Nastavení psaní se nepodařilo obnovit. Načti stránku znovu a zkus to ještě jednou.
Cvičení na psaní: "Na statku a v chaloupce" Vítězslav Hálek
Pravidla výpočtu přesnosti se změnila. Toto cvičení začíná znovu od začátku.
Uložení dokončeného cvičení se nepodařilo potvrdit. Zkuste ho uložit znovu bez opětovného psaní.
Cvičení na psaní: "Na statku a v chaloupce" Vítězslav Hálek
A Jíra teď honil nejraději na pastvu. Když slunce ráno vstalo a v modrém vzduchu probudil se ševel, bylo mu, jakoby už v tom ševelu také měl býti; když hnal stádo, zdálo se mu, že k těm skřivánkům a lučním tulákům přivádí kamarády, a když ta tráva chrupala jim v zubech tak vesele: popadl se s Vořechem a prováděl kousky.
Na pastvě bylo mu, že jest doma. Když ale honil nyní k domovu, činíval to nerad; honil domů, až když stádo nasyceno nechtělo se pásti, až když už nechrupala tráva v zubech: co s nimi pak na pastvě? A čím víc se blížil domovu, stával se zamlklejším: noc, již měl přespati ve statku, byla mu, jakoby ho někdo přivazoval, jakoby ho někdo sháněl do klece, z níž by co nejdříve rád vyletěl. V myšlénkách přeskočil tu noc odvážným skokem jako nějakou propast a zachycoval se vždy již zase zelených strání příštího rozednění.
Na pastvě nyní zase bral si Vořecha více do cviku. Naučil ho, že rozuměl každému pokynu a každé jeho řeči. Když řekl: "Podívej se, plavka jde k jeteli," Vořech běžel a odehnal plavku od jetele; když řekl: "Podívej se, strkají hlavy dohromady," Vořech se mezi ovce rozběhl a rozehnal je, jakoby dodal: "Paste se, od čeho jste tu?" Vořech pohlížel na svého velitele jako do nějakého zrcadla, aby vše na něm vypátral; když Jíra řekl: "Co myslíš, Vořechu, poženeme už?" - Vořech udělal několik skoků a pak se zastavil, neboť viděl na Jírovi, že sám ještě s sebou není rozhodnut, má-li se hnáti domů. A když Jíra dodal: "Tak tedy poženeme," - tu hned oběhl stádo, shromáždil je a pak šel před ním, vedle Jíry, aby stádu projevil, on že jest mezi nimi prvním.
V neděli odpoledne sebral se Jíra s Vořechem a jak řekl: "do lesa," pes již věděl, že jdou navštívit hrob. Hrob ten byl samá zeleň a ze samých lesních bylin a květů. Jíra brával s sebou i kudlu a tu již sestavil kolem hrobu zábradlí vyřezávané, že na něm bylo viděti vše, co otec za živa miloval: v hlavách pušku, kolem zvěř, zajíce, srnčí, ptáky. Byl to pravý hrob pytlákův, zábradlí bylo jeho nápisem. Jen jméno tam nebylo; avšak pytlák jména neměl aneb nebylo známo. Ležel tu pytlák a to stačilo. Že v lese tyto příznaky dětského zpomínání u hrobu byly trpěny a šetřeny, jest trochu podivné, avšak bylo tomu tak. Snad že pánům lesa lahodilo, že tak věrně jest vyznačena smrt pytláka; mohlo to jiným býti výstrahou.
Tu pak sedávali Jíra s Vořechem, který už sem znal cestu, jakoby chodil ve statku po dvoře. Tu si Jíra v mysli s otcem promluvil, jakoby mu skládal účty ze všeho svého konání. Tu s sebou v duši přinášel výpočet všech mláďat a vajíček a jich matek a otců jako na důkaz, že dosud umí vidět a slyšet; v duchu to vypravoval otci, a když se při tom podíval na ty listnaté větve a koruny buků, jež zašuměly jakoby slova: tu bylo mu, jakoby otec tomu rozuměl a odpovídal; a tu jakoby odtud čerpal jakousi posvátnost a skoro jako větší schopnost porozumění dalšího - porozuměti i věcem, jimž dosud nerozuměl, porozuměti i lidem.
Co bylo v Jírovi divokého, to jakoby u hrobu skládal se sebe: když pak se vracel zpět a vyšed z lesa uviděl před sebou zas to veliké, nesmírné nebe: duše jeho rostla i do výšky i do dálky, a tu pocítil, že jest dnes neděle. Pak uviděl vesnici a z komínů valit se kouře; to mu bylo, jakoby se měl tam rozběhnout: pospíšil si s Vořechem, nebál se statku, a když uviděl za humny v lípách Lenku, s nesmírnou radostí podával jí, "co přinesl z lesa".
A přinášel jahody červeně lesklé, svázané v kytici, vybrané, že byly takou lahodou oku jako jazyku. Na podzim přinášel v kapsách oříšky, že jich mívala Lenka plný klín. A o lesních květinách, jež sázel v zahrádce, již jsme se zmínili.
Když to Lence podával s tou radostí, jakou jindy nebylo na něm vidět, tu říkala: "Jíro, vem mne s sebou do lesa."
Někdy zůstával Jíra na pastvě celý den, když mu tak přikázali; tu mu donášeli oběd. S tím, kdo oběd nesl, přicházívala i Lenka, a nyní, když povyrostla, nosívala ho sama. To bývala radost zase pro Lenku, neboť Jíra když pojedl, prováděl ji po vší pastvě a po polích jakoby po svém hospodářství a ukazoval jí: "Vidíš, takováhle vajíčka má paleček, tohle jsou mláďata koroptví, tamhle jest zajíc mladík dva dni starý, tuhle vylítali včera skřivánci, jestli chvilku tamhle počkáme, uvidíme je vletět do hnízda; tu vidíš mladé ještě se skořápkou, ale nesmíme u nich pobýt, aby staří se nebáli." A řekl jí vůbec všecko "hloupé, co věděl", jak to sám nazýval. Neboť ač si byl vědom, že zná, co jiní neznají, říkával přec, že každý pták více ví než on a mnoho lidí dohromady.
"Kde pak jsou ti ptáci v zimě?" ptala se jednou Lenka.
"Vidíš, to je to, že každý pták více ví než já a mnoho lidí dohromady. Co my víme! My známe několik vesnic a to je vše. Ale ptáci! Když přijde podzim, svolají se, sletují se a připravují na cestu. Tu jest jen víření na poli: skřivanů lítá jako komárů, lašťovek, že se jim člověk až musí vyhýbat. A to se loučí. Pak vyletí vysoko a všecko to spěchá v daleké končiny, kde je samé teplo. Vidíš, co pták musí vědět! Na tisíce a tisíce mil letí daleko, přes veliké hory, přes cizí země, přes mnohé moře, nikde se neptá na cestu a vždycky trefí. Tady ta písklata, která jsi viděla vylézti ze skořápky, ta již letos potáhnou s sebou, aby se naučila svou cestu znát. Vidíš, jak brzy začínají! A zeptej se člověka, ať ti poví a pojmenuje ty končiny, které pták musí znát a které nesmí zapomenout, aby je přes rok zase našel! Který člověk scestoval tolik za celé živobytí, co pták scestuje každý rok, a vždy přes ty cizí hory, země a moře? Pane, takový pták něco viděl, ten zná světa kus - to my musíme se před ním hezky schovat. Nemysli, že pták ve svém zpěvu o tom nemluví; ale my jsme tupí - nerozumíme mu. Ó, kdybych mohl jen jedenkráte s nimi tolik vidět a vědět, co viděl a ví kterýkoli z těch opeřených drobtů - viděla bys, jak bych potom povídal!"
A v mysli obou vystupovaly neurčité obrazy hor, dalekých zemí, moří a těch tisíců a tisíců mil, jež na podzim pták svým křídlem změří.
"Ale což," pokračoval pak Jíra jako v zanícení, v němž-li byl, ne tak snadno se pouštěl předmětu. "To není nic. Pomysli ale, že, když ptáci tam v těch dalekých zemích jsou, na vlas dobře vědí, kdy u nás je první jarní den, kdy tu první tráva leze ze země, kdy první moucha si vyletí. To vědí a proto rovnou cestou zase k nám na cestu. Nejen že najdou cestu k nám nazpátek, ale pamatují si i pole a místo, kde měli hnízda v loni, aby je tam měli letos zas. Kde kterému se zalíbilo, tam zůstává, soudruh jeho nevyhání jej - majíť všichni celého světa dost, a proto se rozdělí o ten celý svět bratrsky. Vidíš, abych ti ukázal, že se pták zase vrátí na své místo, ač-li ho v té daleké zemi někdo nezabil, chytím tu na louce pískle a přidělám mu něco na nožičku; přes rok se zeptej, zdali tu bude?"
A jak řekl, udělal.
Tak bloudívaly ty děti v úvahách i bez úvah po lučinách a stráních, podobny v tom muškám a ptáčatům, za muškami se honícím.
Také si Jíra s Lenkou doma již řekli, kdy on bude mít času provázeti ji, a jestliže se cos vyskytlo nového, aby jí to ukázal.