Nastavení psaní se nepodařilo obnovit. Načti stránku znovu a zkus to ještě jednou.
Cvičení na psaní: "Otec Kondelík a ženich Vejvara" Ignát Herrmann
Pravidla výpočtu přesnosti se změnila. Toto cvičení začíná znovu od začátku.
Uložení dokončeného cvičení se nepodařilo potvrdit. Zkuste ho uložit znovu bez opětovného psaní.
Cvičení na psaní: "Otec Kondelík a ženich Vejvara" Ignát Herrmann
Mistr Kondelík! Skoro celá Praha ví odnedávna, že je to malíř pokojů. Ale ne nějaký zcela obyčejný hudlař, nýbrž malíř, kterému záleží na jeho pověsti, malíř, který se pokládá za kus umělce, malíř, který zná "slohy" - zkrátka malíř, který dovede něco vymalovat!
Historie páně Kondelíkova podobá se historii mnoha set malých a ještě menších živnostníků, kteří zalidňují Prahu.
Narodil se kdesi na venkově, vyučil se tam a asi před třiceti lety vešel Poříčskou branou do Prahy jako vytáhlý mladý tovaryš, se zeleným tlumokem na boku, v záprsí koženou tobolku a v ní pečlivě složená vysvědčení. Šel vandrem - a v Praze jeho vandr končil. Našel práci, maloval neúnavně jako kat, střádal šestáky a zlatky, pěkně se ošatil, měl otevřené oči a také uši, pochytil něco od soudruhů v povolání, kteří měli kus akademie, a skoro to přivedl dále než oni. Byla v něm čerstvá venkovská, chápavá krev a hodně chuti a síly k životu i do práce.
Po nějakých desíti nebo dvanácti letech se "udělal pro sebe" a oženil se. Řemeslo šlo mu hravě dále, padl do plné podnikatelské doby, a ovocem jeho pracovitosti je pěkný dům v ulici Čelakovského na Vinohradech. Sám však bydlí v Praze v Ječné. Stalť se pražským příslušníkem, později měšťanem, a to jest jeho chloubou.
"Nahoře" - na Vinohradech - usadí se, až toho bude míti dost, až půjde na odpočinek, až někomu popustí závod.
Už není vytáhlý. Jeho postava se všemi směry pěkně zaokrouhlila, "pas" vůbec zmizel.
Je výšky nadprostřední, kulatého, zdravě zbarveného obličeje. Jeho vlasy, posud "kompletní" - jak hrdě říkává - kdysi kaštanové, jsou roztomile tatínkovsky prokvetalé - (melírované, říkává mistr Kondelík) - a krátko ostříhané. Pod nosem silné, husté, krátké kníry, rovněž "do šediva namíchané", abych mluvil jeho řečí, ostatní tvář vždycky co nejpečlivěji vyholena.
Je zdráv, blízek padesátky, ba kypí zdravím příliš, a tato okolnost je příčinou jisté nevlídné myšlenky, obavy, která - byť ji sebeúsilněji zapuzoval - časem opět a opět se ozývá. Nepronáší ji zjevně, aby nemaloval čerta na zeď, ale nezbavuje se jí od několika let, kdy mu v parní lázni poprvé oznámili, že váha jeho tělesná dostoupila osmdesáti devíti kilogramů. Vzpírá se vší silou důsledkům této své závažnosti, a přece se obává, aby ho někdy "neflekla mrtvička"...
Řekl jsem, že kypí zdravím. Bohužel, musím se opravit. Trpí občasným "houserem", nepříjemnou to věcí, která ho ponavštěvuje třeba dvakráte do roka a ochromuje vždy na několik dnů.
Mistr Kondelík ví, aspoň se domnívá, od čeho to má. Ano, když ještě sám "tancoval na těch zatracených štaflích", v bytech se zotvíranými okny a dveřmi, všecek zpocen, podfoukl jej průvan a zmrazil mu hřbet. Mistr Kondelík má utkvělou představu, že má páteř jako obloženu rosolem, že tam sedí něco jako porce huspeniny - to je ten houser proklatý!
Přes to přese vše opovrhuje salicylem a pije plzeňské, tomášské i flekovské. Bůh oddělil vody od suché země - a "Pánbůh ví, proč to udělal," říká mistr Kondelík - a vody se nedotkne.
Nuže, to jest náš mistr a otec Kondelík.
Paní Kondelíková, jeho věrná družka, je skoro o desítku let mladší. Život její byl méně bohatý událostmi vůbec - bouřlivých nikdy nebylo.
Byla dcerou ze "spořádané pražské rodiny". Totiž tatínek byl měšťanem a měl "své". Před lety u nich malováno a ten úkol svěřen mladému tehda mistru Kondelíkovi. Kondelík maloval, slečna Betynka pokrývala nábytek chatrnějšími prostěradly, starými povlaky ze slamníků a podobnými čalouny. Od té chvíle nespouštěl Kondelík Betynku z očí a - což jest ještě významnější - nepouštěl ji také z hlavy.
Jak na něj pohlížela ona, když hrkal v pokojích svými malířskými štaflemi, v pocákaném oděvu z hrubého plátna, o tom není známo nic určitého. Ale když jedné neděle ve svátečním oděvu se dostavil s účtem za malbu, bylo jí, jako by jí spadly šupiny z očí. Vždyť to byl učiněný švihák! Jejímu panu otci zalíbil se Kondelík z příčiny mnohem praktičtější. Vlivem roztomilosti Betynčiny vypadl účet Kondelíkův o pětku laciněji, než bylo původně rozpočítáno. Podivné osudy! Otec měl v kapse pětku a mistr Kondelík po několika dalších návštěvách měl v kapse tatínka a s ním i srdce a ruku Betynčinu. Betynka měla pěknou pomoc a po veselé kopulaci malovalo se to i mistru Kondelíkovi nesmírně vesele. Bylo na barvy i na patrony a mistr hravě bral do malby celé domy.
Nu ano, tomu všemu je dobrých dvacet let. Ale bylo to dvacet let pořádného, klidného života rodinného - až na nějaké ty malé mrzutosti. Ale kde by jich nebylo?
Paní Kondelíková je o hlavu menší manžela svého, běloučká jako z těsta, světle hnědých očí, a hnědými jejími vlasy probleskuje tu a tam stříbrná nitka. Ale na její chválu budiž poznamenáno: ani jediný ten stříbrný vlásek nikdy si nevytrhla. Ba skoro si chvílemi na ně domýšlela. Soudila, že jí dodávají vážnosti, úcty. Vždyť je matkou.
Dobrá žena, dobrá kuchařka, zná slabosti svého manžela, miluje dceru Pepičku a lehajíc vstávajíc měla od prvního zavrnění Pepiččina jedinou myšlenku: Bože, dej mému dítěti dobrého muže!
Dcera Pepička! Co chcete slyšeti o poupěti osmnáctiletém? A Pepičce je už skoro osmnáct! Četli jste tolik popisů roztomilých osmnáctiletých dívek - taková, ano, taková je Pepička! Oči a vlasy má po matce, i mnoho dobrých vlastností. Nikdy neměla tajnou lásku, aspoň se na to nepamatuje. Nu, když chodila do tanečních hodin, ozývaly se v ní také podivné struny, ale žádná se nerozezvučela plným zvukem. Všechno v ní dřímalo. A pak se jí zdálo, že všichni ti žáci otce Kasky jsou tak příliš mladí. A byli, byli. Z tanečních hodin je málo ženiteb. Rozprchne se to po skončeném kursu do světa, do všech úhlů - snad někdy na plesích setká se takový párek. Pepiččin milostný román (román to s nejkrásnějším koncem!) nevznikl v takové taneční škole, kde se učila prvním krokům čtverylky a dvořanky; byla to teprv opakovací hodina taneční, kde Náhoda komponovala první jeho kapitolu.
Pan Vejvara! S tímto svým hrdinou bych měl nejvíc práce - ale prosím, překonáte-li šťastně tento úvod a počtete-li si kousek dále - však se vám pan Vejvara sám představí.
Jsem s ním v rozpacích, neboť tento můj hrdina nemá do sebe vlastně pranic hrdinského.
Ne, milý pan Vejvara nebyl žádným rytířem z pohádky. Nebyl nadán onou úporností, jaké třeba ku překonávání tisícerých překážek, k dobývání světů. František Vejvara svědomitě "vydřel" gymnázium a byl rovněž svědomitým posluchačem právnické fakulty. Každé jeho další vysvědčení bylo novým zrcadlem vzorného, dokonalého studenta. Ale tím dřením byla také všechna jeho energie vyčerpána. Když absolvoval práva a s dobrým prospěchem složil nějaké ty státní zkoušky, stanul nerozhodně.
Má se věnovati advokacii? V duchu si přiznával, že k tomuto nejsamostatnějšímu povolání nemá dosti - samostatnosti. Hrozil se odpovědnosti, kterou by na něj uvalili klienti svými procesy, v nichž stále běží o peníze, o tisíce, snad o statisíce. Nedovedl si pomysliti, kterak by si počínal jako obhájce v nějaké trestní při, kde by se na něj obracely zraky širší veřejnosti. Byly chvíle, kdy Vejvara ve svém mládeneckém pokojíku, zcela bezpečen, že ho nikdo neslyší, pokoušel se obhajovati nějakého smyšleného, neviditelného obžalovaného - a náhle se ulekl vlastního hlasu, zakoktal se, začervenal - a nemohl dále. Ne, advokátem nebude!
Státním úředníkem? Při pouhém pomyšlení na tísnivé zlaté límce, na upjaté uniformy tajil se v něm dech. A když pomněl na nekonečný ten hon za kariérou, na věčné to soupeření a předstihování, klesala pod ním kolena. Nebude státním úředníkem.
Co zbývalo, aby zužitkoval svoje studie? Po všech úvahách dospěl Vejvara k přesvědčení, že jen magistrát je klidným přístavem, do něhož se s lodičkou svého života uchýlí. Nekyne sice na magistrátě sláva, hlavy nevěnčí se tam vavřínem, ale je to bezpečná existence. Mírně se tam stoupá od praktikanta výše, stupínek po stupínku, nikdo nikoho nehoní, pracuje se v teple, za vše odpověden je vždy vyšší pán: pan sekretář, pan ředitel kanceláře, pan rada, pan purkmistr, slavná městská rada. Podřízenější pracuje vždy dle rozkazu vyšších; dostane snad časem "nos", ale nikdy nic nemůže zkazit. Ať vyřídí věc desaterým způsobem, vždy je náprava možna.
A pan Vejvara šel tedy k magistrátu, kam ho bylo předešlo už několik jeho kolegů. Stal se praktikantem, bude koncipistou, bude sekretářem - dotáhne to snad i na radu. Můj bože, magistrátní rada! Není to také malé zvíře!
Ale nedostávalo-li se Vejvarovi úpornosti pro široký zápas v životě vůbec - v jednom směru měl jí sdostatek: v milování svém, ve své lásce k Pepičce. Od první chvíle, kdy ji spatřil, zrál a vyzrál v něm pevný úmysl: Pepička bude mou. Nebylo mu dáno, aby zápasil s draky, ale v rodině Kondelíkových nebylo draka. A jakkoliv i tato historie jeho občanské, pravidelné a zcela mravné lásky měla svoje mrzuté, chvílemi směšné kapitoly, Vejvara se nezlekal a neodstrašil. Zápal jeho pro Pepičku nemohl býti ochlazen žádným bodavým slovem Kondelíkovým, vůle jeho neklopýtla o žádnou z těch drobných nehod. Byl prost vší domýšlivosti, všeho vzdoru, vší chorobné citlivosti.
V dáli zářil mu jediný skvělý cíl - oltář to, u něhož by poklekl jako ženich vedle své drahé, zbožňované Pepičky, oděné v bělostné šaty, s myrtovým věnečkem na hlavě, s blaživým požehnáním rodičů.
Co se událo cestou k tomuto cíli - jehož Vejvara šťastně došel -, pokusil jsem se zachytiti v následujících kapitolách. Není to román - není to vůbec souvislá historie. Jsou to jenom drobné příběhy ze života spořádané pražské rodiny, k níž Vejvara náležel téměř od prvního svého zjevení se na dějišti.