Nastavení psaní se nepodařilo obnovit. Načti stránku znovu a zkus to ještě jednou.
Cvičení na psaní: "Tajemství strýce Josefa" František Herites
Pravidla výpočtu přesnosti se změnila. Toto cvičení začíná znovu od začátku.
Uložení dokončeného cvičení se nepodařilo potvrdit. Zkuste ho uložit znovu bez opětovného psaní.
Cvičení na psaní: "Tajemství strýce Josefa" František Herites
Dávno již byl den. Paní babička mnohokráte vyšla ze svého pokoje a tiše, po špičkách připlížila se ke dveřím, za nimiž po cestě z dalekých krajů vyspával poutník svou tělesnou únavu.
S úsměvem radostným a spokojeným se vrátila pokaždé, když se tam nebyl ozval ani zvuk. A přece se nemohla dočkati, až se ony dveře otevrou...
Také dědeček, vrátiv se neobyčejně brzo z obvyklé své ranní obchůzky, byl pohotově, aby rozpjal otcovskou náruč a navráceného syna přitiskl k srdci. Ovšem bylo neposedné dědečkově povaze dlouhé čekání dosti obtížné a několikrát učinil opravdový pokus, aby aspoň na chvíli směl odběhnouti, předstíraje babičce řízení velice pilná; nepodařilo se mu však vyklouznouti.
Konečně se Josef Perner probudil z tvrdého spánku. Usnul až k ránu a teď přechod ku bdění byl tak náhlý, jako se v krajinách tropických noc mění v den. Žádné předchozí svítání - žádný polosen. Vzchopil se rázem, jako by se byl něčeho ulekl, jako by někdo byl násilně zatřásl jeho hlavou a rozpoutal dřímající jeho myšlenky v čilý rej... Probuzení tak náhlé vždy má v sobě něco nepříjemného, něco až zdrcujícího. Smysly se nemohou okamžitě vzpamatovati a zvyknouti si na změnu - mocí to táhne člověka zpět, chce se mu upadnouti znova ve strnulost, v bezvědomí, v bezmyšlenkový klid..., boj netrvá dlouho; život zvítězí nad zdánlivým bezživotím...
Josef pochopil mžikem skutečnost. Tentam jest švédský jeho ráj...! Tu stiskl rty pevně k sobě a zavřel oči na chvíli; přejel si rukou čelo, jako by chtěl zaplašiti letící tam myšlenky, zapuditi všechny vzpomínky a upoutati mysl ke skutečnosti... Je nyní doma, ve vlasti. A jest zde, aby vykonal svou povinnost k těm, kterým má děkovati za vše, čím se stal...!
Vstal a kvapem se oblekl. Přistoupil pak k oknu a otevřel je. Krajina se rozkládala pod ním úsměvná - letní den spočíval na ní se vší svou lahodou a něhou... Také divákova tvář byla tichá a pokojná; nebylo v ní radosti a plesu, jako tam dole v tváři krajiny, ale nebyla ani smutná, snad zoufalá... Josef se zahleděl ven, ale ne již s bolestnou rezignací včerejší noci; síla, odhodlanost, pevná a nezvratná vůle zírala z jeho očí a rýsovala se na jeho čele. Kroky pádnými, jakými chodí jen lidé, již také vždy dovedou to, co chtějí, vstoupil k svým pěstounům...
Paní babička se mu rozběhla naproti, ale pak stanula a s pýchou mateřskou spočinuly její oči na jeho mužném zjevu. Neměla včera ani příležitosti, aby si jej prohlédla, a stísněnost a umdlenost přirozená po cestě ani nedala vyniknouti jeho přednostem.
Strýc Josef byl muž vpravdě a dokonale krásný. Jeho souměrné tělo nepozbylo své harmonické, svěží lahody ani v nepřirozeném střihu onoho prkenného kroje, který se nosil v Evropě v letech dvacátých a až do třicátých. Ruku měl líbeznou a zvlášť poutavou, ne snad žensky jemnou; byla kostnatá a skorem veliká, ale její kontura byla oněch ladných, ohebných čar, jimiž se nehonosí nikdy ruka sprosté, surové duše, ať se skrývá třeba v nejdražších a nejhebčích rukavičkách a nikdy se nemusí vztáhnouti k hrubé práci.
Strýc chodil rovně vztyčen, s prsama vypjatýma - nikoli však po vojensku natažen; pohyby jeho byly volné, nenucené a při vší určitosti graciózní.
Zajímavá byla jeho hlava. Čelo vysoké se táhlo v mírném oblouku dolů, tvoříc nad očima pojednou smělou klenbu, - znamení ducha bystrého, ale též přemítavého, hloubavého.
Obdivuhodné měl oči, z nichž vycházel lesk a sálal žár, který se zdál vycházeti z hloubky, již temný pruh stinných řas činil ještě hlubší, jako bývá, díváme-li se do vody horských jezer, jejichž břehy tvoří tmavé, lesnaté kopce...
Nos měl rovný a přiměřeně doplňující osmahlé líce; bradu i pysky měl strýc oholeny, jen tváře byly zdobeny černým hebkým vousem - způsob, s jakým se setkáváme na mnohých podobiznách učenců, básníků a vůbec duševně vynikajících mužů z oněch dob, ovšem jen takových, již nežili z paprsků milosti toho kterého dvora. Bylť tenkráte každý vlásek, deroucí se z hlavy do obličeje za předepsanou čáru, pokládán za výraz nepoddajnosti, nespokojenosti se státním a veškerým světským pořádkem, za znak duchů samostatných, probuzených, revolučních. Na strýci Josefovi doplňovalo takto podezřelé vzezření v míře nejvyšší i několik neposlušných kučer kovového lesku, jež nechtěly se podříditi frizúře předepsané módou a vyzývavě, v smělé vlně splývaly na spánky...
Kolem zdravých, červených rtů se rozkládal stálý úsměv. Nebyl to dobrácký, lehkovážný rys dědečkovy tváře, ale neměl ani onoho ostrého, trpkého a výsměvného sarkastického rázu, který bývá vlastní přečasto lidem, jejichž duch se vznáší a vznesl poznáním mnohé pravdy vysoko nad ostatní svět a z výše své pohlíží pohrdlivě na trpasličí snahu všedního života... Úsměv strýce Josefa byl zcela jiný a nemožná tak snadno jej charakterizovati slovy. Byl měkký, sladký, líbezný a vroucí, každého povzbuzující a každý bol, každý zármutek konejšící, ale zároveň byl hrdý, přehlížející s opovržením každou nízkost - obraz ducha dobrého, šlechetného a v každé příčině vynikajícího...
Odpusťte, čtenáři, že jsem tak dlouho prodlel, zabývaje pouhým popisem zevnějšku vaši pozornost. Mám obraz před sebou a nemohu se odloučiti...
Ten portrét rodinný vždy a vždy mě zase k sobě vábí... Neznám malíře, a kdybych odkryl někde v koutku za skulinou rámce jeho jméno, snad pokrčili bychom rameny, vy i já - bylo by nám neznámým, cizím zvukem... Dosti často se potkáváme v životě s plodem lidské práce, kterého nezná, a kdyby znal, neuznal by svět, - ale který nás dovede upoutati, rozehřáti, dojmouti. Nalezneme obraz, sošku, přečteme netištěnou báseň. Kdybychom je rozebrali v prvky estetických zákonů, zajisté by neušly kritickému anatéma, - ale my ani nedospějeme k posudku; jsme zkrátka uneseni, uchváceni a neptáme se po ničem... Nevíme, v čem se skrývá to, co nás poutá, co zajímá naši duši, - ale jsme upoutáni a nebráníme se dojmu... Jest něco příbuzného mezi tvůrcem díla a námi..., něco neviditelného, tajemného..., přechod nálady mysli, která tvořila, na tu, která vnímá stvořené... A on, tvůrce, nebyl třeba ničím, činnost celého života jeho ztracena v zapomenutí..., v tom jednom okamžiku - proč by nebyla mohla v něm vzniknouti myšlenka opravdu božská, která k nám mluví teď...? I ze spousty hrubých chyb a nedostatků cítíme hřející její oheň...
Nemohu se nikterak rozloučiti s obrazem... Jak produševnělá, výrazná tvář! Jak delikátně naznačen úsměv a rty se jistě každou chvíli již otevrou a promluví... A což ta nedozírná hloubka očí! A tu, tím čelem jako by prosvítaly myšlenky, živé, skutečné myšlenky - zdá se, že viděti jest jejich let, stíny plachého jejich reje...
Ó, čacká hlavo strýce Josefa...!