Hoch podepřel si dásně dlaněmi a tak bedlivě, tak usilovně pozoroval život kvítku a život broučka, jemuž nerozuměl, jenž ale naň působil velikým divem, velikým tajemstvím, že oči přestaly mrkati a dívaly se až do zalití.

Eja! Z vedlejšího květu, jenž vyrostl z jednoho stonečku s prvním, vyšla zas taková malá, maloulinká muška, mušinka, a na nožičkách, jedva rozeznatelných, i na hlavičce měla plno zlatého prášku, a peroutky, peroutečky, peroutinky při své puntíkové maličkosti přece se skvěly celou duhou. Až se podivil! Věřil, byl přesvědčen, byl by se nechal rozkrájeti, že muška prošla útlým stonečkem, nitky ne tlustším, a dostala se tajnou chodbou do druhého květu, z něhož vedl východ na boží svět.

A z popraží květu muška spadla do trávy a bez památky se v ní ztratila.

Chlapce opanoval hněv. Zle se ulakomil! V prsou jako by se mu vařilo.

Běžel pro prut, jejž byl s sebou na sad přinesl. A prutem jal se nemilosrdně vyháněti včely, pasoucí se na květech stromů i trávy.

"Vša, mouchy Kojanovy, vša! Co se pletete do našeho? Všecko zlato nám odnesete, vša!"

Dlouho je nevyháněl. Jedna jej uštkla do nohy, vzkřikl bolestí, svalil se do trávy a úzkostlivě hleděl na nohu, jež vočihledě otékala. Včelí uštknutí znal jen podle jména. Otec i matka jej varovávali, aby všetečně nelezl na zeď, oddělující jejich sad od sadu Kojanova, kde stály řady úlů: "Nelez tam, včály tě poštípají!" Dosud mu žádná neublížila, ačkoli málo byl poslušen varování rodičů. A noha otéká, otéká, brzy bude jako pavuza.

Plakával-li příliš nad nepatrným zraněním, matka se mu žertem posmívala: "Jen plač, plač, máš proč, polezou ti tudy střeva!" A on se vždycky zastyděl a vzmužil a pláče zanechal. Ale dnes dostává opravdový strach. Otok se provalí a střeva mu tudy vylezou - to již jistě! Nepláče řevně, jen tak potichu skolí. Netroufá si vřeštěti, nepochodil by. Uslyšeli a řekli by: "Dobře ti tak, zase jsi byl na zdi!" A žehrá: "Náš tatínek nepolitují, kdyby mne pálili, a maminka jsou taky taková. Jak oni ještě se dočkají, že srazím vaz, schválně si srazím vaz, a potom budou litovat a plakat, ale bude pozdě!"

Ale nežehral dlouho. To by se načekal, než by mu někdo jiný v nouzi pomohl! Sám si pomůže! Trhá jitrocel a listí bezové a přikládá si je na otok. Okamžik se mu zdá, že pomáhají, ale hned zas obnovuje se náramná bolest. Belhaje po sadě, rve všecko listí, na kterém si nedávno pochutnával, a zkouší, zdaž by neztišilo jeho bolest. Marně.

Na výslunném místě sadu je malá obůrka, hrazená nízkými plaňkami. Tam matka sází nejpotřebnější zeleninu: hlávkový salát, něco petržele a celeru. Tam sije také hlavatici8, odkudž ji vysazují na pole. Zbývá tam ještě holé místo, určené pro okurky. V koutě rozkládají se veliké lupeny křenu, také osvědčené rostliny, která pomáhá.

Chlapec obalil si otok křenovým listím a čekal, že bolest přestane. Listí křenové pomohlo tak málo jako jiné. Ohlížel se po jiné pomoci. "Zdaž by nepomohla země?" Vždyť tatínek říkávají: "Země pomůže od všech bolestí." Rozumí tomu doslovně. A již kope kudlou a hrabe rukou, do hrůbku klade oteklou nohu a zahrabává vlhkou, příjemně chladivou prstí. Pomoc nalezena! Pokládá se na zem. Palčivé škubání se tiší. Chlapec přemýšlí o tom, co se událo, a zdá se mu, že vším vinni jsou Kojanouc, obzvláště Bartoň Kojan. Kdyby nebylo strejčka Kojana, nebylo by jeho včal a on byl by dnes bez bolesti. Žádost pomsty, strašné pomsty ozvala se mu v duši.

Sáhl do kapsy sukně, ohmatal všechny tam skryté poklady, aby se přesvědčil, žádný-li neschází. Kromě kudly, kterou vykopal hrůbek, byly tam tři kuličky, špaček, provázek a přehrstle fizulí. Propouštěje jednu za druhou prsty, jako by počítal, a dívaje se na prázdné políčko obůrky, připravené pro okurky, přišel na myšlenku, jak pomstu provede. Fizule nasází na políčko. Úrodu všecku si schová a budoucí rok užije jí jako semene a nasází tatínkovi na pole za humny. Co sklidí, zase zasadí, a potom už bude fizulí pro všecky kluky v osadě. Bude jim je prodávat a vezme si k tomu dva žandáry9 s nabitými flintami. Bude s nimi chodit od čísla k číslu.