Dík jedné z těch nečekaných šťastných náhod, jež občas potkávají lidi, které osud dlouho stíhal svou nepřízní, měl tedy Dantes konečně dosáhnout docela prostým a přirozeným způsobem svého cíle a vkročit na ostrov, aniž vzbudil u kohokoli sebemenší podezření. Od vytouženého odjezdu ho dělila jediná noc. Byla to jedna z nejhorečnatějších nocí, jaké Dantes zažil. Po celý čas se v jeho duchu střídaly nejroztodivnější představy štěstí a neštěstí. Když zavřel oči, viděl dopis kardinála Spady, napsaný ohnivými písmeny na zdi; když na okamžik usnul, začaly mu vířit hlavou nejnesmyslnější sny. Sestupoval do jeskyň, které měly dlažbu ze smaragdů, zdi z rubínů a krápníky z diamantů. Perly padaly kapka za kapkou, jako když v podzemí prosakuje voda. Edmond, uchvácený, užaslý, plnil si kapsy drahokamy. Když se však vrátil na povrch země, změnily se jeho drahokamy v obyčejné oblázky. Tu se pokoušel vrátit do těch zázračných jeskyň, které jen zahlédl. Cesta se však točila v nekonečných zákrutech, vchod zmizel. Marně hledal v unavené paměti magické, tajemné slovo, jež otevřelo arabskému rybáři nádherné skrýše Alí Babovy. Všechno marné, zmizelého pokladu se opět zmocnili duchové země, kterým ho, jak si myslil, na okamžik vyrval. Potom nastal den, právě tak horečný jako předcházející noc. Přivedl však na pomoc logiku, a tak dal Dantes přesnou podobu svému plánu, který se mu až dosud míhal v hlavě jen nejasně a nepřesně. Nastal večer a s ním přípravy k odjezdu. Tyto přípravy umožnily Dantesovi, aby zakryl své vzrušení. Získal si pozvolna u svých kamarádů takovou autoritu, že vydával rozkazy, jako by byl sám pánem lodi. A protože jeho příkazy byly vždy jasné, přesné a lehce proveditelné, poslouchali ho kamarádi nejen na slovo, ale také rádi. Starý patron mu ponechával volnou ruku. I on uznal Dantesovu převahu jak nad ostatními námořníky, tak nad sebou samým. Viděl v něm svého přirozeného nástupce a litoval, že nemá dceru, aby si Edmonda připoutal tímto nejužším svazkem. V šest večer bylo vše připraveno. V šest deset míjeli maják; právě v okamžiku, kdy se jeho světlo rozsvítilo. Moře bylo klidné, vál svěží vítr od jihovýchodu. Pluli pod azurovým nebem, na němž Bůh rovněž rozžíhal své majáky, z nichž každý představuje svět. Dantes prohlásil, že si mohou jít všichni lehnout, že si vezme kormidlo na starost sám. Když Malťan (tak se totiž říkalo Dantesovi) prohlásil něco takového, stačilo to a každý šel klidně spát. Nebylo to poprvé: Dantes, který se tak najednou octl z naprosté samoty uprostřed světa, pociťoval občas naléhavou potřebu být sám. A která samota je nesmírnější a přitom poetičtější než samota lodi, jež pluje opuštěna v moři za noční tmy uprostřed ticha nesmírného prostoru, sledována božím pohledem? Tentokrát to však byla samota oživená rojem myšlenek, tmou se blýskaly jeho představy, ticho oživovaly jeho sny. Když se patron probudil, plula loď pod plnými plachtami; i poslední cár plachtoviny se vzdouval ve větru. Pluli rychlostí více než dvou a půl míle v hodině. Na obzoru rostl ostrov Monte Cristo. Edmond odevzdal loď jejímu pánovi a šel se natáhnout na své visuté lůžko. Ale přestože probděl celou noc, nemohl ani na okamžik zavřít oči. Po dvou hodinách vyšel znovu na palubu. Loď právě míjela ostrov Elbu. Byli ve výšce Marciany a nad plochým zeleným ostrovem Pianosou. Vysoko proti modré obloze zazářil planoucí vrcholek Monte Crista. Dantes poručil pomocnému kormidelníkovi, aby stočil kormidlo k levému boku a nechal Pianosu vpravo. Vypočítal, že jim tento manévr zkrátí cestu o dva nebo tři uzly. K páté hodině večer se už ostrov ukázal celý. Dík oné průzračnosti, kterou dává vzduchu jedině světlo zapadajícího slunce, bylo na něm vidět sebemenší podrobnosti. Edmond chtivě pozoroval tu obrovitou kupu skal, jejíž barva nabývala všech odstínů soumraku, od ostře růžové až po hlubokou modř. Co chvíli mu do obličeje stoupaly návaly horké krve, jeho čelo znachovělo, před očima se mu dělala rudá mlha. Žádný hráč, který vsadil do hry celé jmění, nepocítil při vrhu kostek takovou úzkost jako Edmond v tomto očekávání. Nastala noc. V deset hodin večer přistáli. Mladá Amelie přijela na schůzku první. Dantes se přes své obvyklé sebeovládání neudržel a vyskočil na břeh ze všech nejdříve. Kdyby se byl nebál, byl by jako Brutus políbil zem. Noc byla temná. V jedenáct se však uprostřed moře zvedl měsíc, stříbřící každý záchvěv hladiny. Když vystoupil výš, začaly jeho paprsky osvětlovat nakupené skály Monte Crista, tohoto druhého Pélionu. Mužstvo Mladé Amelie ostrov dobře znalo, byla to jedna z jeho obvyklých stanic. Co se týče Dantese, ten jej vídal na každé své plavbě do Levanty, nikdy však na něj nevkročil. Zeptal se Jacopa:
"Kde strávíme noc?"
"Nu přece na tartaně," odpověděl námořník.
"Neměli bychom to lepší v jeskyních?"
"V jakých jeskyních?"
"Přece na ostrově."
"Já o žádných nevím," řekl Jacopo.
Dantesovi vystoupil na čele studený pot.
"Na Monte Cristu nejsou jeskyně?"
"Ne."
Dantes zůstal okamžik jako omráčen. Potom ho napadlo, že se jeskyně mohly při nějaké příležitosti sesout, nebo že je dokonce mohl kardinál Spada pro větší bezpečnost zasypat. V takovém případě bylo tedy nejdůležitější najít jejich ztracený vchod. Hledat jej v noci bylo zbytečné. A tak Dantes odložil pátrání na druhý den. Ostatně ve vzdálenosti asi půl míle se na moři objevilo světlo, na které Mladá Amelie ihned odpověděla podobným. Signál oznamoval, že je čas pustit se do práce. Opožděná loď, ujištěná znamením, jež mělo potvrdit těm, kteří připlují poslední, že se lodi mohou setkat naprosto bezpečně, se zanedlouho objevila, bílá a tichá jako přízrak, a zakotvila asi tři sta metrů od pobřeží. Začalo se okamžitě překládat. Dantes při práci uvažoval, jaký radostný jásot by asi u všech těch lidí vyvolalo jediné jeho slovo, kdyby řekl nahlas myšlenku, která mu bez ustání hučela v uších a v srdci. Ale místo aby to nádherné tajemství vyslovil, nemohl se naopak stále zbavit strachu, že o něm řekl příliš mnoho a že svým přecházením, vyptáváním, pozorováním všech podrobností a neustálým zájmem vzbudil podezření. Ale bohudík - alespoň v tomto případě - jeho opravdu smutná minulost zanechala v jeho obličeji nesmazatelný odlesk zármutku a zášlehy radosti, jež tímto mrakem občas pronikaly, byly skutečně jen záblesky. A tak tedy nikdo nic netušil, a když se Dantes druhého dne chopil ručnice, olova a prachu a prohlásil, že by rád zastřelil pár divokých koz, jež viděli v houfech poskakovat ze skály na skálu, přičítali jeho výlet jedině zálibě v lovu nebo touze po samotě. Jen Jacopo trval na tom, že půjde s ním. Dantes nechtěl odporovat, protože se bál, aby svými námitkami nevzbudil podezření. Sotva však ušli asi čtvrt míle, naskytla se mu příležitost vypálit a srazit kůzle. Poslal je po Jacopovi s tím, aby je upekli, a až bude hotové, dali mu výstřelem znamení, aby si přišel sníst svůj díl. Jídelní lístek mělo doplnit trochu sušeného ovoce a láhev montepulcianského. Dantes kráčel dál a cestou se občas ohlížel. Když dorazil na vrchol jedné skály, spatřil tisíc stop pod sebou své druhy, kteří právě přišli s Jacopem a už pilně chystali oběd, obohacený Edmondovou obratností o nejlepší chod. Edmond se na ně okamžik díval s mírným, smutným, nadřazeným úsměvem:
"Za dvě hodiny odjedou ti chlapíci bohatší o padesát piastrů," říkal si, "aby se s nasazením vlastního života pokusili vydělat dalších padesát liber. A až těch sto liber budou mít, vrátí se a rozházejí svůj poklad v nejbližším městě s pýchou sultánů a sebevědomím nabobů. Dnes mě naděje vede k tomu, že jejich bohatstvím pohrdám a že se mi jeví jako nejhlubší bída. Zítra mě možná zoufalství přiměje, abych se na tuto nejhlubší bídu díval jako na vrchol bohatství... Ach ne!" vykřikl Edmond. "To se nestane. Moudrý, neomylný Faria se přece nemohl v tomto jediném případě mýlit!"
A tak Dantesovi, který před třemi měsíci toužil jedině po svobodě, pojednou už pouhá svoboda nestačila a toužil po bohatství. Chyba nebyla v Dantesovi, ale v Nejvyšším, který vložil člověku do duše bezmezné tužby, a přitom omezil jeho moc. Mezitím však Dantes došel po stezce, kterou vyhloubil mezi dvěma valy skal potok a na kterou patrně lidská noha dosud nevkročila, až k místu, kde by měla být podle jeho soudu jeskyně. Cestou se neustále držel pobřeží a pozorně si všímal sebemenších maličkostí, až měl dojem, že na některých skalách objevil jakési zářezy, vyhloubené lidskou rukou. Čas, který přikrývá každý kámen pláštěm mechu tak jako každý čin pláštěm zapomenutí, jako by respektoval ty znaky, vyryté dosti pravidelně a nejspíš proto, aby se podle nich dalo jít. Občas však ta znamení přece jen mizela pod chomáči myrt, které se rozrůstaly do velkých květnatých keřů, nebo pod příživnickými mechy. Tu musil Edmond odhrnovat větve nebo odstraňovat mech, aby opět našel značky, které ho vedly tímto labyrintem. Zářezy ostatně dodaly Edmondovi trochu naděje. Což není možné, aby je vyryl sám kardinál, aby v případě neštěstí, jehož rozsah ovšem nemohl předvídat, sloužily za vodítko jeho synovci? Toto opuštěné místo se vskutku hodilo pro člověka, který chtěl ukrýt poklad. Jen jestli ta zrádná znamení neupoutala pohledy jiných než těch, jimž byla určena, a jestli ostrov, plný chmurných divů, věrně uchoval své nádherné tajemství! Asi šedesát kroků od přístavu zpozoroval Edmond, jejž členitý terén ještě skrýval očím kamarádů, že zářezy končí. Nevedly však k žádné jeskyni. Jediný cíl, k němuž snad mířily, byl zřejmě velký kulatý balvan, ležící na jakési pevné podložce. Tu Edmonda napadlo, že možná nedošel ke konci značek, nýbrž naopak k jejich začátku, a tak se otočil a šel po své stopě zpět. Jeho kamarádi mezitím chystali oběd, chodili ke studánce pro vodu, přenášeli na ostrov chléb a ovoce a pekli kůzle. V okamžiku, kdy je stahovali z improvizovaného rožně, spatřili Edmonda, jak se lehce a směle jako kamzík přenáší ze skály na skálu, a dali mu výstřelem znamení. Lovec okamžitě změnil směr a vracel se v běhu k nim. V okamžiku, kdy ho sledovali pohledem v jeho až příliš odvážném letu, uklouzla Edmondovi noha, jako by chtěla dát za pravdu jejich obavám. Viděli ho, jak se na vrcholku skaliska zapotácel, vykřikl a zmizel. Všichni rázem vyskočili, protože ho měli přes jeho převahu všichni rádi. První však k němu doběhl Jacopo. Našel Edmonda zakrváceného a téměř v bezvědomí. Zřejmě se zřítil z výše nejméně dvanácti nebo patnácti stop. Vpravili mu do úst pár kapek rumu a tento lék, který na něho už jednou tak silně zapůsobil, měl stejný účinek i tentokrát. Edmond otevřel oči a naříkal si na prudkou bolest v koleně, velkou tíži v hlavě a nesnesitelné píchání v kříži. Chtěli ho přenést ke břehu. Třebaže celou operaci řídil Jacopo, sotva se ho dotkli, prohlásil Edmond se sténáním, že naprosto nemá sil snést přenos. Je pochopitelné, že Dantes neměl na oběd ani pomyšlení. Žádal však své druhy, kteří neměli proč se postit, aby se vrátili ke kůzleti. Jemu, jak tvrdil, postačí trochu si odpočinout, a až se pro něho vrátí, bude mu už lépe. Námořníci se nedali dvakrát pobízet. Měli hlad, kůzle vonělo až k nim a mořští vlci si mezi sebou nepotrpí na okolky. Za hodinu se vrátili. Edmond se dovlekl asi o deset kroků dál a tam se opřel o mechovitý balvan; to bylo všecko, čeho byl schopen. Jenomže Dantesovy bolesti neustupovaly, nýbrž naopak jako by ještě rostly. Starý patron, který měl během dopoledne odplout, aby složil svůj náklad na hranicích Piemontu a Francie mezi Nizzou a Fréjusem, naléhal na Dantese, aby se pokusil vstát. Dantes se mu s nadlidským úsilím snažil vyhovět, po každém pokusu však znovu sténající a bledý klesl.
"Zlámal si kříž," řekl tiše patron. "Ale co se dá dělat, je to dobrý kamarád, nesmíme ho opustit. Zkusme ho dopravit na tartanu."
Dantes však prohlásil, že raději umře tam, kde je, než aby snášel kruté bolesti, jež mu působí sebemenší pohyb.
"Nu dobrá," řekl patron, "děj se co děj, ale nikdo nesmí říci, že jsme nechali bez pomoci kamaráda jako ty. Vyplujeme až večer."
Tento návrh námořníky velice překvapil, i když se žádný z nich proti němu nepostavil, naopak. Patron byl člověk tak zásadový, že to bylo poprvé, co ho viděli vzdát se nějakého podniku nebo odložit jeho provedení. Dantes však nechtěl připustit, aby se kvůli němu porušil řád zavedený na lodi.
"Ne, byl jsem nešikovný, a je spravedlivé, abych nesl následky své nešikovnosti sám," řekl patronovi. "Nechte mi tu pár sucharů, pušku, prach a olovo, abych si mohl zastřelit nějaké kůzle nebo se popřípadě bránit, a krumpáč, abych si mohl postavit nějakou chatrč, kdybyste pro mne dlouho nepřijížděli."
"Ale vždyť umřeš hlady," odpověděl mu patron.
"Raději to," řekl Edmond, "než snášet hrozné bolesti, které mi působí každý pohyb."
Patron se otočil směrem k lodi, kde se už začalo s přípravami k odjezdu. Kolébala se v malém přístavu, hotova vyrazit na moře, jakmile bude její toaleta u konce.
"Co máme dělat, Malťane, pověz," zeptal se, "přece tě tu nemůžeme nechat, a zůstat taky nemůžeme!"
"Jeďte, jeďte!" vykřikl Dantes.
"Budeme pryč nejmíň týden," řekl patron, "a při návratu budeme musit udělat odbočku a zajet pro tebe!"
"Poslyšte," řekl Dantes, "jestli za dva nebo tři dny potkáte nějakou rybářskou bárku nebo jinou loď, která míří do těchto vod, upozorněte ji na mne, dám pětadvacet piastrů, když mě zaveze do Livorna. Jestli žádnou nepotkáte, přijeďte sami."
Patron vrtěl hlavou.
"Poslyšte, patrone Baldi, to všechno se dá snadno srovnat," řekl Jacopo. "Vy jděte a já zůstanu se zraněným, abych ho ošetřoval."
"A ty by ses vzdal svého podílu a zůstal se mnou?" zeptal se Edmond.
"Ano, s radostí," odpověděl Jacopo.
"Namouduši jsi hodný chlapík, Jacopo," řekl Edmond. "Bůh ti odplatí tvou dobrou vůli. Ale já nepotřebuji nikoho. Den dva odpočinku mě postaví na nohy, a kromě toho doufám, že tady v těch skalách najdu výborné bylinky proti pohmožděninám."
Dantesovi přelétl přes rty podivný úsměv. Stiskl vřele Jacopovi ruku, ale trval neoblomně na svém rozhodnutí, že zůstane na ostrově - a že tam zůstane sám. Podloudníci nechali Edmondovi, oč žádal, a odcházeli. Cestou se znovu a znovu otáčeli a srdečně mu mávali na rozloučenou. Edmond na jejich pozdravy odpovídal jenom rukou, jako by nemohl ostatním tělem ani hnout.
"Zvláštní," zamumlal s úsměvem, sotva zmizeli, "že právě u takových lidí se člověk setká se skutečným přátelstvím a skutečnou oddaností."
A pak se opatrně dovlekl na vrchol skály, jež mu bránila ve výhledu na moře, a odtud spatřil, jak na tartaně skončily přípravy k vyplutí. Lodice zvedla kotvu, půvabně se zhoupla jako vzlétající racek a vyrazila. Za hodinu zmizela úplně. Alespoň z místa, kde zůstal raněný, ji už nebylo vidět. Tu se Dantes zvedl svižněji a lehčeji než kterékoli kůzle, poskakující mezi myrtami a lentiškem po divokých skalách, vzal do jedné ruky pušku, do druhé krumpáč a rozběhl se k balvanu, u něhož končily zářezy, které předtím zpozoroval na skalách.
"A teď!" vykřikl, vzpomínaje na příběh o arab