Nastavení psaní se nepodařilo obnovit. Načti stránku znovu a zkus to ještě jednou.
Cvičení na psaní: "Myšky" Božena Benešová
Pravidla výpočtu přesnosti se změnila. Toto cvičení začíná znovu od začátku.
Uložení dokončeného cvičení se nepodařilo potvrdit. Zkuste ho uložit znovu bez opětovného psaní.
Cvičení na psaní: "Myšky" Božena Benešová
Bylo to na domácí zábavě studentského spolku, za programu trudného a nudného, na večírku, kde mladí lidé jako schválně ukazovali všecky zděděné nedostatky svého společenského vzdělání.
Miloš se mračil za sebe i za své předky, s nikým nemluvil, a když ho kolega Razim představil své sestře, vypadal jako unavený trpitel i nesmířlivý soudce zároveň.
"Vám se zde nelíbí?" zeptala se ho Běta Razimová trochu záludně. "Slušný člověk se přece rád nudí ve společnosti. Bavit se nedovede beztoho jinak než sám se sebou."
"Ať je tedy sám," odpověděl Miloš těžkomyslně. "K čemu chodit mezi lidi, když zklamávají nepřetržitě?"
"Má-li člověk život zařízený tak, že nemůže být doma nikdy sám, naučí se velice milovat nudnou společnost," řekla Běta klidně.
Miloš nevěděl, jsou-li tyto výroky posměšné, nebo truchlivé.
"Mně se stýská," řekl, "vůbec stýská. Nemohl bych ani říci po čem. Doma jsem myslíval, že po velikém městě, teď bych byl skorem v pokušení věřit, že po tuhém ovzduší hanáckých polovesnic. Tam je cosi jako tradice - kultury není ani zde."
"Jste melancholický, nebo sentimentální?" zeptala se, upírajíc na něho zářící, lehounce mžouravé oči.
"Rozčarován," odpověděl svým zamilovaným slovem.
Běta Razimová se blahosklonně usmála a nechala si vypravovati Milošovy pražské zkušenosti.
Byla velmi hezká, sebevědomá, a přitom nervózní. Její plné rudé rty dmuly se častěji zvláštním, pobuřujícím úsměvem a zdálo se, že ani nedovedou hovořit vážně. Měla jakýsi tón, který Miloše dráždil, způsob, kterým mu označovala převahu, ale kterým mu dávala zároveň najevo, že ji zajímá jeho hovor.
"Vy jste dojemně vážný," řekla mu pak, "v tom je pramen vašeho utrpení. Myslila jsem, že již vymřeli lidé, kteří se rozčilují citovým nedostatkem svých bližních. Na venkově tedy patrně ještě nevymřeli..."
Večírek končil tancem, Miloš tančil výhradně s Bětou. Byla stále pozorná a stále posměšná. Hluboko v jejích modrých očích zářily plamínky vyblýskávající při každém živějším slově. Mluvila i při tanci, její tiché, hudebně tvořené slabiky splývaly podle unylého rytmu.
Miloš odpovídal stručně, zaujat její krásou a pozorností, kterou mu věnovala, oním nedbalým, a přece sladce znatelným způsobem, jakým se k němu vinula a jakým vkládala ruku do jeho dlaně.
"Budu vás velice pomlouvat," řekla mu, "velice. Všecky vaše způsoby vyložím a předvedu ještě dnes doma. Je tam vděčné obecenstvo. Mám herecké talenty a napodobit vás není těžko. Rozesměji všechny pouhým vyslovením slova: 'rozčarován'..."
"Troufáte si mne pomlouvat po prvním setkání?" zeptal se.
"Ach, vyznám se v lidech, i v složitějších, než jste vy," odpověděla ledabyle. "A řekne-li někdo přede mnou podobné slovo jistým přízvukem, mohla bych vypravovat jeho životopis. Vy jste měl jistě lásku, v které jste zklamal sám sebe."
"Nebyla to láska," odpověděl zádumčivě. "A sám sebe jsem snad také nezklamal. Způsobil jsem zlo, kde jsem měl vůli i touhu vykonat dobro. A to mnou otřáslo. Mám přecitlivělé svědomí..."
A po onom večírku začal chodit k Razimům.
V jejich domácnosti bylo stále hlučno, málo pořádně, ještě méně elegantně. Byt, příliš malý pro četnou rodinu, byl skladištěm nejpotřebnějšího nábytku, knih a not. Studovali v něm dva synové a dvě dcery a vodili si domů družky i kamarády. Plamen pod velkým samovarem po celé odpoledne nevyhasínal a hluk v nízkém pokoji se starou plyšovou garniturou zastřel někdy všechny zvuky z ulice. Hrávalo se tam mnoho, domácí kvarteto nedbalo ani hrozeb, ani proseb, přišla-li chvíle jeho nadšení.
Jindy bývaly debaty, hlučné debaty mladých lidí, z nichž na konec vždy vymizel původní námět, ale při nichž živý proud myšlenek a dojmů z hlasů i zraků, které na sebe útočily, odváděl Milošovu pozornost od mnoha a mnoha truchlivých a nepříjemných podrobností chudé domácnosti.
Běta nepatřila k domácímu kvartetu, nebyla zvlášť hudební, nestudovala ani.
Byla nejstarší ze sester, její dětství uplynulo ještě v době rodinného blahobytu, kdy byly možny naděje na dobré zaopatření dcer, a sama neměla zvláštní touhy po učení. Litovala toho nyní velice, ale jak často říkávala, jen proto, že měla mnohem více práce než její sestra kandidátka i než její sestra minervistka dohromady, o bratřích na univerzitě ani nemluvíc. Bývaly o tom časté spory, vtipné někdy, hlučné vždycky. Běta se odškodňovala tisícerými drobnými poznámkami, zdálo se, že ovládá doma všechny bystrou chápavostí i jakousi vzdáleností od jejich školních starostí.
Byla pyšnější a zářivější než obě její sestry a značně uzavřenější. Žádná česká nebo latinská kompozice nemohla ji rozmluvit, nepotřebovala ničí pomoci, nechtěla být vyslýchána, chválena ani povzbuzována, usmívala se tomu všemu, ale v jejích nejrozmarnějších hovorech nebylo věty osobně sbližující a Miloši nikdy nebylo možno rozeznat její žertování od posměchu.
A přece se mu zdávalo, že za její hravou posměšností tkví vznětlivost a vášeň, zapíraná sice, ale zato tím napjatější, čekající okamžiku, kdy se zjeví v plné síle. Nebyl by mohl určit, proč si to myslí, ale připomenul-li si intenzivní zář jejích očí nebo záhadný úsměv jejích pyšných úst, cítil jasně, že nemohly vzniknout ani z mladistvé veselosti, ani z hašteřivého neklidu domácího.
"Dovedla by mne milovat, velice milovat?" myslíval si pak a všechna slast těchto představ spojila se s tušením Bětiny výjimečnosti a tajené horoucnosti.
V takových chvílích zapomínal na vše, co se mu u Razimů nelíbilo. Neslyšel skřípotu čtyř ochotnických smyčců, neslyšel debat, z nichž, jak se domníval, vyrostl již před pěti lety, neviděl žíní, deroucích se z lenošek. Viděl ovšem, že rodina není elegantní ani zámožná, však hluboko v nitru bylo mu to vhod. Jeho dlouho nepovzbuzované sebevědomí ožívalo.