Omráčený a téměř udušený Dantes měl stále ještě tolik duchapřítomnosti, že zadržel dech, a poněvadž jak jsme už řekli, byl připraven na všechny možnosti, držel v pravé ruce otevřený nůž, rozřízl rychle pytel, vystrčil ruku, pak hlavu. Třebaže se všelijak namáhal pozvednout kouli, cítil, že je dál vlečen dolů. Tu se skrčil, hledaje provaz, kterým měl svázány nohy, a s nadlidským úsilím ho přeřízl právě v okamžiku, kdy se už dusil. Pak se prudce odrazil nohou a vznesl se volně na bouřlivou hladinu, zatímco koule táhla do neznámých hlubin hrubé plátno, které by se bylo málem stalo jeho rubášem.
Dantes se jen nadechl a opět se ponořil, neboť první, co mu přikazovala opatrnost, bylo nebýt spatřen.
Když se podruhé objevil na hladině, byl již nejméně padesát kroků od místa pádu. Nad hlavou uviděl černé bouřlivé nebe, po němž vítr honil několik rychlých mraků, odkrývaje chvilkami cípek oblohy se zářivou hvězdou. Před ním se rozprostírala temná, řvoucí pláň, jejíž vlny se počínaly pěnit jako při začínající bouři, za ním pak se tyčil jako hrozivý přízrak, černější než moře, černější než nebe, žulový obr, jehož temná věž vypadala jako natažená ruka chňapající po kořisti. Na nejvyšší skále bylo vidět ve světle lucerny dva stíny.
Zdálo se mu, že ty dva stíny se nějak znepokojeně naklánějí nad moře. Vskutku, ti podivní hrobníci patrně zaslechli jeho výkřik při pádu. Dantes se tedy ponořil podruhé a uplaval dosti velkou vzdálenost pod vodou. Ovládal kdysi výborně tento způsob plavání; nejednou k sobě přivábil v zátoce Pharo četné obdivovatele, prohlašující ho často za nejobratnějšího plavce v Marseille.
Když se opět vynořil na hladině, svítilna už zmizela.
Bylo třeba se orientovat. Ze všech ostrovů, které jsou rozsety kolem ifské pevnosti, nejbližší jsou Ratonneau a Pomegues. Jenže Ratonneau a Pomegues jsou obydlené, zrovna tak jako malý ostrůvek Daume. Nejjistější byl proto ostrov Tiboulen nebo Lemaire. Ostrov Tiboulen a Lemaire jsou však od ifské pevnosti míli daleko.
Přesto se Dantes rozhodl dorazit na jeden z těchto ostrovů. Ale jak je měl nalézt uprostřed noci, jež kolem něho každým okamžikem houstla?
V té chvíli mu zazářil jako hvězda planierský maják.
Kdyby zamířil přímo k majáku, zůstal by mu ostrov Tiboulen poněkud vlevo. Dá‑li se tedy poněkud nalevo, musí narazit přímo na ostrov.
Ale jak už jsme řekli, ostrov byl vzdálen asi míli od ifské pevnosti. Faria často říkával ve vězení mladému muži, když ho viděl skleslého a nečinného:
"Dantesi, nepoddávejte se této malátnosti. Nebudete‑li si udržovat síly, utopíte se, pokusíte‑li se o útěk."
Pod těžkým příkrovem mořské vody zazněla Dantesovi v uších tato slova. Rychle vyplaval nahoru a začal rozrážet vlny, aby se přesvědčil, zda skutečně neztratil síly. S radostí viděl, že nucená nečinnost mu neubrala ani na síle, ani na obratnosti, a cítil, že je stále pánem živlu, s nímž si jako malé dítě hrával.
Ostatně strach, ten rychlý pronásledovatel, zvyšoval ještě jeho rozmachy; přikrčen k hřebenům vln naslouchal, zda k němu nedolehne nějaký hluk. Pokaždé když se vyhoupl na vrchol nějaké vlny, objímal rychlým pohledem celý viditelný prostor a pokoušel se proniknout hustou tmou. V každé jen trochu vyšší vlně viděl bárku pronásledovatelů. Tu zdvojnásoboval úsilí, čímž se samozřejmě vzdaloval, jenže stálým opakováním mu sil rychle ubývalo.
Přesto plaval dál a strašná pevnost ztrácela se už ponenáhlu v noční mlze; nerozeznával ji už, ale cítil ji stále.
Uplynula hodina a Dantes, vybičován pocitem svobody, jenž prostoupil celou jeho bytost, rozrážel neustále vlny určeným směrem.
"Vida," říkal si, "už plavu skoro hodinu, ale poněvadž mám protivítr, ztrácím asi čtvrtinu své rychlosti. Přesto však, jestli jsem se ovšem nezmýlil ve směru, nemůže být Tiboulen už daleko. Jestli jsem se ale zmýlil..."
Celým plavcovým tělem proběhlo zachvění. Zkoušel položit se na vodu, aby si odpočinul, leč moře bylo stále bujnější a Dantes brzy pochopil, že tento způsob úlevy, na který tak spoléhal, je nemožný. "Nuže dobrá," řekl si, "vydržím až do konce, až se mé paže unaví, až mi křeč sevře tělo, a pak půjdu ke dnu!" A začal znovu plavat, hnán silou, jakou člověku vlévá do žil zoufalství.
Najednou se mu zdálo, že nebe, stejně už temné, se ještě více zachmuřilo a že se k němu snáší temný, těžký, neproniknutelný mrak. Zároveň ucítil prudkou bolest v koleně: jeho představivost, pracující s nevypočitatelnou rychlostí, mu v té chvíli našeptala, že je to rána kulky a že vzápětí uslyší výstřel z pušky. Ale výstřel se neozval. Dantes natáhl ruku a ucítil cosi tuhého, přitáhl obě nohy k sobě a dotkl se země. A tu teprve uviděl, co vlastně pokládal za mrak.
Dvacet kroků od něho se zvedal masív bizarních skalisek, připomínající ohromný krb, zkamenělý v okamžiku největšího žáru. Byl to ostrov Tiboulen.
Dantes vstal, popošel několik kroků, a děkuje Bohu, natáhl se na rozervané žulové skály, které mu v té chvíli připadaly měkčí než nejpohodlnější lůžko kdykoliv předtím.
Pak navzdory větru a bouři, navzdory začínajícímu dešti, přemožen únavou, usnul oním blahodárným spánkem člověka, jehož tělo je sice otupeno, ale jehož duch bdí s vědomím neočekávaného štěstí.
Asi za hodinu Edmonda probudilo strašné zaburácení hromu. Bouře řádila v celém prostoru a bušila do vzduchu svým hromovým vírem; čas od času sjel z nebe blesk jako ohnivý had a ozářil mořské vlny i mraky, jež se proti sobě valily jako vlny nějakého nesmírného chaosu.
Dantese nezklamalo jeho zkušené námořnické oko. Přistál skutečně u ostrova Tiboulenu, který je první z obou ostrovů. Věděl, že je holý, pustý a že neskýtá sebeskromnější přístřeší. Ale až se bouře uklidní, pustí se znovu na moře a doplave na ostrov Lemaire, sice stejně opuštěný, avšak rozlehlejší, a proto pohostinnější.
Převislá skála poskytovala Dantesovi prozatím útulek, a sotva se tam ukryl, rozpoutala se bouře v celé zuřivosti.
Edmond cítil, jak se skála nad ním chvěje. Vlny se tříštily o spodek této obrovské pyramidy a stříkaly až k němu. Ačkoliv byl v bezpečí, přece se ho zmocňovala závrať uprostřed temného řevu a oslňujících blesků. Zdálo se mu, že ostrov se pod ním třese a že se každou chvíli utrhne jako zakotvená loď, jež přetrhne své lano, a že ho strhne do obrovského víru.
Tu si vzpomněl, že už čtyřiadvacet hodin nejedl: měl hlad, měl žízeň.
Vystrčil tedy hlavu, natáhl ruce a z důlku ve skále se napil dešťové vody. Jak se opět zvedal, ozářil prostor blesk, otvírající nebesa jakoby až do lůna oslňujícího božího trůnu. Ve světle tohoto blesku spatřil Dantes mezi ostrovem Lemairem a mysem Croisillem malou rybářskou bárku, vzdálenou asi čtvrt míle, jak ji bouře unáší po vlnách; vypadala jako přízrak, klouzající z jedné vlny na druhou do propasti. Vteřinu poté objevil se opět přízrak na hřebenu jiné vlny a blížil se s příšernou rychlostí.
Dantes chtěl křičet, hledal nějaký kus hadru, aby jím zamával na znamení, že se řítí do záhuby, ale oni to musili sami vidět také. V záři dalšího blesku viděl Dantes čtyři muže, křečovitě přitisknuté ke stožáru a lanům; pátý se držel tyče zlomeného kormidla. Muži ho viděli bezpochyby také, neboť skučící vítr donášel až k jeho sluchu zoufalé výkřiky. Nad stožárem, zkrouceným jako třtina, zmítala se ve vzduchu v prudkých nárazech rozedraná plachta. Najednou se přetrhly provazy, které ji ještě držely, a plachta zmizela, unášena k temnému, hlubokému nebi, podobajíc se velkým bílým ptákům letícím na pozadí černých mraků.
Současně se rozlehl příšerný praskot a výkřiky smrtelného zápasu dolehly až k Dantesovi. Ležel křečovitě přitisknut na skále jako sfinga a nakláněl se nad propastí. Nový blesk mu ukázal roztříštěnou bárku a mezi troskami hlavy, zoufalé tváře, ruce vztažené k nebi.
Pak se všechno opět propadlo do tmy, příšerná podívaná trvala, jen co zazářil blesk.
Dantes se rozběhl po kluzké skalní stěně dolů, třebaže mu hrozilo, že se sám zřítí do moře; rozhlížel se, naslouchal, ale neslyšel a neviděl už nic: ani jediný lidský výkřik, ani jediné lidské gesto. Jen bouře, ta veliká boží záležitost, burácela dál s větry a zuřila s vlnami.
Ponenáhlu se vítr tišil; nebe hnalo k západu veliké, šedé mraky, bouří jakoby vysílené. Objevilo se modré nebe s hvězdami, zářivějšími než kdy jindy. Poté vystoupil na východě dlouhý, zarůžovělý pruh, na jehož pozadí se rýsoval černomodrý obzor; zvedly se vlny a po jejich vrcholcích přeběhlo znenadání světlo a změnilo jejich do běla zpěněné vrcholky v zlaté hřívy.
Nastal den.
Dantes stál nehybně a němě před touto velkolepou podívanou, jako kdyby ji viděl poprvé. Vskutku, za ten čas, co byl na pevnosti If, na ni zapomněl. Obrátil se k pevnosti a dlouhým pohledem pátral kolem sebe po zemi i po moři.
Temná budova vystupovala z lůna moře s onou impozantní velebností nehybných věcí, které jako by zároveň hlídaly i poroučely. Mohlo být asi pět hodin ráno. Moře se čím dál víc uklidňovalo.
"Za dvě nebo za tři hodiny," říkal si Edmond, "vstoupí žalářník do mé cely, najde mrtvolu ubohého přítele, pozná ho, bude mě marně hledat a udělá poplach. Pak najdou otvor a podzemní chodbu. Budou vyslýchat muže, kteří mě hodili do moře a kteří asi slyšeli můj výkřik. Lodice plné ozbrojených vojáků se okamžitě rozjedou za nešťastným uprchlíkem, o němž dobře vědí, že není daleko. Dělový výstřel bude varovat celé pobřeží, aby nikdo neposkytl přístřeší nahému, vyhladovělému muži, který se potuluje v okolí. Špiclové a biřici z Marseille budou zalarmováni, aby prozkoumali pobřeží, zatímco guvernér ifské pevnosti dá propátrat moře. Co si mám tedy počít, když jsem takhle štván po moři a obklíčen na zemi? Mám hlad, mám žízeň, zahodil jsem dokonce i obranný nůž, poněvadž mi překážel v plavání. Jsem odkázán na milost a nemilost prvního sedláka, který si bude chtít vydělat dvacet franků, když mě vydá. Nemám už ani sílu, ani myšlenku, ani odvahu. Ach Bože, Bože, popatři, zdali jsem dosti trpěl a můžeš‑li pro mne učinit více, než mohu já sám!"
V okamžiku, kdy Edmond, téměř již pološílený z naprostého vyčerpání sil a ochabnutí mozku, pronášel tuto vroucí modlitbu, obrácen s úzkostí k ifské pevnosti, spatřil u špice ostrova Pomegues malou loď, jejíž třírohá plachta se rýsovala na obzoru jako racek letící těsně nad vlnami. Jen oko námořníkovo mohlo na dosud temné hladině rozpoznat janovskou tartanu. Plula z marseillského přístavu a vyjížděla právě na širé moře s jiskřící pěnou na ostré přídi, jež razila cestu jejím oblým bokům.
"Ach," zvolal Dantes, "když si pomyslím, že bych mohl za půl hodiny dorazit k té lodi, kdybych se nebál, že mě budou vyslýchat, že ve mně poznají uprchlíka a že mě dovedou zpátky do Marseille! Co mám dělat? Co mám říkat? Jakou historku si vymyslet, abych je oklamal? Ti lidé jsou zřejmě všichni podloudníci, poloviční piráti. Pod záminkou pobřežního obchodu provozují námořní lupičství. Ti mě raději prodají, než by udělali dobrý skutek bez odměny.
Počkám.
Dantes se jen nadechl a opět se ponořil, neboť první, co mu přikazovala opatrnost, bylo nebýt spatřen.
Když se podruhé objevil na hladině, byl již nejméně padesát kroků od místa pádu. Nad hlavou uviděl černé bouřlivé nebe, po němž vítr honil několik rychlých mraků, odkrývaje chvilkami cípek oblohy se zářivou hvězdou. Před ním se rozprostírala temná, řvoucí pláň, jejíž vlny se počínaly pěnit jako při začínající bouři, za ním pak se tyčil jako hrozivý přízrak, černější než moře, černější než nebe, žulový obr, jehož temná věž vypadala jako natažená ruka chňapající po kořisti. Na nejvyšší skále bylo vidět ve světle lucerny dva stíny.
Zdálo se mu, že ty dva stíny se nějak znepokojeně naklánějí nad moře. Vskutku, ti podivní hrobníci patrně zaslechli jeho výkřik při pádu. Dantes se tedy ponořil podruhé a uplaval dosti velkou vzdálenost pod vodou. Ovládal kdysi výborně tento způsob plavání; nejednou k sobě přivábil v zátoce Pharo četné obdivovatele, prohlašující ho často za nejobratnějšího plavce v Marseille.
Když se opět vynořil na hladině, svítilna už zmizela.
Bylo třeba se orientovat. Ze všech ostrovů, které jsou rozsety kolem ifské pevnosti, nejbližší jsou Ratonneau a Pomegues. Jenže Ratonneau a Pomegues jsou obydlené, zrovna tak jako malý ostrůvek Daume. Nejjistější byl proto ostrov Tiboulen nebo Lemaire. Ostrov Tiboulen a Lemaire jsou však od ifské pevnosti míli daleko.
Přesto se Dantes rozhodl dorazit na jeden z těchto ostrovů. Ale jak je měl nalézt uprostřed noci, jež kolem něho každým okamžikem houstla?
V té chvíli mu zazářil jako hvězda planierský maják.
Kdyby zamířil přímo k majáku, zůstal by mu ostrov Tiboulen poněkud vlevo. Dá‑li se tedy poněkud nalevo, musí narazit přímo na ostrov.
Ale jak už jsme řekli, ostrov byl vzdálen asi míli od ifské pevnosti. Faria často říkával ve vězení mladému muži, když ho viděl skleslého a nečinného:
"Dantesi, nepoddávejte se této malátnosti. Nebudete‑li si udržovat síly, utopíte se, pokusíte‑li se o útěk."
Pod těžkým příkrovem mořské vody zazněla Dantesovi v uších tato slova. Rychle vyplaval nahoru a začal rozrážet vlny, aby se přesvědčil, zda skutečně neztratil síly. S radostí viděl, že nucená nečinnost mu neubrala ani na síle, ani na obratnosti, a cítil, že je stále pánem živlu, s nímž si jako malé dítě hrával.
Ostatně strach, ten rychlý pronásledovatel, zvyšoval ještě jeho rozmachy; přikrčen k hřebenům vln naslouchal, zda k němu nedolehne nějaký hluk. Pokaždé když se vyhoupl na vrchol nějaké vlny, objímal rychlým pohledem celý viditelný prostor a pokoušel se proniknout hustou tmou. V každé jen trochu vyšší vlně viděl bárku pronásledovatelů. Tu zdvojnásoboval úsilí, čímž se samozřejmě vzdaloval, jenže stálým opakováním mu sil rychle ubývalo.
Přesto plaval dál a strašná pevnost ztrácela se už ponenáhlu v noční mlze; nerozeznával ji už, ale cítil ji stále.
Uplynula hodina a Dantes, vybičován pocitem svobody, jenž prostoupil celou jeho bytost, rozrážel neustále vlny určeným směrem.
"Vida," říkal si, "už plavu skoro hodinu, ale poněvadž mám protivítr, ztrácím asi čtvrtinu své rychlosti. Přesto však, jestli jsem se ovšem nezmýlil ve směru, nemůže být Tiboulen už daleko. Jestli jsem se ale zmýlil..."
Celým plavcovým tělem proběhlo zachvění. Zkoušel položit se na vodu, aby si odpočinul, leč moře bylo stále bujnější a Dantes brzy pochopil, že tento způsob úlevy, na který tak spoléhal, je nemožný. "Nuže dobrá," řekl si, "vydržím až do konce, až se mé paže unaví, až mi křeč sevře tělo, a pak půjdu ke dnu!" A začal znovu plavat, hnán silou, jakou člověku vlévá do žil zoufalství.
Najednou se mu zdálo, že nebe, stejně už temné, se ještě více zachmuřilo a že se k němu snáší temný, těžký, neproniknutelný mrak. Zároveň ucítil prudkou bolest v koleně: jeho představivost, pracující s nevypočitatelnou rychlostí, mu v té chvíli našeptala, že je to rána kulky a že vzápětí uslyší výstřel z pušky. Ale výstřel se neozval. Dantes natáhl ruku a ucítil cosi tuhého, přitáhl obě nohy k sobě a dotkl se země. A tu teprve uviděl, co vlastně pokládal za mrak.
Dvacet kroků od něho se zvedal masív bizarních skalisek, připomínající ohromný krb, zkamenělý v okamžiku největšího žáru. Byl to ostrov Tiboulen.
Dantes vstal, popošel několik kroků, a děkuje Bohu, natáhl se na rozervané žulové skály, které mu v té chvíli připadaly měkčí než nejpohodlnější lůžko kdykoliv předtím.
Pak navzdory větru a bouři, navzdory začínajícímu dešti, přemožen únavou, usnul oním blahodárným spánkem člověka, jehož tělo je sice otupeno, ale jehož duch bdí s vědomím neočekávaného štěstí.
Asi za hodinu Edmonda probudilo strašné zaburácení hromu. Bouře řádila v celém prostoru a bušila do vzduchu svým hromovým vírem; čas od času sjel z nebe blesk jako ohnivý had a ozářil mořské vlny i mraky, jež se proti sobě valily jako vlny nějakého nesmírného chaosu.
Dantese nezklamalo jeho zkušené námořnické oko. Přistál skutečně u ostrova Tiboulenu, který je první z obou ostrovů. Věděl, že je holý, pustý a že neskýtá sebeskromnější přístřeší. Ale až se bouře uklidní, pustí se znovu na moře a doplave na ostrov Lemaire, sice stejně opuštěný, avšak rozlehlejší, a proto pohostinnější.
Převislá skála poskytovala Dantesovi prozatím útulek, a sotva se tam ukryl, rozpoutala se bouře v celé zuřivosti.
Edmond cítil, jak se skála nad ním chvěje. Vlny se tříštily o spodek této obrovské pyramidy a stříkaly až k němu. Ačkoliv byl v bezpečí, přece se ho zmocňovala závrať uprostřed temného řevu a oslňujících blesků. Zdálo se mu, že ostrov se pod ním třese a že se každou chvíli utrhne jako zakotvená loď, jež přetrhne své lano, a že ho strhne do obrovského víru.
Tu si vzpomněl, že už čtyřiadvacet hodin nejedl: měl hlad, měl žízeň.
Vystrčil tedy hlavu, natáhl ruce a z důlku ve skále se napil dešťové vody. Jak se opět zvedal, ozářil prostor blesk, otvírající nebesa jakoby až do lůna oslňujícího božího trůnu. Ve světle tohoto blesku spatřil Dantes mezi ostrovem Lemairem a mysem Croisillem malou rybářskou bárku, vzdálenou asi čtvrt míle, jak ji bouře unáší po vlnách; vypadala jako přízrak, klouzající z jedné vlny na druhou do propasti. Vteřinu poté objevil se opět přízrak na hřebenu jiné vlny a blížil se s příšernou rychlostí.
Dantes chtěl křičet, hledal nějaký kus hadru, aby jím zamával na znamení, že se řítí do záhuby, ale oni to musili sami vidět také. V záři dalšího blesku viděl Dantes čtyři muže, křečovitě přitisknuté ke stožáru a lanům; pátý se držel tyče zlomeného kormidla. Muži ho viděli bezpochyby také, neboť skučící vítr donášel až k jeho sluchu zoufalé výkřiky. Nad stožárem, zkrouceným jako třtina, zmítala se ve vzduchu v prudkých nárazech rozedraná plachta. Najednou se přetrhly provazy, které ji ještě držely, a plachta zmizela, unášena k temnému, hlubokému nebi, podobajíc se velkým bílým ptákům letícím na pozadí černých mraků.
Současně se rozlehl příšerný praskot a výkřiky smrtelného zápasu dolehly až k Dantesovi. Ležel křečovitě přitisknut na skále jako sfinga a nakláněl se nad propastí. Nový blesk mu ukázal roztříštěnou bárku a mezi troskami hlavy, zoufalé tváře, ruce vztažené k nebi.
Pak se všechno opět propadlo do tmy, příšerná podívaná trvala, jen co zazářil blesk.
Dantes se rozběhl po kluzké skalní stěně dolů, třebaže mu hrozilo, že se sám zřítí do moře; rozhlížel se, naslouchal, ale neslyšel a neviděl už nic: ani jediný lidský výkřik, ani jediné lidské gesto. Jen bouře, ta veliká boží záležitost, burácela dál s větry a zuřila s vlnami.
Ponenáhlu se vítr tišil; nebe hnalo k západu veliké, šedé mraky, bouří jakoby vysílené. Objevilo se modré nebe s hvězdami, zářivějšími než kdy jindy. Poté vystoupil na východě dlouhý, zarůžovělý pruh, na jehož pozadí se rýsoval černomodrý obzor; zvedly se vlny a po jejich vrcholcích přeběhlo znenadání světlo a změnilo jejich do běla zpěněné vrcholky v zlaté hřívy.
Nastal den.
Dantes stál nehybně a němě před touto velkolepou podívanou, jako kdyby ji viděl poprvé. Vskutku, za ten čas, co byl na pevnosti If, na ni zapomněl. Obrátil se k pevnosti a dlouhým pohledem pátral kolem sebe po zemi i po moři.
Temná budova vystupovala z lůna moře s onou impozantní velebností nehybných věcí, které jako by zároveň hlídaly i poroučely. Mohlo být asi pět hodin ráno. Moře se čím dál víc uklidňovalo.
"Za dvě nebo za tři hodiny," říkal si Edmond, "vstoupí žalářník do mé cely, najde mrtvolu ubohého přítele, pozná ho, bude mě marně hledat a udělá poplach. Pak najdou otvor a podzemní chodbu. Budou vyslýchat muže, kteří mě hodili do moře a kteří asi slyšeli můj výkřik. Lodice plné ozbrojených vojáků se okamžitě rozjedou za nešťastným uprchlíkem, o němž dobře vědí, že není daleko. Dělový výstřel bude varovat celé pobřeží, aby nikdo neposkytl přístřeší nahému, vyhladovělému muži, který se potuluje v okolí. Špiclové a biřici z Marseille budou zalarmováni, aby prozkoumali pobřeží, zatímco guvernér ifské pevnosti dá propátrat moře. Co si mám tedy počít, když jsem takhle štván po moři a obklíčen na zemi? Mám hlad, mám žízeň, zahodil jsem dokonce i obranný nůž, poněvadž mi překážel v plavání. Jsem odkázán na milost a nemilost prvního sedláka, který si bude chtít vydělat dvacet franků, když mě vydá. Nemám už ani sílu, ani myšlenku, ani odvahu. Ach Bože, Bože, popatři, zdali jsem dosti trpěl a můžeš‑li pro mne učinit více, než mohu já sám!"
V okamžiku, kdy Edmond, téměř již pološílený z naprostého vyčerpání sil a ochabnutí mozku, pronášel tuto vroucí modlitbu, obrácen s úzkostí k ifské pevnosti, spatřil u špice ostrova Pomegues malou loď, jejíž třírohá plachta se rýsovala na obzoru jako racek letící těsně nad vlnami. Jen oko námořníkovo mohlo na dosud temné hladině rozpoznat janovskou tartanu. Plula z marseillského přístavu a vyjížděla právě na širé moře s jiskřící pěnou na ostré přídi, jež razila cestu jejím oblým bokům.
"Ach," zvolal Dantes, "když si pomyslím, že bych mohl za půl hodiny dorazit k té lodi, kdybych se nebál, že mě budou vyslýchat, že ve mně poznají uprchlíka a že mě dovedou zpátky do Marseille! Co mám dělat? Co mám říkat? Jakou historku si vymyslet, abych je oklamal? Ti lidé jsou zřejmě všichni podloudníci, poloviční piráti. Pod záminkou pobřežního obchodu provozují námořní lupičství. Ti mě raději prodají, než by udělali dobrý skutek bez odměny.
Počkám.