Nastavení psaní se nepodařilo obnovit. Načti stránku znovu a zkus to ještě jednou.
Cvičení na psaní: "Obyčejný život" Karel Čapek
Pravidla výpočtu přesnosti se změnila. Toto cvičení začíná znovu od začátku.
Uložení dokončeného cvičení se nepodařilo potvrdit. Zkuste ho uložit znovu bez opětovného psaní.
Cvičení na psaní: "Obyčejný život" Karel Čapek
Takové nádraží je svět pro sebe; souvisí víc se všemi stanicemi, s nimiž je pojí koleje, než s tím světem, co je na druhé straně plotu. Ještě tak ten plácek před nádražím, kde čeká žlutá poštovní kára, náleží tak trochu k nám; ale do města se chodí jako do cizí končiny, tam už nejsme na své půdě a nemáme s tím skoro nic společného. Tady je nápis Cizím vstup zakázán, a co je za tou tabulkou, je jenom pro nás; a vy druzí buďte rádi, že vás pustíme na peron a do vlaků. Vy si nemůžete dát při vchodu do města nápis Cizím vstup zakázán, vám není dáno takové výlučné a uzavřené království. My jsme jako ostrov zavěšený na železných kolejích, na nichž jsou navlečeny další a další ostrovy a ostrůvky; to všechno je naše a odděleno od druhého světa ploty a závorami, tabulkami a zákazy.
Pročež všimněte si, že po této své uzavřené půdě kráčíme jinak než jiní lidé, důležitěji a s nedbalostí, jež se velmi liší od vašeho zmateného chvatu. Zeptáte-li se nás na něco, nakloníme trochu hlavu, jako bychom se divili, že na nás mluví tvor z jiného prostředí. Ano, řekneme, vlak číslo 62 má sedm minut zpoždění. Chtěli byste vědět, o čem mluví staniční úředník s vlakvedoucím, jenž se vyklání ze služebního vozu? Chtěli byste vědět, proč staniční úředník, stojící na peroně s rukama za zády, se náhle otočí a dlouhými, rychlými, rozhodnými kroky odchází do své kanceláře? Každý uzavřený svět se stává světem poněkud tajuplným; do určité míry je si toho i vědom a požívá to s hlubokým uspokojením.
Když si vzpomínám na tu dobu, vidím to nádraží jakoby shora, jako malou a čistou hračku; ty druhé krychličky, to je skladiště, to je lampárna, to jsou hradla a domečky traťových hlídačů; tady uprostřed běží hračkové kolejnice, a ty škatulky, to jsou jako vagony a vlaky. Š-š-š, š-š-š, po hračkových kolejích běhají malinké lokomotivy. Ta drobná, tlustá figurka je pan přednosta, právě vyšel z nádraží a stojí u těch miniaturních kolejí. A ten druhý, s vysokou čepicí a nohama napjatýma, až se prohýbají, to jsem já, ten modrý je portýr a ten v haleně lampář; všichni jsou hodní a sympatičtí a vyznačují se milou zřetelností. Š-š-š, š-š-š, pozor, teď jede rychlík. Kde jsem to už zažil? Ale vždyť to je, jako když jsem byl klouček na tatínkově dvoře: do země se zapíchají třísky jako plot, ohrada se vysype čistými pilinami a do toho pár barevných bobů; to jsou slepice, a ten největší bob, ten kropenatý, je kokeš. Klouček se naklání nad svou ohradou, nad svým maličkým světem, samým soustředěním tají dech a šeptem volá: Na puť puť puť! Jenže klouček nemohl do své ohrady pojmout druhé lidi, ty veliké; ti měli každý svou jinou hru, hru na řemesla, na domácnost, na městečko; ale teď, když jsme velcí a vážní, hrajeme všichni svou společnou hru, hru na naše nádraží. A proto jsme si to tak vyšňořili, aby to bylo ještě víc naše a ještě víc hračka; a proto, ano, všechno souvisí, i to, že to byl takový uzavřený svět, obehnaný plotem a zákazy. Každý uzavřený svět se stává poněkud hrou; pročež si tvoříme výlučné, jen naše, žárlivě ohrazené oblasti svých zálib a koníčků, abychom se mohli oddat své znejmilejší hře.
Hra, to je věc vážná, má svá pravidla a svůj závazný řád. Hra je pohřížené, něžné nebo náruživé soustředění na něco, na jenom něco; proto budiž to, nač se upoutáváme, izolováno ode všeho ostatního, vyděleno svými pravidly a vyňato z té okolní skutečnosti. A proto, myslím, má hra zálibu ve zmenšeném měřítku; je-li něco uděláno malinkým a zdrobnělým, je to vyňato z té druhé skutečnosti, je to víc a hlouběji světem pro sebe, naším světem, ve kterém můžeme zapomenout, že je ještě nějaký jiný. Tak, a teď se nám podařilo odtrhnout se od toho druhého světa, nyní jsme uprostřed čarovného kruhu, jenž nás odděluje; je svět dítěte, je škola, je bohémská parta básníkova, je poslední stanice na světě; je čisťounké nádraží vysypané pískem a celé vroubené květinami, a tak dále, až nakonec je zahrádka penzistova, poslední vydělený svět, poslední tichá a soustředěná hra; červené klásky dlužichy, chladné laty tavolníků a na dva kroky dál na kameni pěnkava, hlavičku na stranu, a dívá se jedním okem: Co ty vlastně jsi?
Ohrada z třísek zapíchaných do země, hračkové koleje, jež se rozbíhají a zase sbíhají, hračka nádraží, krychličky skladišť a hradel; hračky semaforů a výhybek, barevných signálů a pump; krabičky vagonů a dýmající mašinky; hudrující modrá figurka kropící peron, tlustý pán s červenou čepicí; ten panáček s nohama napjatýma, až se mu prohýbají, to jsem já. Nahoře v okně za kvetoucími petúniemi hračka panenky, to je dcera starého pána. Panáček salutuje, panenka rychle kývne hlavou, a je to. S večerem vyjde panenka a sedne si na zelenou lavičku pod kvetoucími bezy a jasmíny. Ten ve vysoké čepici stojí u ní, nohy napjaty, až se mu prohýbají. Dělá se tma, na kolejích svítí červená a zelená světýlka, po peronech se klátí železničáři s rozžatými lucernami. V ohybu kolejí to chraptivě zahoukne, to už je večerní rychlík, a drandí si to se všemi okny svítícími. Ten ve vysoké čepici se ani neohlédne, má tady něco důležitějšího; ale oba mladé lidi to přejede divně a rozechvěně jako dálka a dobrodružství, i bledé panence potmě zasvítí oči. Ano, už musí jít domů, a podává tomu ve vysoké čepici prsty třesoucí se a trochu vlhké. Z lampárny vychází děda lampář a mumlá něco, asi: A vůbec, kdopak ví. Na peroně stojí ten ve vysoké čepici a dívá se nahoru do jednoho okna. Jakýpak div, vždyť je to jediné děvče tady na tom ostrově, jediná mladá žena v tomto uzavřeném království; už to jí propůjčuje vzácnost ohromnou a výjimečnou. Je pěkná mládím a čistotou; její tatík je takový dobrák a mamá důstojná a skoro vznešená, vonící jakoby cukrem a vanilkou. Panenka je Němkyně, ale to jí dodává trochu jako cizokrajnosti. Bože, vždyť i to už tady bylo, tehdy to hůdě neznámého jazyka; tak tedy opravdu je celý život udělán jako z jednoho kusu?