Tehdy jsem onen kyj hned hluboko pod popel strčil, až by se žárem vznítil, a druhům jsem dodával srdce všechněm, by nikdo mi z nich pak necouvl, přemožen bázní. Jakmile však ten z olivy kyj měl v ohni už chytit, ač byl zelený ještě, a byl již rozpálen strašně, z plamene blíž jsem přinášel jej - vtom druhové ke mně stoupli, a do srdce bůh jim vštípil zmužilost velkou. Druzi ten z olivy kyj pak chopili, na konci ostrý, jemu jej do oka vbodli, já točil jím, svrchu oň opřen. Jako když lodní trám kdos vrtá, nebozez vezma, při čemž druhové jeho jím vespod za řemen točí, s obou jej chopíce stran - ten točí se stále a stále, tak tím řeřavým kyjem jsme točili v obrově oku, okolo něho pak krev, jak točil se, kroužila horká. Vůkol brvy a víčka mu docela opálil plamen, ana mu panenka plála a kořínky praskaly žárem. Jako když sekyru velkou neb žhavou teslici kovář do vody studené vnoří, a kovy ty hlasitě syčí, takto mu syčelo oko kol žhavého z olivy kyje. Zařval bolestí strašně, až kolem ječela skála. Hrůzou jsme skočili zpět, však Kyklóps ze svého oka vytrhl prudce ten kyj, jenž hojnou krví byl zbrocen, pryč jím od sebe mrštil, a mávaje rukama divě, křičel a Kyklopy volal, co kolem jeskyně jeho po kopcích šlehaných větry svá bydliště ve slujích měli. Ti tedy slyšíce křik, hned se stran se sbíhali různých, k jeho se stavěli sluji a ptali se, cože ho souží: ‚Čímpak jsi, Polyféme, tak postižen, že jsi tak vzkřikl za doby božské noci, a proč nás ze spánku budíš? Někdo-li z lidí ti brav tam vyhání proti tvé vůli, nebo tě samého lstí tam vraždí - či by snad silou?‘ Mohutný Polyfémos jim z jeskyně odvětil takto: ‚Přátelé, Nikdo mě lstí, však dokonce nevraždí silou. ‘ V odpověď Kyklopové mu pravili perutná slova: ‚Sám-li jsi ve své sluji a Nikdo ti nedělá křivdy, nemoci velkého Dia se nijak vyhnouti nelze - otce však modlitbou svou hleď vzývati, Poseidona!‘ Řekli tak, odcházejíce, a moje se zasmálo srdce, jak to mé smýšlené jméno a skvostný je výmysl zmátl. Kyklóps žalostně sténal a v hrozných se svíjeje mukách rukama kolem hmatal a odstranil od vchodu balvan. Sám si pak u vchodu sedl a natáhl dopředu ruce, zda by snad někoho lapil, an s bravem chce ze dveří vyjít, neboť se domníval v mysli, že já jsem takový hlupec. Já však přemítal v duši, jak věc tu co nejlépe provést, zdali bych od svých druhův i od sebe odvrátil nějak zhoubu - tu kdejakou lest jsem spřádal, kdejaký záměr, neboť šlo o náš život, a strašná se blížila zkáza. Konečně záměr tento se v duši mi nejlepším jevil: Byli tam berani tuční a husté mající rouno, velice krásní a velcí a porostlí brunátnou vlnou. Ty jsem svazoval k sobě, však potichu, krouceným proutím, na kterém spával Kyklóps, ten netvor, zločinů strůjce, po třech pokaždé vzav.
Z nich střední soudruha nesl, po pravém boku a levém šli druzí dva, kryjíce druha. Neslo vždy beranů tré nám soudruha, ale já sám jsem - byl tam veliký beran a z celého nejlepší stáda, toho jsem chopil za hřbet a pod jeho huňatým břichem, celý se skrčiv, jsem visel a pořád se rukama držel přehnutých chomáčů vlny, jsa schoulen, statečný v srdci. Tak tam, lkajíce žalně, jsme jasné dočkali Zory. Zora když, s jitrem se rodíc, se zjevila růžovoprstá, tenkrát se beraní brav již na pastvu z jeskyně hrnul, ovce však mečely v stájích, vždyť nejsouce dojeny dosud k prasknutí vemena měly.
Však jejich velitel hrozně trápen bolestí krutou, všem ovcím na hřbety sahal, když tak zpříma tam stály, a neměl bláhový zdání, druzi že připjati jsou těm vlnatým beranům pod hruď. Naposled beran stádní se plížil ke vchodu sluje, vlnou ztížen a mnou, jenž chytrou jsem mysl měl v duši. Silný tu Polyfémos, jej omakav, toto mu pravil: ‚Berane můj, jak to? - Vždyť kráčíš po sluji ze všech poslední! - Nechodíš jindy až za všemi ovcemi vzadu, nýbrž ze všech první vždy útlé květiny spásáš, dlouhým kráčeje krokem! -
I k proudům řeky jdeš první. První, když blíží se večer, se vracíš do stáje z pastvy. Avšak nyní jdeš sám, až poslední. - Jistě si stýskáš pro pánův zrak, jejž zlý mu ten muž byl nadobro zničil se svými krutými druhy, když vínem smysly mu zmámil, Nikdo - však dosud ještě, jak mním, své neušel zhoubě. Kéž bys smýšlel jak já, kéž nabyl bys schopnosti mluvy, abys mi povědět mohl, kde před mým ubíhá hněvem! Jak by mu stříkal mozek zde ve sluji na všecky strany po zemi, jak bych jím tloukl, a moje by okřálo srdce opět z těchto mých běd, jež ničemný spáchal mi Nikdo!!‘ Pravil a ze dveří ven toho berana od sebe pouštěl.
Když pak už kousek cesty jsme od sluje byli a stáje, sám jsem se berana pustil a všecky jsem odvázal druhy. Hned pak ten brav, jenž štíhlých byl noh, pln tučného sádla, často se obracejíce, jsme hnali, až přišli jsme k lodi. K velké radosti své nás viděli druhové milí - ty, již smrti jsme ušli, však ostatních želeli s pláčem. Já však bránil jim lkáti a každému brvami kynul, ovce pak krásného rouna, a přečetné, druhům jsem velel vehnat do naší lodi a vyplout na solnou vodu. Druhové vstoupili kvapně a k veslovým kolíkům sedli, veslem zpěněnou tůň pak tepali, sedíce řadou.
Když jsem už od břehu byl, co by člověk dokřikl hlasem, tehdy jsem oslovil obra a mluvil jízlivou řečí: ‚Kyklope, nebyl, jak vidíš, to zbabělec, jehožto druhy ve své prostorné sluji jsi krutým násilím jedl! Ovšem - za ty zlé skutky tě musila stihnouti pomsta - surovče - hosty své jíst ses neštítil ve vlastním domě!! Proto's byl od Dia ztrestán i ode všech ostatních bohů. ‘ Děl jsem, tu o mnoho víc v svém srdci se rozlítil Kyklóps, vrchol veliké hory hned ulomiv, po nás jím mrštil. Balvan dopadl vzad, hned za loď ztemnělé přídy, takže jen chybělo málo, že srazil by kormidlu vrchol. Mocně se zvlnila tůň, jak do vody padala skála: příboj vln hnal k pevnině loď, jak nazpátek šuměl, z moře to nával vln, jenž koráb zpátky hnal k souši. Já však předlouhou tyč jsem do rukou uchopil, a koráb odstrčiv, soudruhům svým jsem dával důtklivý rozkaz, rychle se na vesla vrhnout a uniknout hrozící zkáze, hlavou jim všechněm kyna - ti schýleni mávali vesly.
Když jsme se dvakrát tolik už vzdálili, plujíce mořem, opět jsem oslovit jej měl v úmyslu, ale tu všichni druzi mi se všech stran v tom bránili vlídnými slovy: ‚Odvážný! Proč zas chceš toho divého drážditi muže, který již teď, když skalinou vrh‘, nám připudil koráb nazpět k pevnině zase, my myslili, že tam už zhynem. Kdyby byl někoho z nás buď hlesnout neb promluvit slyšel, byl by nám rozdrtil lebky a jistě i trámoví lodní, hranatým balvanem hodě - vždyť hází s takovou silou!‘ Řekli, však nemohli přec mým duchem zmužilým pohnout, nýbrž poznovu zas jsem řekl mu, rozhněván v srdci: ‚Kyklope, kdyby se kdos snad zeptal tě ze smrtných lidí, kterak ti byl tvůj zrak tak potupným způsobem zničen, řekni, že bořitel měst byl ten, jenž oka tě zbavil, Odysseus, Láertův syn, jenž bydlí v ithacké zemi!‘ Toto jsem děl.
Ten zalkal a toto mi v odpověď pravil: ‚Aj, již pochyby není, že dávná věštba mě stihla! Byl tu kdys muž, jenž věštiti znal - byl sličný a velký, Télemos, Eurymův syn, jenž vynikal uměním věštným, který nám věštby tu hlásal a dožil se velkého stáří. Věštec tento mi řekl, že jednou to všecko se splní: rukou Odysséovou že o zrak připraven budu. Já však stále jsem čekal, že postavou velký a krásný jednou se zjeví tu muž, jenž ve velkou sílu je oděn - teď však takový slaboch, tak maličký, ničemný mužík, jediné oko mi vzal, když vínem mi omámil smysly!
Z nich střední soudruha nesl, po pravém boku a levém šli druzí dva, kryjíce druha. Neslo vždy beranů tré nám soudruha, ale já sám jsem - byl tam veliký beran a z celého nejlepší stáda, toho jsem chopil za hřbet a pod jeho huňatým břichem, celý se skrčiv, jsem visel a pořád se rukama držel přehnutých chomáčů vlny, jsa schoulen, statečný v srdci. Tak tam, lkajíce žalně, jsme jasné dočkali Zory. Zora když, s jitrem se rodíc, se zjevila růžovoprstá, tenkrát se beraní brav již na pastvu z jeskyně hrnul, ovce však mečely v stájích, vždyť nejsouce dojeny dosud k prasknutí vemena měly.
Však jejich velitel hrozně trápen bolestí krutou, všem ovcím na hřbety sahal, když tak zpříma tam stály, a neměl bláhový zdání, druzi že připjati jsou těm vlnatým beranům pod hruď. Naposled beran stádní se plížil ke vchodu sluje, vlnou ztížen a mnou, jenž chytrou jsem mysl měl v duši. Silný tu Polyfémos, jej omakav, toto mu pravil: ‚Berane můj, jak to? - Vždyť kráčíš po sluji ze všech poslední! - Nechodíš jindy až za všemi ovcemi vzadu, nýbrž ze všech první vždy útlé květiny spásáš, dlouhým kráčeje krokem! -
I k proudům řeky jdeš první. První, když blíží se večer, se vracíš do stáje z pastvy. Avšak nyní jdeš sám, až poslední. - Jistě si stýskáš pro pánův zrak, jejž zlý mu ten muž byl nadobro zničil se svými krutými druhy, když vínem smysly mu zmámil, Nikdo - však dosud ještě, jak mním, své neušel zhoubě. Kéž bys smýšlel jak já, kéž nabyl bys schopnosti mluvy, abys mi povědět mohl, kde před mým ubíhá hněvem! Jak by mu stříkal mozek zde ve sluji na všecky strany po zemi, jak bych jím tloukl, a moje by okřálo srdce opět z těchto mých běd, jež ničemný spáchal mi Nikdo!!‘ Pravil a ze dveří ven toho berana od sebe pouštěl.
Když pak už kousek cesty jsme od sluje byli a stáje, sám jsem se berana pustil a všecky jsem odvázal druhy. Hned pak ten brav, jenž štíhlých byl noh, pln tučného sádla, často se obracejíce, jsme hnali, až přišli jsme k lodi. K velké radosti své nás viděli druhové milí - ty, již smrti jsme ušli, však ostatních želeli s pláčem. Já však bránil jim lkáti a každému brvami kynul, ovce pak krásného rouna, a přečetné, druhům jsem velel vehnat do naší lodi a vyplout na solnou vodu. Druhové vstoupili kvapně a k veslovým kolíkům sedli, veslem zpěněnou tůň pak tepali, sedíce řadou.
Když jsem už od břehu byl, co by člověk dokřikl hlasem, tehdy jsem oslovil obra a mluvil jízlivou řečí: ‚Kyklope, nebyl, jak vidíš, to zbabělec, jehožto druhy ve své prostorné sluji jsi krutým násilím jedl! Ovšem - za ty zlé skutky tě musila stihnouti pomsta - surovče - hosty své jíst ses neštítil ve vlastním domě!! Proto's byl od Dia ztrestán i ode všech ostatních bohů. ‘ Děl jsem, tu o mnoho víc v svém srdci se rozlítil Kyklóps, vrchol veliké hory hned ulomiv, po nás jím mrštil. Balvan dopadl vzad, hned za loď ztemnělé přídy, takže jen chybělo málo, že srazil by kormidlu vrchol. Mocně se zvlnila tůň, jak do vody padala skála: příboj vln hnal k pevnině loď, jak nazpátek šuměl, z moře to nával vln, jenž koráb zpátky hnal k souši. Já však předlouhou tyč jsem do rukou uchopil, a koráb odstrčiv, soudruhům svým jsem dával důtklivý rozkaz, rychle se na vesla vrhnout a uniknout hrozící zkáze, hlavou jim všechněm kyna - ti schýleni mávali vesly.
Když jsme se dvakrát tolik už vzdálili, plujíce mořem, opět jsem oslovit jej měl v úmyslu, ale tu všichni druzi mi se všech stran v tom bránili vlídnými slovy: ‚Odvážný! Proč zas chceš toho divého drážditi muže, který již teď, když skalinou vrh‘, nám připudil koráb nazpět k pevnině zase, my myslili, že tam už zhynem. Kdyby byl někoho z nás buď hlesnout neb promluvit slyšel, byl by nám rozdrtil lebky a jistě i trámoví lodní, hranatým balvanem hodě - vždyť hází s takovou silou!‘ Řekli, však nemohli přec mým duchem zmužilým pohnout, nýbrž poznovu zas jsem řekl mu, rozhněván v srdci: ‚Kyklope, kdyby se kdos snad zeptal tě ze smrtných lidí, kterak ti byl tvůj zrak tak potupným způsobem zničen, řekni, že bořitel měst byl ten, jenž oka tě zbavil, Odysseus, Láertův syn, jenž bydlí v ithacké zemi!‘ Toto jsem děl.
Ten zalkal a toto mi v odpověď pravil: ‚Aj, již pochyby není, že dávná věštba mě stihla! Byl tu kdys muž, jenž věštiti znal - byl sličný a velký, Télemos, Eurymův syn, jenž vynikal uměním věštným, který nám věštby tu hlásal a dožil se velkého stáří. Věštec tento mi řekl, že jednou to všecko se splní: rukou Odysséovou že o zrak připraven budu. Já však stále jsem čekal, že postavou velký a krásný jednou se zjeví tu muž, jenž ve velkou sílu je oděn - teď však takový slaboch, tak maličký, ničemný mužík, jediné oko mi vzal, když vínem mi omámil smysly!