Achilleus zatím s Hektorem, z Priama rodem, si ze všech nejvíce žádal srazit se v boj, vždyť prahl, by obzvlášť jeho se krví v zápase nasytil Arés, ten štítonoš, bojovník statný. Apollón, buditel boje, však popudil Aineia k půtce naproti Achillu přímo a vdechl mu odvahu mužnou, maje hlas Lykáona, jenž syn byl Priama vládce. Jeho si podobu vzav, syn Diův, Apollón, pravil: "Aineie, slavný rádce nás Trójanů, kde jsou tvé chlouby, kterými trójským králům ses chlubíval, při víně sedě, ty že chceš s Péléovcem se pustit v urputný zápas!?"

Aineiás na tuto řeč zas toto mu v odpověď pravil: "Pročpak, Priamův synu, mě vybízíš, ačkoli nechci, abych se s Achillem v boj teď vydával, hrdinou chrabrým? Však bych se Achillu já, dnes po prvé, rychlému reku, nestavěl v boj, vždyť kopím mě svým již jedenkrát zahnal, s Ídy, když dobytek náš svým útokem přepadl náhle, potom Lyrnéssos zbořil a Pédasos - mne ale spasil Kronovec Zeus, jenž dodal mi sil, dal kolenům hbitost, sic bych pod rukou jeho i Athény jistě byl padl, která kráčela před ním a hrdinu k vítězství vedla, velíc, by bronzovým kopím i Lelegy hubil i Tróy. Pročež není jen tak, když člověk s Achillem válčí: stále mu některý bůh jest po boku, chráně ho zhouby; hrot mu i jinak jde k cíli a ve svém nestane letu, dokavad lidským tělem by neprojel. Kdyby však volně bůh dal rozhodnout bitvu, tu věru mu nebude snadno zvítězit, byť se i chlubil, že naskrz celý je z kovu."

Na to mu Apollón vládce, syn Diův, odvětil takto: "K bohům žijícím věčně ty také s prosbou se obrať, hrdino, neboť ty též máš původ z Diovy dcery, z Afrodíty, však on - jen z nižší je bohyně zrozen. Máť tvá pochází z Dia - a ona jen z mořského starce. Chutě jen nezlomný hrot nes kupředu - nijak se nedej děsivým slovem jeho ni hrozbami od boje zvrátit!" Řekl a nadbytek sil v něm vznítil, vladaři lidu: vykročil z první řady, jsa oděn v jiskřivý krunýř.

Héře však bělostných loktů syn Anchísův neušel statný, kterak vojínů shlukem se naproti Achillu béře; pročež svolala bohy a v jejich pravila středu: "Oba teď, Poseidóne i Athéno, uvažte sami, bedlivě na mysli své, jak dále si počínat máme: Aineiás vyšel tamhle, jsa oděn v jiskřivý krunýř, naproti Péléovci - a poslal ho Apollón Foibos.

Nuže, teď my zas hleďme jej nazpátek odvrátit z boje, z těchto zde míst, neb některý z nás nechť Achillu stane po bok a sílu mu dá, ať nijak potřeben není ničeho ve své mysli a zví, jak nejlepší z bohů milují jej, však bezmocni jsou, kdož dávnou už dobu od Tróů odvrátit válku a líté vraždění hledí! S Olympu všichni jsme sem přec sestoupli, chtějíce míti účast tohoto boje, by nic ho tu nestihlo zlého, dnes - však v pozdější čas nechť utrpí, cokoliv Osud nití mu upředl v den, v němž máť jej zrodila na svět. Nezví-li o věci té syn Péleův vnuknutím božím, pojme ho strach, když některý bůh s ním v boji se utká, neboť hrozná je věc, když bohové zřejmě se zjeví."

Zemětřas Poseidáón jí na to zas odvětil takto: "Jen se tak nedurdi, Héro - toť nerozum! - Nač je to třeba? Nechtěl bych - alespoň já - nás druhé sváděti bohy, bychom se pouštěli v boj - jsmeť mnohem silnější nad ně. Z příčiny té radš pojďme a tuhle si sedněme všichni, na hlídku, stranou stezky - boj mužů starostí bude. Kdyby však Apollón Foibos neb Arés bojovat počal, buď že by Achillu bránil, neb nechtěl nechat ho válčit, ihned potom i nám spor zápasu rozvinut bude naproti nim - pak myslím, že zakrátko zahnáni z boje, odejdou na Olymp nazpět a do schůze ostatních bohů, zdoláni rukou naší a velkou převahou síly." Poseidón tmavých vlasů šel napřed po těchto slovech na násyp Hérákléův, jenž s dvojí byl nasypán strany, vysoký, který Pallas i Trójané stavěli kdysi, aby se zachránit mohl a vyhnout obludě mořské, kdyby se za rekem v pláň snad pustila od kraje břehu. Tam tedy Poseidáón i druzí si bohové sedli, neprůzračnou mhou však dříve si pokryli plece. Na čele Kallikolóny zas bohové trójští si sedli s Areém, zhoubcem měst, též s tebou, zářící Foibe. Oni tak s obou stran tam sedíce, v úvahu brali záměry své, však začíti boj - jak jedni, tak druzí - bohové váhali přec - Zeus ve výši seděl a velel.

Vojskem se celá pláň jen hemžila, třpytíc se kovem mužů i jejich koní. I duněla pod kroky země vojínů kvapících v boj. Dvé reků se nad jiné předních scházelo do středu šikův, a po boji dychtili oba, Aineiás z Anchísa rodem, i Achilleus, hrdina slavný. První Aineiás byl, jenž přišel s hrozivou tváří, těžkou kývaje přilbou, a nastavil k ochraně prsou velký útočný štít, svým bronzovým mávaje dřevcem. Vyrazil s druhé strany zas Achilleus, podoben lvovi, lupiči, jejž dav mužů se snaží života zbavit, shluklých, veškera ves - lev nejdřív nedbaje na ně, kráčí, ale když kdos jej z bojovných jinochů raní, kopím, tu otevře tlamu a shrbí se, pěna kol zubů vstává, a mužný se duch v něm svírá, v útrobách jeho, ohonem s obou stran své mohutné boky a žebra šlehá zprava i zleva a sám se tak pobízí k boji. Vztekem žene se přímo, žár ve zraku, zdali by mohl zardousit někoho z nich neb zhynout v popředí vřavy - podobně mužným duchem a hněvem byl Achilleus nutkán, Aineiu, chrabrému reku, se naproti postavit k boji.