Nastavení psaní se nepodařilo obnovit. Načti stránku znovu a zkus to ještě jednou.
Cvičení na psaní: "Vdavky Nanynky Kulichovy" Ignát Herrmann
Pravidla výpočtu přesnosti se změnila. Toto cvičení začíná znovu od začátku.
Uložení dokončeného cvičení se nepodařilo potvrdit. Zkuste ho uložit znovu bez opětovného psaní.
Cvičení na psaní: "Vdavky Nanynky Kulichovy" Ignát Herrmann
Bylo sice ke Knedlhansům do druhého patra v nádvorní budově necelých padesát schodů, ale pro slečnu Amálku neměly konce. Dychtivostí jen hořela, aby tam již byla, o nic nepřišla.
"Neleť, Máli," napomínala ji sestra Klotylda, "vždyť dojdeme. Udýcháš se, nebudeš moci mluvit."
Přece jen byla Amálka nahoře první a tu čekala na sestru. A ještě zbývaly slečně Klotyldě as tři schody, když se Amálka nedočkavě tázala:
"Ty půjdeš první, viď, Tyldo?"
Ale měla se co ovládati, aby již sama nevpadla do dveří.
Zatím první pokoj u Knedlhansů, změněný tentokráte v přijímací salon, ponenáhlu se plnil. Když přišli manželé Kulichovi s Vejlupkem, seděli Novák a Nanynka již na pohovce, potažené černým voskovaným plátnem. Pobízel sice Novák pana Dundra, aby tam usedl, ale ten mu řekl do ucha:
"Jen si sedněte, pane ženichu. To je pro mladé horkokrevné lidi. Měl jsem taky takový zpropadený divan, ale dal jsem ho prezentem našemu sluhovi. Když jsem si na něm po obědě chtěl zdřímnout, nastudil jsem se za největšího vedra. A když na tom chvíli sedíte, přilepíte se svým tělesným teplem, že se sotva utrhnete. To jsou pěkné patenty!"
A sám tedy se uvelebil ve staré ušaté lenošce, ve kteréž paní Knedlhansová co den se oddávala svému rozjímání.
Slečna Albína a Saloupek neseděli. Přešlapovali v protilehlých koutech světnice a nějak rozpačitě se usmívali. Nejraději by byli stáli u sebe, ale vadila jim přítomnost hostů. Netroufali si dáti najevo, jak rádi se mají.
O pět minut později přicházeli Kulichovi s Vejlupkem. Paní Knedlhansová vítala je blahosklonně, zpytavými zraky spočinula na Vejlupkovi. Již věděla od pana Dundra, koho Kulichovi přivedou.
"Ach, pan Vejlupek! To mě tuze těší, že mám čest... Račte, prosím..."
Představila dceru i pana Saloupka, který se blížil, jako by ho za vlasy tahal.
"Náš věrný pán, bydlí již přes rok v našem třetím pokoji. (Zvláštní důraz položila na třetí pokoj.) Ani nevím, co bychom si bez něho počaly, když jsme tak samy."
Vejlupek oběma mladým lidem potřásl rukou.
"Znám již pana Saloupka z vyprávění. Je mi potěšením, že se s ním seznamuji."
Rozpaky Saloupkovy se množily. Byl to plachý mládenec, nechápal hned, kdo o něm Vejlupkovi mohl vyprávěti. Byl to "jakýsi ulekanec", jak se o něm jednou vyjádřila slečna Amálka, která bystře vypozorovala, jak rozpačitě pozdravuje, když se s kýmkoli v průjezdě setká, a jak je rád, když může proběhnouti nepozorován.
Otec Kulich použil chvíle, kdy se Knedlhansovic obíraly Vejlupkem, přitočil se k ženě, zasupěl nosem a broukl k ní:
"Cejtíš, mámo? Voní tady šunka."
"Vždyť jsi po obědě!" odbroukla káravě Kuliška.
"Ale kdy už - a po jakém!" zahučel Kulich. "Moh bych začít znova."
"Tak se dočkáš, tatíku, a nečmuchej do všech koutů."
Přece jen Kulichovi nedalo a nos jeho větřil do druhého pokoje, odkud vůně vycházela.
Teď se v kuchyni ozvaly nové zvuky a Baruščino dvojí hlasité "Rukulíbám!" Přicházely slečny domácích.
Paní Knedlhansová navlékla nejslavnostnější výraz a spěchala dívkám v ústrety. Vzápětí vzchopila se taky Nanynka, aby slečny uvítala.
Vstoupila slečna Klotylda, kteráž sotva se kdy nadála, že se v této domácnosti octne, a lehkým úklonem pozdravila všechny přítomné.
"Jaká vzácná čest pro nás!" rozplývala se paní Angelina. "Ponížená služebnice, slečinky!" A vedla Klotyldu k uprázdněné pohovce. První ke Klotyldě přistoupil pan Dundr s dvorným pozdravem. Kulich šoupal nohama, matka Kulichová snažila se Klotyldě políbiti ruku, čemuž slečna jen stěží zabránila.
Potom pan Dundr předvedl Nováka, Albínu, Saloupka.
Amálky byla se ujala Nanynka.
"Jéjej, už jsou tu všichni!" špitla Amálka, těkajíc očima po světnici. Teď shlédla Vejlupka, vyčkávajícího, až na něj dojde, a kvapně se otázala Nanynky:
"Kdo je tam ten, u okna?"
"Pan Vejlupek, Jindrův kolega, váš mládenec, Amálko."
Dívčiny zraky zajiskřily.
"Jéžiši, to je hezký klouděra!"
"Líbí se vám?" usmála se Nanynka.
"Jakpak by se mi nelíbil, takový kudrnáč!" vyznávala Amálka upřímně.
V tu chvíli Novák přistoupil k Vejlupkovi, jenž nyní upíral zraky na mladší slečnu domácích, a vdechl mu do ucha:
"Vaše družička, kolego."
"Roztomilá žabka!" šeptl Vejlupek. "Děkuji vám, kolego."
Popotáhl vestu, pohladil si mlaďoučké kníry, pročísl rukou kučeravé vlasy.
"Díval se na mě!" šeptla Málka k Nanynce všecka u vytržení.
"Tedy pojďte!"
Nanynka ujala Málku pod paždím a vedla slabě se zdráhající k Vejlupkovi.
"Pan učitel Vejlupek - pane Vejlupku, slečna Amálka domácích, vaše družička. Svěřuji vám ji. Buďte jejím rytířem."
Mladí lidé podali si ruce a milá Amálka se až zachvěla, jak upřímně jí Vejlupek stiskl pravici. Byl by rád buclatou tu ručku déle podržel, ale již byl zavolán, aby se poklonil slečně Klotyldě, a taky Amálka se musila podrobiti obřadu seznamovacímu.
Teď vpadl kdosi do předsíňky a hned potom do pokoje mnohem bouřlivěji než všichni předešlí, a to byl sochař Maksa Přetrhlo. Přichvátal vyšňořen, jak jen se vyšňořiti mohl. Nic na něm nebylo nového, skvělého, a přece byl ve svátečním úboru a tak dokonale sladěn, jak jen se shodovalo s jeho sochařstvím. Nejnádhernější ze všeho byla modrá vázanka pod širokým límcem, jejíž konce byly prodlouženy třepením. Taky rukavice měl. Neříkaly mu sice pane, byly vypůjčeny od kamaráda, ale velmi jej zvelebovaly.
Paní Knedlhansová neměla veliké lásky k umělcům ode dne, kdy ji nezbedný jeden učeň Apellův na zdi průjezdu červenou hrudkou vymaloval. Znala sice Přetrhla od pohledu, věděla, že bydlí v domě, ale nikdy ho "neviděla", a kdyby se jí býval pod rukama protáhl. Poněvadž to však byl host Nanynčin a Novákův, uvítala jej taky s náležitou vlídností, arci mnohem stručněji, a hned potom jej odevzdala společnosti, sama chvátajíc do kuchyně.
Přetrhlo se ukláněl na všechny strany, div se nepřerazil, a vždy zas mrštil hlavou nazad, aby své dlouhé umělecké vlasy vpravil, kam náležely, neboť mu při každé pokloně spadly přes oči.
Pan Dundr, když byl dole zaslechl o Přetrhlovi, umiňoval si, že jej při obsazování tabule přidělí slečně Klotyldě za rytíře. Sám jako aranžér chtěl zůstat přespočetný. Ale teď seznával, že to nepůjde, že by se slečně nezavděčil. Předně mu byl Přetrhlo příliš mlád, a krom toho po jeho mínění trochu splašený. Přesto se mu mladík líbil. Mělť pan Dundr jistou náklonnost k umělcům. I v jeho úřadě se časem některý objevil, ale málokdy. Takoví umělci neměli mnoho co zastavovati. Za to kdykoli některý přišel, snažil se pan Dundr, aby dostal na svůj základ co nejvíce. Arci když pak zástava propadla a přišla do dražby, musil ji obyčejně koupiti sám, ale to ho nermoutilo. Říkával si: "No, Chrysostome, deset jich ti to nechalo na krku - možná, že z některého bude slavný mistr. A za to těch pár zlatek stojí."
Po odchodu paní Knedlhansové - a když milý Přetrhlo poslední svou poklonu vysekl - hrozilo zavládnouti mrazivé ztišení, jako vždy, když se poprvé sejdou lidé neznámí a tak nesourodí, jako bylo tuto. Lidé nevědoucí, o čem by začali, a nemající, v čem by pokračovali. Zazníval toliko hlas jediného pana Dundra, kterýž se usilovně pokoušel, aby "rozproudil" nějaký hovor, ale tyto pokusy tříštily se beznadějně o všeobecnou zaraženost.
Proto se pan Dundr chvílemi ohlédl po dveřích do předsíňky, do kuchyně, jako by tam odtud očekával pomoc. Tato záchrana dostavila se v pravý čas. Dveře dokořán se otevřely a Baruška, červená jak pivoňka, vnášela svačinu do pokoje.
V patách za ní postupovala paní Knedlhansová a šeptem napomínala děvče:
"Pozor, Barčo! Neklopýtni! Nevyklop to na podlahu!"
Nic takového se nestalo. A teď pan Dundr tleskl do dlaní:
"Vážená společnosti, libo-li, odebereme se do vedlejšího pokoje. Račte každý podati ruku své dámě."
Sám se uklonil slečně Klotyldě, a ježto nikdo z oslovených se posud nehýbal, kráčel první se svojí společnicí do hodovny. Teď si dodali odvahy také ostatní.
Z tří stran dlouhého, trojdílného stolu stálo osm židlí, u zdi starobylá pohovka, na které by se bylo mohlo hráti v kuželky. Na tu poukázal pan Dundr ženicha s nevěstou a rodiče Kulichovy, zbývající rozsadil zcela strategicky pár vedle páru, až na milého Přetrhla, jemuž zbyla židle vedle paní Knedlhansové. Byl to arci skromný člověk a v útěchu měl po druhé straně slečnu Amálku. Kulich jen dosedl a naklonil se k ženě: "Povídal jsem ti, mámo, že tu voní šunka. Koukej ji - támhle!"
A vítězně ukázal na kredenc, kde stála mísa s kopečkem růžových řízků. Ale pokrájené žemličky se sardelovým máslem byly tam taky.
Silná vůně menáda s jávou rozestřela se pokojem, cukr se utápěl v líbezném moku, pečivo kolovalo, pan Dundr i paní Angelina horlivě pobízeli, otec Kulich již srkal a zamlaskal.
Mrtvý bod byl šťastně překonán. Společnost měla se čím zaměstnávati, silná káva příjemně rozjařovala, ledy se lámaly. Když se koflíky naplnily po druhé (paní Knedlhansová z opatrnosti pořídila druhou várku z vlastních zásob), šumělo a zvučelo to již pokojem zcela nenuceně, oč arci velikou zásluhu měl pan Dundr. Stále povstával, stále navazoval, podněcoval, chvílemi obcházel stolující, našeptávaje tomu onomu žert nějaký. Ani netušil, jak ho při tom sledují zkoumavé zraky, a to byly zraky slečny Klotyldy. Srovnávala, srovnávala. S kým? Kdož z účastníků by to byl uhodl, byť i byl slečnu pozoroval! Ale ze všech toliko Nanynka zachytila chvílemi pohled, neboť seděla právě proti Klotyldě, a pak se úkradmo rozhlédla kolem, pozoruje-li i někdo jiný. Ale Saloupek si hleděl Albínky, Vejlupek neměl očí než pro Amálku, paní Knedlhansová se zhlížela v dceři a Saloupkovi a v obraznosti své vyvolávala si chvíli, až taky jednoho dne tyto její "děti" budou seděti na pohovce jako ženich a nevěsta. Matka Kulichová všecka blažená hleděla před sebe a opájela se tím šumem "dýchánku", jakého ještě nikdy nebyla účastna, otec byl zabaven panem Přetrhlem, který se na tatíka nemohl vynadívat a přisedl až k němu. Snad již si jej v duchu modeloval. - A když pan Dundr zas dosedl, tu se s uctivostí obracel ke slečně Klotyldě a vyprávěl - vyprávěl, až se hory zelenaly. O svém úřadě, o svém mládeneckém hospodářství nahoře v Hluboké cestě, o svých večerních společnostech. Ale ať se dotkl čehokoli, i když líčil své "poustevnické doupě tam vysoko nad Prahou", a jak jest ošetřován starou kopuletou babou z dolejška, vše bylo podbarveno lehkým žertem. Nešetřil ani sebe a vyzradil mnohý příběh, v němž bezděky sehrál partii komickou.