Avšak postavení naší rodiny se o nic nezlepšilo. Otčím nedával mamince ani kopejky ze svého služného, všechno utrácel sám, propíjel a projídal s novými přátely, jichž si nasbíral hned celý kroužek. Spřátelil se hlavně s divadelními zřízenci, choristy, figuranty, slovem s takovými lidmi, mezi nimiž mohl hráti první úlohu, za to však se vzdaloval lidí opravdu nadaných. Dovedl svým novým přátelům vnuknouti jakousi zvláštní úctu k sobě, ihned jim namluvil, že je člověk zneuznaný, že má ohromný talent, že ho zahubila žena a konečně že jejich kapelník hudbě vůbec ani nerozumí. Vysmíval se všem členům orchestru, smál se výběru kusů, jež se dávaly na divadle, a konečně i samým skladatelům hraných oper. Posléze počal vykládati jakousi novou theorii hudby, slovem omrzel celý orchestr, znesvářil se se všemi soudruhy i s kapelníkem, nahrubil svým představeným, získal si pověst nad míru nepokojného, urputného a zároveň nicotného člověka, tak že se stal konečně pro všechny nesnesitelným.
Bylo opravdu podivno viděti člověka tak bezvýznamného, špatného, málo platného a nedbalého výkonného hudebníka, jak činí takové ohromné nároky s neobyčejnou hrdopyšností, vychloubačností a s nezvykle příkrým tonem.
Věc skončila tím, že se otčím znesvářil i s B., vymyslil si ošklivou pomluvu, nejohavnější klevetu a dal ji do oběhu jako očividnou pravdu. Propustili ho z orchestru po šestiměsíční nepořádné službě za nedbalost v konání povinností a za nestřízlivé chování. Ale nesešel tak rychle se svého místa. Brzy ho uviděli ve starých hadrech, protože slušné šatstvo všechno bylo zase prodáno a zastaveno. Počal navštěvovati své bývalé soudruhy z divadla, ať už byli rádi nebo neradi takovému hostu, roznášel klepy, mluvil hlouposti, naříkal na své živobytí a zval k sobě každého, aby se přišel podívat na jeho zlopověstnou ženu.
Ovšem našli se posluchači, našli se tací lidé, kteří shledávali v tom zálibu, když napojili vyhnaného soudruha, a přiměli ho žvaniti všemožný nesmysl. Zejména proto, že mluvil vždycky vtipně a chytře a prosypával své řeči žíravou žlučí a různými cynickými nájezdy, jež se líbily posluchačům jistého druhu. Pokládali ho za jakéhosi ztřeštělého šaška, kterého jest časem příjemno nechat žvaniti z dlouhé chvíle.
Rádi ho dráždili tím, že začali před ním mluviti o jakémsi nově přibylém houslistovi. Jefimov, jak to uslyšel, změnil se v obličeji, zalekl se, počal se vyptávat, kdo přijel, kdo je ten nový talent, a hned počal řevniti k jeho slávé. Zdá se, že teprv od této doby započala jeho skutečná, systematická pomatenost - jeho utkvělá idea, že on je nejprvnější houslista, aspoň v Petrohradě, ale že jest pronásledován osudem, že mu bylo ublíženo, že pro různé intriky je nepochopen a zůstává neznámým. Toto poslední mu z části lichotilo, protože jsou takové povahy, kterým činí veliké potěšení, mohu-li se pokládati za uražené a utlačené, mohou-li si veřejně na to postesknout anebo samy pro sebe se těšit tím, že se klaní své zneuznané velikosti.
Všechny petrohradské houslisty měl spočítané a dle svých názorů v nikom z nich nenacházel sobě soupeře. Znalci i dilettanti, kteří znali nešťastného pomatence, rádi se dávali před ním do řeči o některém známém, nadaném houslistovi, aby ho tím přiměli, by jim pověděl své mínění. Měli rádi jeho zlomyslnost, jeho žíravé poznámky, měli rádi dělné a chytré věci, které mluvil, kritisuje hru svých domnělých soupeřů. Často mu nerozuměli, za to však byli přesvědčeni, že nikdo na světě neumí tak obratně a v tak řízné karrikatuře vykresliti současné hudební znamenitosti. Ba i sami umělci, jimž se takovým způsobem posmíval, trochu se báli, poněvadž znali jeho jedovatost, byli si vědomi věcnosti jeho nájezdů a spravedlivosti jeho úsudku, kdykoli bylo třeba někoho zdrtit.
Přivykli jaksi vídati ho na chodbách divadla a za kulisami. Sluhové ho propouštěli bez překážek, jako nezbytnou osobu a tak se stal jakýmsi domácím Thersitem. Takové živobytí trvalo asi dvě nebo tři léta; ale konečně omrzel všechny i v této své poslední roli. Došlo na formální vyhnání a za posledních dvou let svého života otčím jakoby byl do vody spadl: už ho nebylo vidět nikde.
B. však ho potkal ještě asi dvakráte, ale v takovém zuboženém stavu, že soustrast ještě jednou v něm nabyla vrchu nad odporem, jejž k němu pociťoval. Zavolal na něho, ale otčím se zamrzel, tvářil se, jakoby neslyšel, stáhl si na oči starý, smačkaný klobouk a prošel mimo.
Konečně o jakémsi velkém svátku oznamovali ráno B., že k němu přišel s blahopřáním jeho bývalý soudruh Jefimov. B. vyšel k němu do předsíně. Jefimov stál napilý, počal se ukláněti hluboko, div ne až k samým nohám, cosi ševelil rtoma a úporně se zdráhal jíti dále do pokoje. Smysl jeho zdráhání byl ten, že kde pak prý se takový osudem pronásledovaný člověk, jako on, může přáteliti s tak vznešenými osobami, jako B.; takovým malinkým lidem že dostačí lokajské místo v předsíni, chtějí-li blahopřáti ke svátku; pokloní se a půjde si svou cestou. Slovem, vše bylo špinavo, hloupo a odporně ošklivo.
Od té doby B. ho neviděl velice dlouho, až do samé katastrofy, kterou se rozřešil celý ten žalostný, chorobný, dusný život. Rozřešil se hrozným způsobem. Tato katastrofa je těsně spojena nejen s prvními dojmy mého dětství, nýbrž i s celým mým životem. Stala se následujícím způsobem...
Ale dříve musím vysvětliti, jaké bylo mé dětství, a čím mně byl tento člověk, který se tak trapně vtiskl v mé první dojmy a který byl příčinou smrti mé nebohé matičky. ανακούφισιν.
Bylo opravdu podivno viděti člověka tak bezvýznamného, špatného, málo platného a nedbalého výkonného hudebníka, jak činí takové ohromné nároky s neobyčejnou hrdopyšností, vychloubačností a s nezvykle příkrým tonem.
Věc skončila tím, že se otčím znesvářil i s B., vymyslil si ošklivou pomluvu, nejohavnější klevetu a dal ji do oběhu jako očividnou pravdu. Propustili ho z orchestru po šestiměsíční nepořádné službě za nedbalost v konání povinností a za nestřízlivé chování. Ale nesešel tak rychle se svého místa. Brzy ho uviděli ve starých hadrech, protože slušné šatstvo všechno bylo zase prodáno a zastaveno. Počal navštěvovati své bývalé soudruhy z divadla, ať už byli rádi nebo neradi takovému hostu, roznášel klepy, mluvil hlouposti, naříkal na své živobytí a zval k sobě každého, aby se přišel podívat na jeho zlopověstnou ženu.
Ovšem našli se posluchači, našli se tací lidé, kteří shledávali v tom zálibu, když napojili vyhnaného soudruha, a přiměli ho žvaniti všemožný nesmysl. Zejména proto, že mluvil vždycky vtipně a chytře a prosypával své řeči žíravou žlučí a různými cynickými nájezdy, jež se líbily posluchačům jistého druhu. Pokládali ho za jakéhosi ztřeštělého šaška, kterého jest časem příjemno nechat žvaniti z dlouhé chvíle.
Rádi ho dráždili tím, že začali před ním mluviti o jakémsi nově přibylém houslistovi. Jefimov, jak to uslyšel, změnil se v obličeji, zalekl se, počal se vyptávat, kdo přijel, kdo je ten nový talent, a hned počal řevniti k jeho slávé. Zdá se, že teprv od této doby započala jeho skutečná, systematická pomatenost - jeho utkvělá idea, že on je nejprvnější houslista, aspoň v Petrohradě, ale že jest pronásledován osudem, že mu bylo ublíženo, že pro různé intriky je nepochopen a zůstává neznámým. Toto poslední mu z části lichotilo, protože jsou takové povahy, kterým činí veliké potěšení, mohu-li se pokládati za uražené a utlačené, mohou-li si veřejně na to postesknout anebo samy pro sebe se těšit tím, že se klaní své zneuznané velikosti.
Všechny petrohradské houslisty měl spočítané a dle svých názorů v nikom z nich nenacházel sobě soupeře. Znalci i dilettanti, kteří znali nešťastného pomatence, rádi se dávali před ním do řeči o některém známém, nadaném houslistovi, aby ho tím přiměli, by jim pověděl své mínění. Měli rádi jeho zlomyslnost, jeho žíravé poznámky, měli rádi dělné a chytré věci, které mluvil, kritisuje hru svých domnělých soupeřů. Často mu nerozuměli, za to však byli přesvědčeni, že nikdo na světě neumí tak obratně a v tak řízné karrikatuře vykresliti současné hudební znamenitosti. Ba i sami umělci, jimž se takovým způsobem posmíval, trochu se báli, poněvadž znali jeho jedovatost, byli si vědomi věcnosti jeho nájezdů a spravedlivosti jeho úsudku, kdykoli bylo třeba někoho zdrtit.
Přivykli jaksi vídati ho na chodbách divadla a za kulisami. Sluhové ho propouštěli bez překážek, jako nezbytnou osobu a tak se stal jakýmsi domácím Thersitem. Takové živobytí trvalo asi dvě nebo tři léta; ale konečně omrzel všechny i v této své poslední roli. Došlo na formální vyhnání a za posledních dvou let svého života otčím jakoby byl do vody spadl: už ho nebylo vidět nikde.
B. však ho potkal ještě asi dvakráte, ale v takovém zuboženém stavu, že soustrast ještě jednou v něm nabyla vrchu nad odporem, jejž k němu pociťoval. Zavolal na něho, ale otčím se zamrzel, tvářil se, jakoby neslyšel, stáhl si na oči starý, smačkaný klobouk a prošel mimo.
Konečně o jakémsi velkém svátku oznamovali ráno B., že k němu přišel s blahopřáním jeho bývalý soudruh Jefimov. B. vyšel k němu do předsíně. Jefimov stál napilý, počal se ukláněti hluboko, div ne až k samým nohám, cosi ševelil rtoma a úporně se zdráhal jíti dále do pokoje. Smysl jeho zdráhání byl ten, že kde pak prý se takový osudem pronásledovaný člověk, jako on, může přáteliti s tak vznešenými osobami, jako B.; takovým malinkým lidem že dostačí lokajské místo v předsíni, chtějí-li blahopřáti ke svátku; pokloní se a půjde si svou cestou. Slovem, vše bylo špinavo, hloupo a odporně ošklivo.
Od té doby B. ho neviděl velice dlouho, až do samé katastrofy, kterou se rozřešil celý ten žalostný, chorobný, dusný život. Rozřešil se hrozným způsobem. Tato katastrofa je těsně spojena nejen s prvními dojmy mého dětství, nýbrž i s celým mým životem. Stala se následujícím způsobem...
Ale dříve musím vysvětliti, jaké bylo mé dětství, a čím mně byl tento člověk, který se tak trapně vtiskl v mé první dojmy a který byl příčinou smrti mé nebohé matičky. ανακούφισιν.