Nastavení psaní se nepodařilo obnovit. Načti stránku znovu a zkus to ještě jednou.
Cvičení na psaní: "Tchán Kondelík a zeť Vejvara" Ignát Herrmann
Pravidla výpočtu přesnosti se změnila. Toto cvičení začíná znovu od začátku.
Uložení dokončeného cvičení se nepodařilo potvrdit. Zkuste ho uložit znovu bez opětovného psaní.
Cvičení na psaní: "Tchán Kondelík a zeť Vejvara" Ignát Herrmann
Ode chvíle, kdy nastalo dočasné vdovectví páně Kondelíkovo, připadalo mistrovi, jako by se den byl prodloužil na osmačtyřicet hodin. Tak zdlouhavě plynula mu doba odloučení od milé a věrné paní Betynky. Avšak déle než všechny posavadní neděle samoty jeho dohromady trval mu týden poslední, který ho dělil od shledání s milou družkou.
Do neděle, kdy byla odhlasována hromadná výprava do myslivny v hloubi Černých lesů, žil mistr v nutném a nevyhnutelném odříkání, jemuž konečně uvykl, jako uvyká vězeň vazbě své. Ale teď, když byl stanoven den, kdy zas má paničku spatřit, obejmout ji, políbit a polaskat se s ní, byl naplněn podobnou nedočkavostí, jaká zachvacuje vězně, kterému žalářník oznámil, že ho za týden čeká amnestie. Taková nenadálá zvěst způsobuje mu stálé, nepřetržité chvění každé žilky, každého nervu, a chvění to jen se stupňuje, čím bližší je den vykoupení.
Podobný stav započal u mistra Kondelíka pondělním jitrem. Ode dneška za týden, odpůldne, nanejdýl kvečeru uvidí zas Betynku! Jaká to předlouhá lhůta! Kéž by byl večer, i večer zítřka, pozítřka - - - Těšil se na shledání se ženou jako dítě, a v tom nedočkavém roztoužení po ní učinil něco, co dělávají taky jen děti, nemohoucí se dočkat prázdnin, svátku svého nebo Štědrého dne. Vyšťáral v šuplíčku pod zrcadlem kus křídy a na dveře ložnice načrtal důkladných šest čárek. Každého večera jednu umaže. Tak bude mít před očima výraznou a neklamnou míru doby, obraz pochodu, jakým se k ženě přibližuje. Kéž by zbývala již jen jediná, poslední čárka! A když v pondělí večer slinil prst, aby smazal první, litoval, že nemůže setřít dvě. Ještě jich zbývá pět!
Ale jako byl nedočkav dne shledání, stejně byl naplněn starostí a obavou, stačí-li mu ten týden, aby se k odjezdu dokonale připravil a vše zařídil, aby pak dva nebo tři dny mohl u Betynky pobýt. Běhal po domech, v nichž jeho lidé malovali, určoval, co má být vykonáno ten týden a s čím se má započít hned s neděle, a přinášel dílovedoucímu celé stránky poznámek.
"Musím za ženou," vysvětloval mu, "povezu tam dceru - nesmím na nic zapomenout, aby to nikde nevázlo, kdybych se hned v pondělí nevrátil... Jen se na všechno rozpomeňte a zeptejte se mne včas, kdybych sám nepamatoval..."
Ani nepozoroval v tom rozčilení, kterak dílovedoucí tím častěji se stranou usmíval, čím častěji mu táž slova opakoval.
Krom toho však byla starost ještě jiná. Nemůže navštívit Betynku s prázdnýma rukama. Vzpomínal na její poznámku v posledním dopise i na zmínky ve všech předešlých, čeho se tam venku nedostává, a snášel, oč byla žádala, a ještě více toho, o čem ani nehlesla.
Co den byl teď u Vejvarů, každý večer, ale někdy přišel i dvakráte, taky dopůldne.
"Co myslíš, Pepino, abychom přivezli mamince kousek pražské uzeniny - po té se jí venku jistě stýská?"
Pepička přisvědčila, a mistr hned zítra ráno spěchal ke svému uzenáři a koupil dvě důkladná plecka.
"Máslo a vejce koupí Kačena až v sobotu ráno," řekl mistr, když přišel k dceři podruhé, "abychom to matce přivezli čerstvé. Pojedeme raději pozdějším vlakem, takhle kolem desáté, aby Kačena mohla do trhu."
"Vždyť jsi napsal mamince, že přijedeš až v neděli, tatínku," vzpomněla si Pepička.
Mistr Kondelík usmál se lišácky a luskl prsty.
"Napsal, holka, napsal. Ale to je právě moje překvapení. Matka mě bude očekávat až v neděli, víš, a najednou přijedeme už v sobotu - no, co tomu říkáš?"
Pepička souhlasila, ale jen bude-li taky Vejvara moci již v sobotu? Mistr poznamenal, že Vejvara musí, že ho páni představení musí dovolit, a kdyby měl jít on - Kondelík - až k panu purkmistrovi. Toho však nebylo třeba. Vejvara si vymohl dovolenou na tři dny sám, a to již sobotou počínajíc.
Tak tedy bylo vše v pořádku, a mistr Kondelík snášel dále. Sardinky, citrony, salámy - již toho byla doma plná kabela. V pátek večer vzpomněla mu Pepička, že by taky měli mamince přivézt něco třešní.
"Máš pravdu," děkoval jí otec za nápad, "ty v lese nerostou."
A v sobotu ráno vyšla Kačena s největším košem do trhu. Bylo sice teprv sedm hodin, rychlík do Brodu jel až po půl dvanácté, ale mistr umíral úzkostí, vrátí-li se Kačena dosti časně, aby vlak neujel.
Přišla o půl deváté, stenajíc pod těžkým nákladem. Přinášela hroudy čerstvého másla a tvarohu, telecí kýtu, nová zemčata, hovězí jazyk, třešně, zeleninu - její koš jako by neměl dna. Objevilo se, že tlumok páně Kondelíkův je téměř naplněn a dnešní přírůstek nákladu nikterak se tam nevejde. Nezbývalo než vzít na cestu i koš se vším všudy. Kačeně dán rozkaz, aby víko převázala motouzem, a Kačena vykonala rozkaz tak svědomitě, že toto "zavazadlo" páně Kondelíkovo podobalo se spíše ranci starých provazů.
O půl jedenácté, všechny skříně pozamykav a rolety v oknech spustiv, poslal si mistr Kondelík pro drožku, o jedenácté byl na nádraží, ve čtvrt na dvanáctou stál se zavazadly a jízdním lístkem na peroně a vrhal úzkostlivé pohledy zpět k čekárně, brzy-li se objeví Vejvarovi. Neměl ponětí, co by učinil, kdyby se jim byla naskytla nějaká překážka, kdyby zmeškali. Ale po pěti minutách vyhrnuli se mladí manželé a tvář Kondelíkova se rozjasnila.
O chvíli později seděli všichni v kupé třetí třídy, obloženi koši, kabelkami a nezbytnou škatulí s klobouky. Popáté již se ptal mistr konduktora: "Ale sedíme to v pravém vlaku, co, ke Brodu?" A Pepička tahala mistra za rukáv: "Ale tatínku, vždyť se nám vysměje - toť se ví, že sedíme v pravém."
"Proč by se vysmál!" horlil mistr. "Já nejsem konduktor, já nejezdím pořád jako on - a líp se zeptat, než aby nás vezli kdovíkam!"
Ale když konečně vlak se rozběhl ke Karlínu, jevil obličej Kondelíkův neskonalé uspokojení, oči se mu jen smály, a mistr, mna si dlaně, opakoval radostně:
"Ale bude naše matka oči otvírat - bude ona oči otvírat, až se přirachotíme!"