Nastavení psaní se nepodařilo obnovit. Načti stránku znovu a zkus to ještě jednou.
Cvičení na psaní: "Paní komisarka" Jindřich Šimon Baar
Pravidla výpočtu přesnosti se změnila. Toto cvičení začíná znovu od začátku.
Uložení dokončeného cvičení se nepodařilo potvrdit. Zkuste ho uložit znovu bez opětovného psaní.
Cvičení na psaní: "Paní komisarka" Jindřich Šimon Baar
Ale venku zdvihal se od hodiny k hodině stále strašnější vítr. Změnil se už ve vichr, který lomcoval okny i dveřmi a rval všecko, co na statku nebylo pevně přibito, opřeno anebo uzamčeno. Náhle se zablesklo a praskavě zahřmělo, až se stavení v základech otřáslo. "Pánbůh s námi, děti, někde uhodilo," vykřikla selka a pokřižovala se. Dovnitř vešel Král, celý bílý jako sněhulák, který ještě venku na dvoře přivaloval kameny ke vratům kůlny i stodoly, upevňoval závorami dvířka vepřových chlívků, zastrčil kurník, zavřel pevně ovčín, dřevěnou i železnou lopatu vzal do síně a postavil do kouta na cihlové dláždění, ještě se zamyslil, nezapomněl-li na nic, a pak teprve spokojen a klidný vstoupil do světnice. Všem se hned uvolnilo a pocit bezpečnosti naplnil ženu i děti. "Zaplať Pánbůh, že už jsi tu. To je venku boží dopuštění," vydechla žena.
"V lese někde udeřilo, zuří tam hrozná bouře sněhová," klidně odpovídal sedlák, svlékaje šerkovou kazajku. Králová hned mu ji vzala z ruky a přehodila přes bidlo nad ohromnými kachlovými kamny, jež dýchala příjemným teplem.
Po loňském strašném suchu a po hladové zimě všichni si vážili letošní velké úrody, ale třásli se bázní, aby nové neštěstí netrhlo na obec. Jednotlivci lze pomoci, ale když všichni trpí, pak je těžko pomáhat.
"Bouřka jde po lesích, venku je slyšet, jak tam praskají stromy," hlásil Král, "ale polom v lesích není žádné neštěstí, vždyť kácíme dříví na šindel a na oheň v kamnech každoročně. Jen aby se mračna nestočila dolů. Pak by nám ta vichřice mohla odnést střechu nad hlavou a teď v zimě -," bál se dopovědět, ba i domyslit. Ale jakmile pevně zavřel domovní dveře a teď i dveře ve světnici, všechen strach spadl z Králové i dětí. Venku sice skučel a vyl vichr jako smečka psů puštěná ze řetězu, metelice sněhová vrhala dál spousty sněhu na okna, ale marně se dobývala dovnitř. Muškáty, jež stály za okny ještě o posvícení, odnesla Králová do sklepa už před týdnem, na jejich místo nasypala hezky vysokou vrstvu pilin, pokryla ji jasně zeleným mechem a zapíchala doň kotváčky jeřábu s plody červenými jako korály. Přes tuhle hráz nepronikne ani nejjemnější prášek sněhový, neprodere se dovnitř ani nejostřejší větříček. Z mohutných trámu smrkových sroubená světnice, suchá a teplá, skýtala rodině zdravý a bezpečný útulek.
Král zapálil na trojnožce v krbu smolnou louč a hned jasné světlo rozletělo se po všech koutech. Selka zastřela ještě plátěnými záclonkami okna a už prostírala na stůl. Dala si dnes záležet, když už oběd měli ošizený, aby to večeře nahradila. Vyklopila z pekáče pěkný, do hněda vypečený toč a na mísu vylila smetanovou omáčku z hub, nakyslou, až se sliny v ústech sbíhaly, jak zavoněla, když ji selka nesla v hrnci od kamen na stůl. A nyní se mohl venku bořit svět, jako v pevném hradu seděla kolem Krále celá jeho rodina, zdravý hlad kořenil jim chutné selské jídlo, radostná, spokojená nálada zračila se v tváři hospodáře i jeho ženy, děti první položily lžíce, ale čekaly u stolu, až se nají otec s matkou, slovo vedla Marjánka, která musila povídat, jak se jí vedlo u Bartošů.
"A neplakala Pepka?" optala se Králová, která držela nejmladší dítě na klíně a sama je krmila.
"I kdepak!" moudře odpovídala Marjánka, "paní Šmídová nám půjčila panáčky i panenky, jejich Pepíček si s námi hrál, umí to už jako pan Šmíd, také jsem si směla zatočit klikou na kobylí hlavě a od Bartošovic tety jsme dostali pomazánku a napít podmáslí."
"Copak dnes vrtěla? Vždyť je středa," podivila se selka, která věděla, že vrcení je práce sobotní.
"Teta říkala, že mají krávy po telátkách, že jim tak dojí, až se jí smetana nevejde najednou do korbele, musí proto vrtět dvakrát za týden."
"Slyšíš to?" obrátila se žena vyčítavě na Krále, "u nás krmíme zrnem a kalením koně, ale u Bartošů krávy."
"Slyším, slyším," usmíval se sedlák, který věděl, že selka sočí na koně a vyčítá jim oves i zadinu i seno, všecko, co žerou, "a vím, kam biješ. 'Čtyři krávy bychom ještě vyživili, kdyby těch mrch nebylo! Takhle se musím spokojit se třemi. Kdybych jich dojila sedm, to by bylo smetany! To by bylo másla! Dvakrát, ba snad i třikrát v týdnu bych mohla vrtět, tak jako u Bartošů!' Tohle mi všecko chceš zrovna teď říct, jak vidíš, Marjánko, abych ti uspořil práci, sám si to za tebe opakuji. Ale teď zas ty dej pozor."
"Zápřežky nám letos vynesly daně i úrok z dluhu," dala se teď do smíchu Králová, "za to, že jsem navezl štěrk na silnici, uplatil jsem dvě stovky, které jsme byli dlužni obci, a ještě mám kolik zlatek zamčených tamhle v almárce; to ty bys nikdy za máslo nestržila. Vidíš, že vím, co ty mi zas chceš vykládat."
"A mimoto jsem s prací v polích hotov, to všecko dokážou koně a nikdy by nesvedli voli a tím méně krávy," ukončil hospodář, sáhl po dýmce a míšku, nacpal, šel ke krbečku pro uhlíček, a když první dýmy vypluly mu z úst, posadil se ke kamnům a s láskou zahleděl se na svoji ženu, jež jenom v kanduš oblečená myla nádobí za celý den nastřádané. Ale všiml si i své dcery Hanýžky, jak zručně je matce podává do dřezu a jak pozorně je utírá. "Z té bude selka," zavelebil v duchu, "ať ji postaví na pole nebo do světnice, práce jí v rukou jen hraje," ale neutrousil nahlas ani slůvka chvály.