Text - "Dáma z Monsoreau" Alexandre Dumas

zavřete a začněte psát
Všecka láska hraběte přenesla se na dítě pozdních jeho let; jeho láska ke mně nebyla něžností, byla zbožňováním. Za tři léta po narození ztratila jsem matku.

To byla zajisté nová strašlivá rána pro barona; ale já byla jsem příliš mláda, abych chápala, co jsem ztratila; nepřestávala jsem se usmívati, a můj úsměv sílil jej po ztrátě mé matky.

Rostla jsem a vyvíjela se před jeho zraky. Byla jsem mu vším, a on, ubohý otec, byl vším mně. Dožila jsem se šestnáctého roku netušíc, že jest ještě jiný svět kromě světa mých ovcí, pávů, labutí a hrdliček, nemyslíc, že život, který jsem vedla, pomine, a nepřejíc si, aby pominul.

Zámek méridorský byl obklopen širými lesy, náležejícími panu vévodovi d'Anjou; bylo v nich plno daňků, srnců a jelenů, kterých nikdo neplašil, a kteří, nejsouce rušeni z klidu, byli velice krotcí, všichni byli se mnou více méně známi; někteří znali již tak dobře můj hlas, že přibíhali, když jsem je volala; zejména byla mezi nimi laň, má oblíbená laň, moje chráněnka, Dafne, ubohá Dafne, jež přicházela ke mně a žrala mi z ruky.

Jednou z jara nepřišla po celý měsíc; myslila jsem, že jí nikdy neuvidím a oplakala jsem ji již jako ztracenou přítelkyni, když pojednou objevila se s dvěma kolouchy; mláďata se mne z počátku bála, ale vidouce, že matka tulí se ke mně s důvěrou, pochopila, že nemají se čeho báti, a tulila se také.

V ten čas roznesla se zvěst, že pan vévoda d'Anjou poslal podguvernéra do hlavního města svého kraje. Po několika dnech bylo již známo, že podguvernér přišel a že se jmenuje hrabě de Monsoreau. Proč zatajil se mi úzkostí dech, když jsem slyšela to jméno? Nedovedu si vysvětliti jinak trapného toho dojmu, jakým na mne působilo, nežli neblahou předtuchou.

Uplynul týden. Mluvilo se po celém kraji mnoho a různě o panu de Monsoreau. Jednou zrána zahlaholil hloubí lesů zvuk rohů a ozval se psí štěkot; přiběhla jsem až k mřížovým dveřím parku, kde jsem právě zahlédla, jak Dafne letí mimo jako blesk, pronásledována jsouc smečkou psů; obě její mláďata běžela za ní.

Za chvíli mihl se mimo mříž jako vidina člověk na černém koni, jenž letěl, jako by měl křídla; byl to pan Monsoreau.

Chtěla jsem vzkřiknouti, chtěla jsem prositi o smilování pro svou ubohou chráněnku, ale jezdec neslyšel nebo nedbal mého volání, jsa unesen zápalem loveckým.

Poté, nemyslíc na to, jaký nepokoj zmocní se otce, až mne neuvidí doma, běžela jsem směrem, kudy zanikla divoká vřava honu; doufala jsem, že potkám buď hraběte, nebo někoho z jeho družiny, a poprosím jich, aby ustali v pronásledování, při němž mi krvácelo srdce.

Uběhla jsem půl míle nevědouc ani, kam běžím; dávno již zmizeli mi z očí laň, smečka i lovci. Brzy zanikl i štěkot psů v dáli, klesla jsem pod strom a dala se do pláče. Byla jsem tam asi čtvrt hodiny, když se mi zdálo, že z dáli ozývá se ruch honu; nemýlila jsem se; hluk ozýval se stále mocněji, až byl tak blízko, že jsem nepochybovala, že co nejdříve zjeví se vše opět mým zrakům. Vzchopila jsem se ihned a běžela směrem, odkud vřava zaznívala.

A vskutku uviděla jsem ubíhati mýtinou ubohou Dafne těžce oddychující; již běžel za ní jen jeden kolouch; druhý patrně již podlehl únavě a byl rozsápán psy.

Laň sama vůčihledě ochabovala; vzdálenost mezi ní a smečkou byla menší nežli prve; její běh jevil se nyní již jen v přerývaných skocích, a když běžela mimo mne, vydala ze sebe smutný zvuk. Jako po prvé, i nyní marně jsem se namáhala, aby zaslechli mé volání. Pan de Monsoreau neviděl nic než zvíře, jež pronásledoval; mihl se mimo mne tak rychle, že jsem ho skoro ani neviděla; měl roh u úst a zuřivě troubil.

Za ním tři nebo čtyři jízdní myslivci pobízeli psy rohem i voláním. Tato vřava štěkotu, troubení a volání minula jako bouře, mizela v hloubi lesa a zanikla pak v dáli.

Byla jsem všecka zoufalá, říkala jsem si, že kdybych byla bývala jenom o padesát kroků dále na kraji mýtiny, kterou projel, byl by mne viděl a k mé přímluvě snad ušetřil ubohého zvířete.

Při této myšlence nabyla jsem opět odvahy; hon mohl se objeviti ještě jednou před mými zraky. Šla jsem cestou vroubenou krásnými stromy, ve které poznala jsem cestu vedoucí k zámku Beaugéskému. Zámek tento, jenž náležel panu vévodovi d'Anjou, stál asi tři míle od zámku mého otce. Za chvíli se zjevil zámek mým zrakům, a teprve nyní uvědomila jsem si, že jsem ušla pěšky tři míle cesty a že jsem sama a daleko od zámku méridorského.

Přiznávám se, že jakási hrůza mne pojala a že teprve nyní uvažovala jsem o své neopatrnosti i o nepřístojnosti svého jednání. Šla jsem po břehu rybníka a hodlala jsem požádati zahradníka, hodného muže, jenž mi dával kytice, když jsem přišla někdy až sem s otcem, hodlala jsem tedy požádati zahradníka, aby mne dovedl domů, když pojednou ozvala se znova vřava honu. Naslouchala jsem upjatě, ani se nehýbajíc. Hluk vzrůstal. Zapomněla jsem na všecko. Skoro v téže chvíli vyskočila z lesa na druhé straně rybníka laň, kteréž psi již již byli v patách. Byla sama, také druhé její mládě již podlehlo; zdálo se, že při pohledu na vodu nabývá nových sil; sála její svěžest nozdrami a vrhla se do potoka, jako by byla chtěla doplavati ke mně.

Z počátku plovala rychle, a zdálo se, že všecka původní její síla se jí vrátila. Hleděla jsem na ni se slzami v očích, s rukama vztaženýma a snad i tak těžce oddychujíc jako ubohá laň: ale znenáhla došly jí síly, kdežto naopak se zdálo, že psům dodává naděje na droby z jejího těla zdvojené síly. Brzy dostihli ji nejzuřivější ze psů a zakousnuvše se jí do těla zastavili její běh. Vtom objevil se pan de Monsoreau na pokraji lesa, přiběhl až k rybníku a seskočil z koně. Napjala jsem všecky síly, volajíc s rukama sepjatýma: Milost! Milost! Zdálo se mi, že mne spatřil; křičela jsem znova a silněji než poprvé. Slyšel mne, neboť zdvihl hlavu, pak jsem viděla, kterak běží ke člunu a odvazuje lano, načež pustil se rychle za zvířetem, jež se zmítalo mezi smečkou, která ho byla dostihla. Nepochybovala jsem, že, pohnut jsa mým voláním, mými posunky a prosbami, pospíchá pan de Monsoreau takto, aby přispěl ku pomoci ubohé lani; ale pojednou jsem uzřela, kterak dostihnuv Dafne, vytáhl lovecký nůž; sluneční paprsek zableskl se na jeho oceli, pak zmizel záblesk; vzkřikla jsem, ostří nože pohřížilo se zcela v hrdlo ubohého zvířete. Proud krve vytryskl a rudě barvil vodu rybníka. Laň zařvala žalostně, v smrtelném zápasu zmítala nohama ve vodě, postavila se skoro na zadní nohy, načež klesla mrtva.

Zaúpěla jsem skoro stejně žalostně jako laň a klesla jsem ve mdlobách na svahu rybníka.

Když jsem nabyla vědomí, ležela jsem v pokoji zámku beaugéského, a můj otec, pro nějž zatím poslali, plakal u mého lože.

Ježto trpěla jsem pouze záchvatem nervovým následkem uběhnutí a velikého rozčilení, mohla jsem se již nazítří odebrati domů. Ale nevyšla jsem z pokoje po celé tři nebo čtyři dny.

Čtvrtého dne řekl mi otec, že po celý ten čas, co jsem trpěla, pan de Monsoreau, jenž mne byl viděl, když mne odnášeli omdlelou, přišel se optat, jak se mi vede; byl prý velice nešťasten, když zvěděl, že bezděčně zavinil neblahou tuto nehodu, a pravil, že nebude šťasten, dokud neuslyší z mých úst, že mu odpouštím.

Bylo by bývalo směšno, abych ho nechtěla viděti; přes všechen svůj odpor svolila jsem tedy.

Nazítří přišel; viděla jsem, jak směšné bylo mé postavení: hon jest zábavou, které účastní se často i ženy; proto bylo na mně, abych nějak omluvila své směšné vzrušení, jež vysvětlovala jsem něžností, kterou jsem chovala k Dafne.

Hrabě pak byl všecek nešťasten, jak tvrdil, advacetkrát mne ujišťoval svou ctí, že kdyby byl jen dost málo tušil, že mám nějaký zájem o jeho oběť, byl by jí snejvětší ochotou ušetřil; nevěřila jsem příliš jeho ujišťování, a hrabě odešel neshladiv nikterak bolest, kterou mi byl způsobil.

Odcházeje požádal hrabě otce za dovolení, aby směl opět přijíti. Byl rodem Španěl a vychován byl v Madridě; baron byl šťasten, že může mluviti o zemi, kde prožil tak drahný čas. Ostatně hrabě byl dobrého rodu, podguvernérem kraje, a, jak se pravilo, oblíbencem pana vévody d'Anjou; proto neměl otec důvodu, aby jeho žádosti nevyhověl; naopak svolil ochotně.

Ach! Od této chvíle bylo veta ne‑li po mém štěstí, jistě po mém klidu. Brzy pozorovala jsem, že hrabě není ke mně lhostejný. Z počátku přicházel jednou týdně, pak dvakrát a konečně každého dne. Hrabě jevil neobyčejnou pozornost k otci, i získal si velice jeho náklonnost. Viděla jsem, že baron rád rozmlouval s hrabětem, jenž nebyl člověkem všedního vzdělání. Neodvažovala jsem se stěžovati si nějak; neměla jsem také nač si stěžovati. Hrabě choval se ke mně něžně jako milenec k milence a šetrně jako bratr k sestře.