Nastavení psaní se nepodařilo obnovit. Načti stránku znovu a zkus to ještě jednou.
Cvičení na psaní: "Rybáři" Karel Dvořáček
Pravidla výpočtu přesnosti se změnila. Toto cvičení začíná znovu od začátku.
Uložení dokončeného cvičení se nepodařilo potvrdit. Zkuste ho uložit znovu bez opětovného psaní.
Cvičení na psaní: "Rybáři" Karel Dvořáček
Líni nebrali. Ani ti u proudu nic nechytili. Nebylo zvykem chlubit se úlovkem, ale vědělo se téměř bezpečně, kde měl kdo štěstí. Zůstal jsem sedět nad svou udicí v tiché vodě tůně. Ludmiliny děti odváděla nahrbená stařena. A pak se již jen stmívalo, zapadalo slunce. Zapadalo za veliké lány vysokého panského žita na kopci za Doubravou.
"Pojď domů," řekla vtom Ludmila tiše, hlasem tak hladkým jako zelenavá hladina tůně, zvlněná jen malými rybkami, komáry a měsícem v první třetině pouti. "Jistě zítra zase vstaneš a zase půjdeš. Zítra je zase den."
"Nikdo nechytil, a jsou tu někteří, co chytají dvacet let. I víc." To pověděl místo odpovědi. A Ludmila přikývla a pak mu pomohla svinout šňůru.
Druhý večer, než přišla Ludmila, řekl Vronka: "Vy si vůbec nemůžete představit, jak rád bych chytil nějakou rybu. Vždyť já musím chytit velikou rybu, jinak bych ji musel koupit. Slíbil jsem směnmistrovi, dozorci, našemu obchodníku i Ludmile. Ludmily je mi líto, věřte, velice líto -"
A vyprávěl. Ludmila trpí. Ludmila nic nenamítala, aby koupil rybářský lístek. Kdo mohl vědět, že nezaberou? Ludmila byla stále přesvědčena, že chytí, Ludmila mu úlovku přála, Ludmila správně pochopila, co taková ryba změní v havířově životě. Padesát korun je padesát korun, kdyby se podařilo jedinou vytáhnout, vše je vynahraženo. Ale Ludmila netrpí jen pro padesát korun. Za něho trpí, za Vronku, za svého chlapa, který tolika lidem nasliboval velkých ryb, a ne z velikášství, leč nyní nepřinese ani své dobré ženě obyčejného lína. Ludmila trpí dvojnásob, protože chodí jako ztracená ovce a všechno v sobě dusí. A když přijde Vronka, usedne vedle, přitáhne mísu s jídlem a už šeptá, prosí, aby nechodil k řece. Že se oženil, aby spravoval dům, radoval se ze své ženy a dětí, že ta řeka není vlastně jen řekou, že se vkrádá na Ludmilino místo. A to vše říká Ludmila šeptem, nevyčítá, strašně dobrácky, ustrašena, aby její matka nezaslechla. A řeka pak netěší a přivádí člověka bezmála do šílenství. Musí tu sedět a musí lapit největší rybu, aby zachránil svůj život. Protože Vronka není jen veliké dítě s modrýma očima a staženými ústy, nýbrž i veliký chlap s pevnýma rukama, šachta, směnmistr, dozorce, obchodník, starka, Ludmila a dva kluci, pět slepic, dvě kozy, dřevěnka i zahrádka. A vlastně už i řeka a tyto kaluže kol Olzy.
Nepamatuji se, že bych kdy přál někomu většího štěstí než sobě. Hned příštího dne jsem však ponořil háček pro Vronku. Neprozradil jsem se, ale pro něho jsem lovil nejen toho dne, nýbrž i celý týden a pak celý měsíc. A přicházeli lidé, opět přicházelo sta nahých lidí, koupalo se, plašilo ryby. Proklínal jsem je a pevně jsem si umiňoval chytit velikou rybu. Nedáme ji však směnmistrovi, já nechytám ryby pro směnmistry, Ludmila ji obdrží, nikdo jiný si nezaslouží víc. Je zvláštní, neobyčejná ženská. Takovou nalézt, i já bych se byl oženil.
A tak jsem pobíhal s Vronkou kol řeky, nabízel rybám nejlepší červy, navazoval nejlepší silky, byl přesvědčen, že chytím, čekal a čekal, uvažoval a rmoutil se. Každého večera přicházela Ludmila a stála nad námi, vyčkávajíc hodiny, jež dá modrookému vytouženou rybu. A měsíc byl již blízko úplňku, ještě jsme nic nechytili a já jsem ztrácel i trpělivost. Měnil jsem se dokonce v pytláka - umiňoval jsem si nasadit noční šňůru. A té noci přišel Eliáš a dlouho se mnou rozmlouval. Syn, s nímž si nikdy tuze nerozuměl, se mu v Krakově ženil. Začátkem příštího měsíce. Potěšil jsem ho několika husarskými příslovími a svěřil jsem se mu rovněž. Vypověděl jsem mu zcela krátce, kdo má nejlepší ženu a proč musím chytit pořádnou rybu. Druhého dne se smál poblíž mne na svou udici v řece a příští večery jsem ho viděl pod splavem, kde je radno nastavit na parmu.
Kterýsi příští den přivedl k řece i Eliášovy bývalé poddané z šachty, a právě v naše místa. Pamatovali se na něho všichni, vždyť jim vládl mezi ostatními a s ostatními třicet let, a nyní, co byl v penzi, ho rovněž vídali u řeky. Byli to statní havíři a chytří rybáři, kteří vědí, jak na rybu. Slyšel jsem, že jim praví: "A víte, že Eliáš nezapomíná, že nic nechce zadarmo." Odešli jsme pak do míst, kam za celý dlouhý půlden nevkročila lidská noha. Bylo nás možná deset nebo dvanáct. Janiš s brejlemi na konečku nosu a s nohavicemi spodků vyhrnutými nad kolena slinil a navazoval silky, Kozubik, Miarka, a Pindur vzpomínali dob, kdy Eliáš propočítával havířské mzdy. A všichni jsme seděli na bobku a celé dni se nezvedli od svých udic. Ovšem, chytili jsme, vždyť jsme vytvořili strašlivou baterii jednoduchých háčků i trojháků, ale chytili jsme vesměs rybky tak malé, že by nezískaly panského srdce a nestály za zvěst, šířenou s nadšením od úst k ústům. Takové ryby nedávají lepší práci, fajerky a úvěr u obchodníka. A tak jsme si je brali na večeři a pro Vronku dále chytali velikou rybu, několik velikých ryb, takových opravdovských Miškářských kaprů, aby se dostalo směnmistru, dozorci, obchodníku a té dobré Ludmile.
Proseděli jsme měsíc, a nic. Zlomili jsme pruty a šli spát. Zkoušel jsem ještě navyknout líny v Miškářově tůni na slazený hrách, ale ani pak nebrali. Už i Vronka ztrácel trpělivost a opět švihal svou udicí jako bičem pasák, který navečer žene strakaté stádo do brodu. A už jsem se nemohl hněvat. Už i ve dne jsem u něho vyciťoval přízrak jeho trpělivé ženy. Víc jsem se mrzel na sta naháčů kolem, kteří opálenými břichy naráželi na říční hladinu a plašili i líny ve všech sousedních tůních, beroucí před soumrakem beztak jen náhodou i tehdy, byl-li všade klid. A když se stav několik dní ani sotva znatelně nezlepšil, podlehl jsem zlomyslnosti, jsa mrzut na sebe i na Vronku.
"Tam nasaďte, Vronko. Volná řeka je dnes jediné místo, kde se dá něco pořádného chytit. I já přijdu za vámi, jakmile se prospím. Tohle plácání je ve vodě rybám jako lidem rachocení strojních pušek při manévrech. Všecky mrchy se dnes zdivočí a sežerou kdeco. Jenom pozor na lidi!" říkal jsem a div jsem se nerozchechtal, když mne ihned uposlechl. Otázal se mne jen ještě, počítám-li s určitostí, že dnes chytí. Zašel jsem těsně k němu a pošeptal mu, že dnes chytí velikého jelce, protože jelců tu zbylo daleko víc než kaprů a úhořů. A jsou dnes všichni blbí. A usnul jsem.
Stříkla mi voda do čela. Zaklel jsem. Dlouho jsem nespal, slunce stálo ještě vysoko. Dvakrát usínat - Vtom mi stříkla voda do tváře podruhé. Zpozoroval jsem, že vězím vlastně v zajetí osmahlých naháčů. Posadil jsem se a připravil jsem si kázání uličníkovi. Dva kroky vedle mne klečel Vronka a držel velikou rybu. Skočím - tloušť. Usmíval se a když se naše pohledy setkaly, vyprávěl, překypuje vděkem: "Pane, pane, měl jste pravdu, jako vždycky. Jen pohleďte, taková bestie!"
Hbitě jsem vyňal svůj sáček na ryby, prohlédl šňůru a roztáhl jej. Na mou duši, Vronka chytil morového tlouště. "Člověče," říkal jsem s pocitem veliké úlevy, "dejte ho vyfotografovat a pošlete do novin, ale zčerstva. Všady otisknou, a ještě zaplatí. A jděte domů a měsíc nepáchněte k řece, rok se tu neukažte. Ale, to vám povídám, tuhle dejte své ženě. Závidím vám takovou ženu. A nejsem sám."
"Pravda, Ludmila je zlatá žena, Ludmila je moudrá hospodyně. Není lepší matky," šeptal a ruce zpomalily svůj pohyb nad rybou.