Práce pozvédá nás nad všednost. Kdežto zahálčivec potřebuje společnosti často velmi nízké, aby mu ušel čas, stačí si pracující muž sám.

Říká-li se: práce jest "svobodou", není v tom ani trochu metafory.

Svoboda jest bylinka vzácná, která roste jen: kde pravé bratrství vládne, kde lidé cítí demokraticky, kde neříkají si jen ústy "Bratře, bratře" ale kde cítí v srdci svém, že jsou jednou rodinou.

My všichni jsme v úzkém kruhu rodinném tak rádi malými tyrany. Malí tyrani jsou směšní, ale směšnost tato není veselá, nýbrž smutná. Jak vypadá demokratický národ, skládající se ze samých takových malých, nafouklých tyránků?

V každém roce máme míti vedle dnů všedních i dny sváteční, v každém dni vedle hodin všedních i hodiny sváteční, to jest takové, kdy přímo vnímáme krásy přírodní, byť se nám jevily v kráse lučin a lesů, či v kráse změn světla a stínu, anebo třeba i jen v tlukotu vlastního srdce.

V přírodě nalezneme pramen vší pravdy a krásy. Ale jest třeba se k tomu vychovat, abychom ji dovedli vnímat, Nutno se tak dlouho dívat, až zbystří zrak a - pojednou prohlédneme.

Amen pravím vám, cožkoli jste učinili jednomu z bratří mých nejmenších, mně jste učinili.

Dovedete se veselit ve chvíli, kdy chudí a nemocní vaši bratři potřebují vaší pomoci?

Víte o tom, že pod tímto světem se veselíčím, hlučícím a tancujícím, jest jiný svět černý, nešťastný a prokletý? Víte že tancujete na sopce?

Víte že k ukojení vašich nízkých vášní jest v Praze třeba stálé armády 6000 nešťastných padlých dívek, které do neštěstí strhla nezřízená smyslnost našich mužů?

Naše civilisace ani z daleka není kulturou, pokud se za ní plíží černé stíny bídy, utrpení, nerovnosti sociální a nelásky.

Hledej pravdy, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti.

Cesta pravdy jest cestou boje, cestou trnitou, cestou vedoucí přes planoucí hranice, skrz mučírny a hladomorny, a po obou jejích stranách tekou řeky slz a krve nevinně prolité.

Kdož dá jeden haléř pro Boha za svého zdravého života, ten více pána Boha uctí a duši své více prospěje, než by po smrti tolik zlata rozdal, což by se jeho mezi zemí a mezi nebem mohlo obdržeti.

Více platí jeden dobrý skutek za života, než celé nebe po smrti.

V Krista věřiti znamená prostě věřiti ve své vyšší poslání, věřiti v sebe. Krista uvnitř slyšeti znamená poslouchati svých vlastních vyšších vnuknutí, zůstati sobě samému věren.

Chce-li kdo z vás poslání své na tomto světě splniti, musí býti přesvědčen, že jest mu splniti vážný úkol a musí poslouchati svých vnitřních dobrých popudů, které jsou přírodními zákony duševními.

Jsme vědomou součástí přírody a nejvyšším jejím vtělením na této planetě. Odtud vyvěrají naše práva, to nám ukládá i vysoké povinnosti.

Jsme povinni učiniti ze svého života jediné dílo umělecké, dílo pravdivé, krásné a dobré.

Nemudrujme a žijme, ponorme se do proudu života a pozorujme pilně, jaké následky mají skutky naše, jaké následky má svědomitá práce a uvidíme, že jen tak lze pochopiti smysl života.

Budeme-li pracovati, uvidíme, že je nás tu třeba, že na naší práci závisí blaho našich nejbližších, bytostí s naším srdcem spjatých, lidu našeho, vlasti, lidstva celého i zdar vzdálené budoucnosti.

Pro ty, jichž cesta nezanechává stop, pocit, že život je utkvělým nereálným klamem, stává se nesnesitelným. Ten pocit jest neodvratný u zahalečů, světáků, všedních politiků, krátce u všech těch, jichž práce nezanechává makavých výsledků.

Kdo nemá co dělat, má čas na to, aby žvýkal a přežvykoval svoje drobná protivenství. Toto přežvykování neživí ducha, ale ničí jej.

Lidé, kteří pracují jen tolik, aby se neřeklo, že nic nedělají, a za tuto svou práci vyžadují nepoměrných platů, jsou ve skutečnosti lenoši. Schází jim pravé vzdělání, schází jim vědomí, že práce jest potřebí nejen vlasti, nýbrž i jim samým.

Člověk nepracující zhyne. Příroda jej potrestá. Každý sval, jehož se neužívá, zakrní. A tak i každý jedinec, který v životě se neuplatňuje. Příroda si tak pomáhá od neplodných příživníků. Co nepracuje, musí zahynout.

Příroda ničí stejně zahálčivé národy, jako zahálčivé jednotlivce. Lépe by nám bylo bývalo zhynouti v tom strašném zápolení, než abychom teď zhynuli vinou vlastní.

Činy nesobecké mají pro celý život lidský mnohem větší význam praktický, než činy sobecké.

Přál bych si, aby bylo všeobecně známo, že v morální síle, jakkoli jest nevyzpytatelna a neměřitelna, přece právě tolik jest peněžní hodnoty, jako ji představuje běžná mince.

Musí konečně býti poznáno, že pravé žíly zlata jsou barvy purpurové a že ne v kamení, ale v mase mohou býti nalezeny, a že poslední cíl všeho bohatství jest vytvoření lidského tvora s plecemi jak nejvýš možno širokými, jasnýma očima a veselým srdcem.

Bez ideálů není možno žít. Národ bez ideálů nemá již práva na život, nemá tu co dělat.

Nemysli o sobě špatně a nízce, nepovažuj se za slabého a nedokonalého. Kdo si uvědomil svoji božskou podstatu, k tomu nemají přístupu ani chudoba ani nezdar. Bude z nás to, co myslíme.

Věřme ve své poslání a budeme konat zázraky. A tyto zázraky musíme vykonat. Musíme z lidu, válkou zkaženého, vykřesat opět chut k žívotu, musíme jej přimět, aby počal sebe hledat a aby sám sebe také nalezl.

Ještě k velkým věcem jest povolán národ náš. A k těmto velkým úkolům jej připraviti, jest naší úlohou, jest naším posláním.

Atheistou je ten, kdo nevěří v sebe sama.

Myšlenka je matkou činu. Proto jest třeba ovládati své myšlenky, abychom se stali pány svých činů.

Všemu lze zvyknout i nemoci, i zdraví. Také řádné práci třeba jest zvykat, a abychom zvykli, nutno jest řádně pracovat.

Musíme se tělesně i duševně přeroditi. - Musíme svléci člověka starého a obléci roucho nové. Můžeme to učiniti v nejhmotnějším i nejduchovnějším slova smyslu. My můžeme a jsme povinni tak učiniti.

Nežeňme se za hesly. Trochu méně nadšení a více přemýšlení a vytrvalosti jest potřebí.

Co bylo, již nikdy nebude. Co se stalo, odestáti se nemůže. Můžeme jíti nahoru, dolů, na pravo, na levo, ale nikdy ne zpět. Kdo se ohlédne, zkamení. Čas se nevrací.

Pochopme jednou, že již nejsme nemyslícím stádem, a že nesmíme spoléhati na osud, že nás někam zavleče. Zmocněme se sami vesel a počněme sami říditi lodku svého života.

Nezáleží na tom, odkud jsme přišli, nýbrž na čněme sami říditi loďku svého života. tom, kam jdeme. Ať byli rodiče naši velmoži či prostými chalupniky: na naší práci záleží náš život.

Svoboda není něco, co by nám samo mohlo spadnout do klína. Svobody nutno jest si vybojovat. Beřte ji! Tam jest! Ale zaplatiti za ni musíme.

Život jest vážná věc a v životě nejvážnějším jesi náboženství t. j. jak člověk chápe sebe a svůj poměr k veškerenstvu, Bohu.

Neznásilňujme nikoho a nedejme se od nikoho znásilňovati. Těžce jsme si své svobody dobyli. Važme si jí. Zachovejme si ji a nebeřme jí nikomu. Kdo svobodu béře, ztrácí ji sám. Otrokář i otrok stejně budou nevolni.

Jestliže se máš za vyšší typ, anebo jestli jim dokonce jsi, tož ti pravím, že suma takových výšek dává společenské minus.

Děti lidí bohatých jsou hodny politování. Nenaučily se znáti cenu lidské práce, nevědí, jak chutná vlastnoručně vydělaný kus chleba. Stávají se bezradnými a zapadají ve víru života.

Neprospívají dětem svým rodiče, kteří jim tolik odkazují, aby celý život pracovati nemusily. Více by jim prospěli, kdyby je naučili pracovati a své přebytky odevzdali tomu, komu náleží, lidu svému a všem, kteří jich potřebují.

Stát jest srdcem, jehož tepem se udržuje sociální organismus.

Civilisace přivodí dělbu práce, dělba práce potřebuje organisace. Organisace vyžaduje podřízení se zájmům celku.

Vidíš-li zlo, hleď je napraviti. Hubováním to nespravíš. Jen ten hubuje, kdo je líný sám přiložiti ruku k dílu.