Armáda byla vzhůru a připravena dát se na pochod; bylo k páté ráno; generál vydal rozkaz k odchodu a vzkázal vojákům, že se naobědvají v Dawendorfu a že každý dostane dvojí příděl pálenky.

Dopředu byli vysláni pátrači, kteří cestou přibírali předsunuté hlídky; potom vyrazili z lesa ve třech kolonách, z nichž jedna se cestou zmocnila Kaltenhausenu, zatímco dvě další obešly po pravé a levé straně vesnici a i s lehkým dělostřelectvem, které vezly za sebou, se roztáhly po planině a pochodovaly přímo na Dawendorf.

Nepřítele v Kaltenhausenu Pichegruovi vojáci překvapili: na tomhle vzdáleném předsunutém postu kladl jenom malý odpor. Přece však několik výstřelů vyšlo, a ty zburcovaly muže v Dawendorfu, zdálky bylo vidět, jak se řadí k bitvě.

Ve vzdálenosti na půl dostřelu z děla od města se zvedal pahorek; generál pobídl koně ke cvalu a následován svým štábem vyjel na vrchol vršíčku, odkud mohl vidět bitvu do všech podrobností.

Při odjezdu dal ještě rozkaz plukovníku Macdonaldovi, aby se ujal velení prvního indreského batalionu pochodujícího v čele kolony, a vypudil nepřítele z Dawendorfu. Nechal si u sebe osmý batalion myslivců, aby je v případě nutnosti mohl vrhnout na nepřítele, u svých nohou dal postavit baterii šesti osmiliberních děl.

Indreský batalion následován zbytkem strategicky rozložené armády pochodoval přímo na nepřítele. Polní opevnění byla vybudována před městečkem. Když od nich republikáni byli vzdáleni tak na dvě stě kroků, dal Pichegru pokyn a jeho dělostřelci zasypali předsunutá opevnění nepřítele deštěm kulí. Prusové odpověděli střelbou, která složila dobrou padesátku mužů. Ale statečný batalion tvořící útočnou kolonu se rozběhl kupředu, v jeho čele bubnovali k útoku tamboři, a napadl nepřítele bodáky.

Nepřítel zmatený dělostřelbou, kterou na něj poslal generál, opustil polní opevnění a bylo vidět naše vojáky, jak v jednom chumlu s Prusy vnikají do města. Současně se však na každé straně města objevily dva velmi početné voje: byly to jezdectvo a pěší útvar emigrantů, jezdectvu velel princ z Condé, pěšákům vévoda Bourbonský. Oba voje hrozily napadnout z boku malou armádu seřazenou k bitvě za indreským batalionem, jehož jedna část už vyrazila za ním.

Pichegru okamžitě vyslal kapitána Gauma, jednoho ze svých pobočníků, s rozkazem pro generála Michauda velícího středu vojska, aby zformoval své oddíly do čtverce a odrazil jízdní útok prince z Condé bodáky.

Potom zavolal z druhé strany Abatucciho a přikázal mu, aby v čele druhého regimentu myslivců zaútočil na střed pěšího útvaru emigrantů, až usoudí, že dělostřelecká palba už napáchala v jeho řadách dostatečný zmatek.

Z výše pahorku, kde stál po generálově boku, viděl Charles u svých nohou Pichegruovo a Condého vojsko, tedy Republiku a kontrarevoluci, jak hrají děsivé šachy jménem válka.

Viděl kapitána Gauma, jak cvalem projíždí prázdný prostor rozkládající se nalevo od pahorku, který zabral Pichegru, aby donesl Pichegruův rozkaz generálu Michaudovi. Ten si právě v tom okamžiku všiml, že jeho levé křídlo je ohrožováno princem z Condé, a už otvíral ústa, aby vydal stejný rozkaz, co mu právě předával kapitán Gaume.

Na druhé straně, tedy napravo, viděl kapitána Abatucciho, jak se ujímá velení osmého mysliveckého regimentu a klusem sjíždí po šikmém svahu, zatímco tři dělové salvy nadělaly paseku mezi pěšáky chystajícími se nás napadnout.

V infanterii emigrantů došlo ke krátkému zaváhání; Abatucci toho využil. Rozkázal vytáhnout šavle z pochev a v jediném okamžiku zasvítilo v prvních paprscích vycházejícího slunce šest set ostří.

Vévoda Bourbonský přikázal svým mužům, aby se zformovali do čtverce; ale zmatek byl příliš velký nebo byl rozkaz vydán příliš pozdě. Útok přišel jako smršť, najednou bylo vidět jenom směsici jezdců a pěšáků, jak bojují muž proti muži, zatímco na opačné straně generál Michaud velel k palbě, když kavalerie emigrantů byla od něj vzdálena pouhých pětadvacet kroků.

Je neuvěřitelné, jak zapůsobila tahle salva zblízka; více než sto jezdců a stejné množství koní padlo; někteří z nich se nedokázali zastavit v běhu a dokutáleli se až k první řadě čtverce.

Princ znovu formoval jezdectvo mimo dosah střelby.

V témž okamžiku však se v indreském batalionu troubilo na ústup. Ve městě totiž vojáky přivítala střelba ze všech oken domů a kanonáda ze dvou děl. Batalion byl nucen couvnout.

Generál poslal svého čtvrtého pobočníka Chaumetta tryskem na místo, aby se informoval, oč jde, a přikázal Macdonaldovi, že se má zastavit a zůstat tam, kde je.

Chaumette přecválal po bitevním poli pod dvojitou palbou republikánů i nepřítele a sto kroků od polního opevnění vykonal misi, jíž ho pověřil vrchní velitel.

Macdonald odpověděl, že se ani nepohne z místa, ale navíc se hned, sotva si jeho muži trochu oddychnou, znovu pokusí dobýt Dawendorf. Aby v tak těžkém úkolu uspěl, potřeboval by ve městě nějakou pomoc.

Chaumette se vrátil ke generálovi; ten byl tak blízko bitevního pole, že stačilo pár minut na vyslání rozkazů a k návratu posla. "Vezmi Abatuccimu pětadvacet myslivců a čtyři trubače," řekl mu Pichegru, "vpadni do města s těmi pětadvaceti muži z opačného směru, než jakým bude útočit Doumerc, nech zatroubit k útoku ze všech sil, zatímco bude Macdonald útočit. Nepřítel si pomyslí, že je mezi dvěma ohni, a vzdá se."

Chaumette sklusal dolů po svahu, pronikl k Abatuccimu, vyměnil s ním pár slov, vzal si pětadvacet mužů, poslal šestadvacátého k Macdonaldovi s rozkazem zaútočit a upozornil ho, že napadne nepřítele zezadu.

V ten okamžik zvedl Macdonald šavli, tamboři zabubnovali k útoku a uprostřed strašlivé střelby pronikl se sklopenou hlavou do města.

Skoro ve stejný okamžik se ozvaly Chaumettovy trubky z druhého konce vsi.

V tu chvíli byla vřava všeobecná. Princ z Condé se znovu vrhl na Michauda a jeho čtvercový batalion; pěchota emigrantů ustupovala před osmým batalionem myslivců a Abatuccim; Pichegru poslal polovinu svých rezerv, čtyři nebo pět set mužů, na podporu indreského batalionu a nechal si u sebe nějakých čtyři sta nebo pět set mužů pro nepředvídaný případ; ale emigrantská pěchota na ústupu ještě naposledy vystřelila salvu, ne už na Abatucciho a jeho myslivce, ale na skupinku na vršíčku, kde bylo snadné rozeznat generála podle jeho chocholu a zlatých epoletů.

Dva muži padli; generálův kůň byl zasažen do hrudi a poskočil. Charles vzdychl a sesunul se na zadek svého koně.

"Ach, chudák chlapec!" zvolal Pichegru. "Larrey! Larrey!"

Přiběhl mladý, asi šestadvacetiletý nebo sedmadvacetiletý ranhojič. Zachytil chlapce na koni, a jak padal, přiložil mu ruku na hruď a rozevřel mu kabát.

Generálův údiv byl značný, když uviděl mezi kabátem a košilí vojenskou čapku.

Zatřásli jí, vypadla z ní kulka.