Nastavení psaní se nepodařilo obnovit. Načti stránku znovu a zkus to ještě jednou.
Cvičení na psaní: "Dlouhý, Široký a Bystrozraký" Karel Jaromír Erben
Pravidla výpočtu přesnosti se změnila. Toto cvičení začíná znovu od začátku.
Uložení dokončeného cvičení se nepodařilo potvrdit. Zkuste ho uložit znovu bez opětovného psaní.
Cvičení na psaní: "Dlouhý, Široký a Bystrozraký" Karel Jaromír Erben
Byl jeden král, a byl už starý a neměl než jednoho syna. Jednou toho syna k sobě povolal a řekl mu: "Můj milý synu, víš dobře, že zralé ovoce opadává, aby udělalo místo jinému. Má hlava už taky dozrává a snad už brzy na ni slunce svítit nebude, ale prve než mne pochováš, přece bych ještě rád viděl svou budoucí dceru, tvou manželku. Ožeň se, synu můj!"
A králevic řekl: "Rád bych, otče, po vůli ti byl, ale nemám nevěsty, neznám žádné."
I sáhl starý král do kapsy, vytáhl zlatý klíč a podal ho synovi: "Jdi nahoru na věž, na nejvyšší patro, podívej se tam kolem a pak mi pověz, kterou bys rád."
Králevic nemeškal a šel. Jakživ tam nahoře ještě nebyl a také nikdy neslyšel, co by tam bylo.
Když přišel nahoru k poslednímu patru, viděl ve stropě malé železné dveře jako poklop, a byly zamčeny; ty otevřel tím zlatým klíčem, zvedl je a vstoupil nad ně nahoru. Tu byla veliká okrouhlá síň, strop modrý jako nebe v jasné noci, stříbrné hvězdy třpytily se na něm; podlaha zelený hedvábný koberec a kolem ve zdi dvanácte vysokých oken ve zlatých rámcích a v každém okně na skle křišťálovém byla panna duhovými barvami vyobrazená, s královskou korunou na hlavě, v každém okně jiná a v jiném obleku, ale jedna krásnější než druhá, div že králevic na nich oči nenechal. A když tak na ně s podivením hleděl, nevěda, kterou si vyvolit, počaly se ty panny pohybovat jako živé, ohlížely se po něm, usmívaly se a jen promluvit.
Tu zpozoroval králevic, že jedno z těch dvanácti oken bylo zastřeno bílou oponou; i odhrnul tu oponu, aby viděl, co pod ní. A tu byla panna v bílém oděvu, stříbrným pasem opásaná, s perlovou korunou na hlavě; byla ze všech nejkrásnější, ale smutná a bledá, jako by byla vstala z hrobu. Králevic dlouho před tím obrazem stál jako u vyjevení; a co tak na něj hleděl, srdce ho rozbolelo, i řekl: "Tuto chci mít a žádnou jinou!" A jak to slovo pověděl, sklopila ta panna hlavu, začervenala se jako růže, a v tom okamžení všecky ty obrazy zmizely.
Když potom zase dolů přišel a pověděl otci, co viděl a kterou pannu si vyvolil, zasmušil se starý král, zamyslil se a řekl: "Zles učinil, synu můj! Žes odkryl, co bylo zastřeno, a v nebezpečenství veliké pro to slovo jsi se vydal. Tato panna je v moci zlého černokněžníka v železném zámku zajata; kdokoli se pokusil, aby ji odtud vysvobodil, nikdo se ještě nevrátil. Ale co se stalo, odestáti se nemůže; dané slovo je zákon. Jdi, pokus se o štěstí své a zdráv se mi domů zase vrať!"
Králevic rozloučil se s otcem, vsedl na koně a jel si pro tu nevěstu. I přišlo mu jet velikým lesem, a tím lesem jel pořád, až se mu pak už cesta ztratila. A když tak v houští a mezi skalím a bažinami s koněm bloudil, nevěda kudy kam, slyšel za sebou někoho volat: "Hej, počkejte!" Králevic ohlédl se a viděl vysokého člověka, an za ním pospíchá. "Počkejte a vemte mne s sebou, a vezmete-li mne do služby, nebudete toho litovat."
"Kdopak jsi?" řekl králevic. "A co umíš dělat?"
"Jmenuju se Dlouhý a umím se natahovat. Vidíte-li tamhle na té vysoké jedli ptačí hnízdo? Já vám to hnízdo sundám a netřeba mi ani nahoru vylézt."
I začal se Dlouhý natahovat, tělo jeho kvapem rostlo, až byl tak vysoký jako ta jedle; pak sáhl pro to hnízdo a v okamžení smrštil se zas a králevici ho podává.
"Dobře svůj kousek umíš, ale co mi jsou ptačí hnízda platna, jestliže mne z toho lesa nemůžeš vyvést!"
"Hm, to je lehká věc!" řekl Dlouhý a začal se zas natahovat, až byl třikráte tak vysoký jako nejvyšší borovice v tom lese. Ohlédl se kolem a povídá: "Tamhle tou stranou máme nejblíž z lesa ven." Pak se smrštil, vzal koně za uzdu a šel napřed, a prve nežli se králevic nadál, byli za lesem. Před nimi byla daleká široká rovina a za tou rovinou vysoké šedivé skály, jako zdi velikého města, a hory porostlé lesem.
"Tamhle, pane, jde můj kamarád," řekl Dlouhý a ukázal stranou na rovinu, "toho byste taky měl do služby vzít, věru že by vám dobře posloužil."
"Křikni na něj a zavolej ho, abych viděl, co je zač."
"Je to, pane, trochu daleko," řekl Dlouhý, "sotva by mne uslyšel, a dlouho by trvalo, než by přišel, protože má mnoho co nosit. Radši pro něj doskočím." Tu se zas Dlouhý natáhl tak vysoko, že se mu až hlava pohřížila v oblacích, udělal dva tři kroky, vzal kamaráda za ramena a postavil ho před králevicem. Byl to chlapík zavalitý, měl břicho jako čtyrvěderní soudek.
"Kdopak jsi ty?" zeptal se ho králevic. "A co umíš dělat?"
"Já, pane, jmenuju se Široký a umím se rozšiřovat."
"Tehdy se mi ukaž."
"Pane, ujíždějte honem - honem zpátky do lesa!" volal Široký a počal se nadýmat.
Králevic nerozuměl, proč ujíždět, ale vida, že Dlouhý kvapem uhání k lesu, pobodl koně a jel cvalem za ním. A měl svrchovaný čas ujíždět, sic by ho byl i s koněm Široký zamačkal, jak mu břicho kvapně na všechny strany rostlo; byloť ho najednou všude plno, jako by se byla hora přivalila. Tu potom Široký přestal se nadýmat, odfouknul si, až se lesy ohýbaly, a udělal se zas takovým, jako byl prve.
"Tys mne prohnal!" řekl mu králevic. "Ale takového chlapíka každý den nenajdu; pojď se mnou."
A tak potom ubírali se dál. Když přišli blízko k těm skalám, potkali jednoho, a měl oči zavázané šátkem.
"Pane, to je třetí náš kamarád," povídá Dlouhý, "toho byste měl taky do služby vzít; věru že by vám darmo nejedl."
"Kdopak jsi?" zeptal se ho králevic. "A proč máš oči zavázané, vždyť nevidíš cesty?"
"Hoj, pane, naopak; právě proto, že příliš vidím, musím si oči zavazovat; já zavázanýma očima vidím tak jako jiný nezavázanýma; a když si je rozvážu, skrz naskrz všecko prohlídnu; a když se bystře na něco podívám, chytne to plamenem, a co nemůže hořet, rozskočí se v kusy. Proto se jmenuju Bystrozraký." Pak obrátil se ku protější skále, odvázal šátek a upřel na ni své žhavé oči; a skála začala praštět a kusy lítaly z ní na všechny strany, a za maličkou chvilku z ní nezůstalo nic než hromada písku. A v tom písku třpytilo se něco jako oheň. Bystrozraký pro to došel a králevici to přinesl. Bylo to ryzí zlato.
"Hoho, tys chlapík penězi nezaplacený!" řekl králevic. "Blázen, kdo by tvé služby nechtěl užít. Ale když máš tak dobrý zrak, podívej se přec a pověz mi, daleko-li mám ještě do železného zámku, a co se tam nyní děje?"
"Kdybyste jel, pane, sám," odpověděl Bystrozraký, "snad byste ani za rok tam nedojel, ale s námi tam přijdete ještě dnes - právě nám tam nyní chystají večeři."