny. Nesčetněkráte se za tu dobu zastavil u okna a poodhrnuv záclonu zadíval se na ulici, nesčetněkráte pohlédl k rafijím velikých nástěnných hodin; nesčetněkráte zrak jeho utkvěl na některé bezvýznamné maličkosti - a nic, pranic neupoutalo jeho pozornost déle několika okamžiků. Konečně usedl zase do křesla a zadíval se do země.