Nastavení psaní se nepodařilo obnovit. Načti stránku znovu a zkus to ještě jednou.
Cvičení na psaní: "Turbina" Karel Matěj Čapek-Chod
Pravidla výpočtu přesnosti se změnila. Toto cvičení začíná znovu od začátku.
Uložení dokončeného cvičení se nepodařilo potvrdit. Zkuste ho uložit znovu bez opětovného psaní.
Cvičení na psaní: "Turbina" Karel Matěj Čapek-Chod
Máňa usedla, a když nahlédla do dalekohledu, takřka všechen její subjektivný rozruch uklidněn, opanovala se dokonale snad i tím, že nyní měla kam své oči skrýti. Ale také překvapující zjev jasně žlutého obrovského terče Jupiterova, ohromujícího tím, že byl neuvěřitelným takřka zvětšením zlatě plápolavého bodu na nebeské klenbě, opanoval její mysl na hodnou chvíli výhradně.
"Jeho střední vzdálenost od Slunce obnáší sto čtyři milióny sedm set tisíc mil," pokračoval dr. Zouplna trpitelským názvukem, zcela blízko jejího ucha, nahlíželť stále do hledače.
Máňa na svou vlastní pěst, přeslýchajíc docentovu přednášku, počala bádati v tvářnosti Jupiterově. Jevila se jí vznešenou i tragickou ve své zadumanosti za tmavějícími příčnými šmouhami a onou nejistotou žhavosti, tlumené atmosférou.
Pocítila cosi z kosmické úzkosti pozemské kreatury, kdyby náhle pošinuta byla na polovinu vzdálenosti mezi Zemí a největší oběžnicí slunečního systému, a vzpomněla si z ničeho, že již jednou měla příbuzný dojem, a prudkým mžikem jí vytanulo, kdy to bylo.
Jednou, musela býti ještě velmi malým děvčátkem, dívala se s chůvou pozdě v noci z podstřešního dětského pokojíka sázavské vily na veliký, ale daleký požár i rozplakala se tenkrát neutajitelným pláčem.
Vtom však oslovil ji dr. Zouplna přímo - zdálo se jí, že tak dnes vůbec poprvé:
"Ráčíte pozorovati v severozápadní čtvrti terče Jupiterova malou, dokonale kulatou a černou skvrnu? Jako ozdobná nálepka na tváři krasavice," hlas doktorův pokusil se o úsměv. "Toť stín jednoho ze čtyř měsíců Jupiterových; v tom místě, kde se nachází, muselo by býti pozorováno zatmění Slunce; měsíc, který tento stín vrhá, stojí vpravo od terče Jupiterova jako jasná, velká hvězda, asi ve třech minutách a několika sekundách vstoupí do terče Jupiterova a po chvíli v něm zmizí. Je to nejzajímavější a dnes vůbec jediná produkce Jupiterova, kterou mi lze s jakousi nadějí na úspěch předvésti" (nový pokus hlasu doktorova o úsměv) "račte dát pozor, budu počítat."
Nastalo úplné ticho, toliko cvakot těžkého kyvadla hodinového stroje nasekával je.
Máňa, navyklá mikroskopu, našla ovšem ihned naznačené detaily a divadlo, kterak černý stín v tvářnosti Jupiterově postupem svým vlevo táhne za sebou svůj jasný původ z černé noci kosmické k obvodu Jupiterovu mírně zářivému, pojalo ji ve svůj svrchovaně napínavý vliv.
"Jedna minuta!" řekl dr. Zouplna.
Máni počala stoupati krev do hlavy.
Zdá se jí, že jest vyvolenou svědkyní nesmírně důležité události na nebesích, třebaže dr. Zouplna mnohem tišeji než předtím, vykládaje o oběžných dobách Jupiterových měsíců, poučil ji, že fakt zajímavé jinak podívané jest na Jupiteru něčím pravšedním, asi třicetkrát měsíčně se opakujícím.
- Ale tento fakt, na který se dívám já teď svým okem někde vysoko a daleko nad Prahou, přihodí se než jednou a nevrátí se už nikdy! - pomyslila Máňa.
"Dvě!" řekl dr. Zouplna.
Srdce v ní zadupalo - stávalo se jí to v okamžicích vzrůstajícího rozčilení, úplněk Jupiterova satelitu vůčihledě, pohybem mnohem patrnějším než minutové rafie, blížil se obrubě velkého terče.
"Skvrna, temně rudá elipsoidní skvrna, jíž se kroužek stínu právě dotýká -"
"Doktore!" přerušila jej Máňa, a hned se opravila: "Pane doktore!"
Dr. Zouplna chvíli ani muk, potom však ozval se malomyslným:
"Prosím...!"
Odhadujíc v upřímných úzkostech tenký černý proužek, ještě mezi satelitem a jeho planetou vybývající, pravila Máňa:
"Je to naprosto vyloučeno, aby pohyb nebeských hvězd předurčoval osudy lidí, nás pozemčanů?"
Ticho.
"Hm!" nevrle odpovídal doktor, "divím se, že se člověk studovaný a doktorand medicíny může hvězdáře devatenáctého století takto tázat."
"Tázala se tentokráte žena," řekla Máňa tklivě.
Pauza.
"A ta hvězdáře přesvědčí," pokračovala Máňa vášnivě, "že od toho okamžiku, ve kterémž se oba obvody těchto nebeských těl setkají, až do toho okamžiku, kteréhož malé ve velkém úplně utone -"
"To se stane ve chvíli asi kratší než půl minuty..."
"- rozhodne se životní osud dvou lidí, kteří společně tento fenomén pozorují, najisto aspoň jednoho z nich... Právě nastal první z těchto okamžiků..."
"Tři!" řekl dr. Zouplna naprosto klidným hlasem. "Cvak - cvak -" pokračoval hodinový stroj v podstavci, na němž zahlouben refraktor inženýra Moura.
Jupiterův satelit římská jedna přimknul se v tom okamžiku k svému vůdci a najednou zdálo se, jako by příšerný terč nejmohutnější oběžnice slunečního systému nabyl fyziognomie, groteskní, hrůzně výsměšné tvářnosti s bizarníma malinkýma očima, jedno z nich černé - stín - a druhé zářivě skvělé, ale hrozně vypoulené - Jupiterův měsíček sám!
To trvalo celých padesát vteřin, Jupiter vsával a zvolna vsál do sebe svůj měsíc, černé i jiskrné jeho oko podívaly se nyní hloupě klidně a pomalu se otáčely nalevo.
"Rozhodnuto!" řekla Máňa, a smějíc se tóninou úplně falešnou, vstala rychle od stroje.
Dr. Zouplna už tu stál vzpřímen, ale Máňa kolem něho třemi kroky přistoupila ke stěně, kde na konzolu stálo bronzové poprsí dárce drahocenného refraktoru, pod deskou se zlatým nápisem.
Poznala nápadníka své skvělé sestry, loni odmítnutého: "Ejhle, inženýr Mour!"
Hlas její byl už úplně pevný.
"Slečno Ulliková!" ozval se tu najednou vlevo ponechaný adjunkt astronomického ústavu, "klamala jste se, byla jste na omylu. Okamžik utkání Jupitera s jeho satelitem římská jedna, který se ostatně v Oděse udál před hodinou, ve Vídni nadešel před osmi a v Paříži nadejde za osmačtyřicet minut, nerozhodl o osudu těchto dvou lidí," a prst jeho šel dvakrát mezi oběma sem tam, "kteří k němu přihlíželi v Praze, neboť pokud já vím, a pokud aspoň já byl přesvědčen a myslím také k tomu oprávněn, jest osud tento dávno rozhodnut."
"Cvak, cvak," podotklo k tomu kyvadlo hodinového stroje.
Nastala dlouhá chvíle ticha.
Navlas tak dlouhý byl zápas dr. Zouplny v jeho nitru bojovaný.
"Slečno Ulliková," spustil potom mladý učenec tónem katedrálním, totiž nejslavnostnějším, jehož byl schopen, "mohu tedy mluvit jenom za sebe z těchto dvou lidí," ukázal zas na oba, "a mohu říci, že jste mi - že jste mi tak drahá - tak drahá - jako můj život, a ještě dražší... chci říci bezmála tak drahá jako moje věda, a mám-li specializovati co nejpřesněji své city, musím říci, že by život můj bez mé vědy a bez vás přestal míti pro mne půvabů."
Máňa před ním jako socha; elektrická lampa přímo za jeho hlavou stojící osvětlovala sice špičky jeho vlasů a jeho docentské licousky do posledního vousku prosvítila, ale z jeho tváře neviděla Máňa nic. Zatmění bylo totální.
Ač cítila, že nyní musí něco říci, přece jí ležel jazyk v ústech jako oblázek.
Předešel ji však dr. Zouplna sám.
"Čemu se však musím divit," krátkozrace zadíval se přitom na nehty své levice a pak odhodlaně vztyčil hlavu, "a neváhám to také doznati, že totiž bylo zapotřebí tohoto vyznání z mé strany, že jste moje city k vám, slečno Ulliková, nepostřehla, neuhodla, neocenila. Zdá se mi, že náš styk, náš poměr byl tím ochuzen o nejútlejší své kouzlo. Nemohu sice bez vás obstáti stejně jako předtím, ale sestoupili jsme z těchto éterických výšin," prst jeho ukázal do výseku ve střeše, "sem, sem..."
"K Jupiteru," dodala Máňa, nikoli bez hořkosti. "Aspoň jsme slavili své zasnoubení před tváří Jupiterovou, v éterických sférách. Poslyš, Arnošte, tykám ti poprvé, ale věř mi, že tak prostě, jako by tomu ty byly již čtyři léta. Poslyš tedy - to, cos mi právě řekl, ovšem bylo velmi silné. Já jsem neuhodla tvé city ke mně, poněvadž jejich - řekněme vědecky - manifestace byly přespříliš delikátní, ale ty dávno jsi přesvědčen, že jsi oprávněn za to míti, že tě slečna Ulliková zbožňuje, neboť její láska naplnila ta čtyři nebo těch pět let naší známosti nezřízenými výbuchy. To je překrásné! Nuže budiž; to, co se mezi námi dnes večer přihodilo, bylo železnou nutností, sic bych se byla v našich éterických sférách zalkla. Můžeš být ujištěn, že se na našem poměru nezmění pranic, než to ty a že mi propříště laskavě nabídneš rámě, když půjdeme spolu. Nemluvme prozatím dále o tomto předmětu a - pojďme."
"Ještě dávno nejsme hotovi se všemi nádhernými úkazy, jež nám za dnešní skvostné pohody poskytuje ohvězdněné nebe -"
"Upřímně řečeno, nemám chuti dleti déle se svou šťastnější sokyní pod jednou střechou, aspoň dnes, musím na ni teprve zvykat, pomalu zvykat! Snad se tu ještě někdy shledáme, s tou vědou, která je ti bezmála dražší než slečna Ulliková!"
A šli.