Achilleus zatím
s Hektorem, z Priama rodem, si ze všech nejvíce žádal
srazit se v boj, vždyť prahl, by obzvlášť jeho se krví
v zápase nasytil Arés, ten štítonoš, bojovník statný.
Apollón, buditel boje, však popudil Aineia k půtce
naproti Achillu přímo a vdechl mu odvahu mužnou,
maje hlas Lykáona, jenž syn byl Priama vládce.
Jeho si podobu vzav, syn Diův, Apollón, pravil:
"Aineie, slavný rádce nás Trójanů, kde jsou tvé chlouby,
kterými trójským králům ses chlubíval, při víně sedě,
ty že chceš s Péléovcem se pustit v urputný zápas!?"

Aineiás na tuto řeč zas toto mu v odpověď pravil:
"Pročpak, Priamův synu, mě vybízíš, ačkoli nechci,
abych se s Achillem v boj teď vydával, hrdinou chrabrým?
Však bych se Achillu já, dnes po prvé, rychlému reku,
nestavěl v boj, vždyť kopím mě svým již jedenkrát zahnal,
s Ídy, když dobytek náš svým útokem přepadl náhle,
potom Lyrnéssos zbořil a Pédasos - mne ale spasil
Kronovec Zeus, jenž dodal mi sil, dal kolenům hbitost,
sic bych pod rukou jeho i Athény jistě byl padl,
která kráčela před ním a hrdinu k vítězství vedla,
velíc, by bronzovým kopím i Lelegy hubil i Tróy.
Pročež není jen tak, když člověk s Achillem válčí:
stále mu některý bůh jest po boku, chráně ho zhouby;
hrot mu i jinak jde k cíli a ve svém nestane letu,
dokavad lidským tělem by neprojel.
Kdyby však volně
bůh dal rozhodnout bitvu, tu věru mu nebude snadno
zvítězit, byť se i chlubil, že naskrz celý je z kovu."

Na to mu Apollón vládce, syn Diův, odvětil takto:
"K bohům žijícím věčně ty také s prosbou se obrať,
hrdino, neboť ty též máš původ z Diovy dcery,
z Afrodíty, však on - jen z nižší je bohyně zrozen.
Máť tvá pochází z Dia - a ona jen z mořského starce.
Chutě jen nezlomný hrot nes kupředu - nijak se nedej
děsivým slovem jeho ni hrozbami od boje zvrátit!"
Řekl a nadbytek sil v něm vznítil, vladaři lidu:
vykročil z první řady, jsa oděn v jiskřivý krunýř.

Héře však bělostných loktů syn Anchísův neušel statný,
kterak vojínů shlukem se naproti Achillu béře;
pročež svolala bohy a v jejich pravila středu:
"Oba teď, Poseidóne i Athéno, uvažte sami,
bedlivě na mysli své, jak dále si počínat máme:
Aineiás vyšel tamhle, jsa oděn v jiskřivý krunýř,
naproti Péléovci - a poslal ho Apollón Foibos.

Nuže, teď my zas hleďme jej nazpátek odvrátit z boje,
z těchto zde míst, neb některý z nás nechť Achillu stane
po bok a sílu mu dá, ať nijak potřeben není
ničeho ve své mysli a zví, jak nejlepší z bohů
milují jej, však bezmocni jsou, kdož dávnou už dobu
od Tróů odvrátit válku a líté vraždění hledí!
S Olympu všichni jsme sem přec sestoupli, chtějíce míti
účast tohoto boje, by nic ho tu nestihlo zlého,
dnes - však v pozdější čas nechť utrpí, cokoliv Osud
nití mu upředl v den, v němž máť jej zrodila na svět.
Nezví-li o věci té syn Péleův vnuknutím božím,
pojme ho strach, když některý bůh s ním v boji se utká,
neboť hrozná je věc, když bohové zřejmě se zjeví."

Zemětřas Poseidáón jí na to zas odvětil takto:
"Jen se tak nedurdi, Héro - toť nerozum! - Nač je to třeba?
Nechtěl bych - alespoň já - nás druhé sváděti bohy,
bychom se pouštěli v boj - jsmeť mnohem silnější nad ně.
Z příčiny té radš pojďme a tuhle si sedněme všichni,
na hlídku, stranou stezky - boj mužů starostí bude.
Kdyby však Apollón Foibos neb Arés bojovat počal,
buď že by Achillu bránil, neb nechtěl nechat ho válčit,
ihned potom i nám spor zápasu rozvinut bude
naproti nim - pak myslím, že zakrátko zahnáni z boje,
odejdou na Olymp nazpět a do schůze ostatních bohů,
zdoláni rukou naší a velkou převahou síly."
Poseidón tmavých vlasů šel napřed po těchto slovech
na násyp Hérákléův, jenž s dvojí byl nasypán strany,
vysoký, který Pallas i Trójané stavěli kdysi,
aby se zachránit mohl a vyhnout obludě mořské,
kdyby se za rekem v pláň snad pustila od kraje břehu.
Tam tedy Poseidáón i druzí si bohové sedli,
neprůzračnou mhou však dříve si pokryli plece.
Na čele Kallikolóny zas bohové trójští si sedli
s Areém, zhoubcem měst, též s tebou, zářící Foibe.
Oni tak s obou stran tam sedíce, v úvahu brali
záměry své, však začíti boj - jak jedni, tak druzí -
bohové váhali přec - Zeus ve výši seděl a velel.

Vojskem se celá pláň jen hemžila, třpytíc se kovem
mužů i jejich koní. I duněla pod kroky země
vojínů kvapících v boj.
Dvé reků se nad jiné předních
scházelo do středu šikův, a po boji dychtili oba,
Aineiás z Anchísa rodem, i Achilleus, hrdina slavný.
První Aineiás byl, jenž přišel s hrozivou tváří,
těžkou kývaje přilbou, a nastavil k ochraně prsou
velký útočný štít, svým bronzovým mávaje dřevcem.
Vyrazil s druhé strany zas Achilleus, podoben lvovi,
lupiči, jejž dav mužů se snaží života zbavit,
shluklých, veškera ves - lev nejdřív nedbaje na ně,
kráčí, ale když kdos jej z bojovných jinochů raní,
kopím, tu otevře tlamu a shrbí se, pěna kol zubů
vstává, a mužný se duch v něm svírá, v útrobách jeho,
ohonem s obou stran své mohutné boky a žebra
šlehá zprava i zleva a sám se tak pobízí k boji.
Vztekem žene se přímo, žár ve zraku, zdali by mohl
zardousit někoho z nich neb zhynout v popředí vřavy -
podobně mužným duchem a hněvem byl Achilleus nutkán,
Aineiu, chrabrému reku, se naproti postavit k boji.