Nastavení psaní se nepodařilo obnovit. Načti stránku znovu a zkus to ještě jednou.
Cvičení na psaní: "Láska" Růžena Jesenská
Pravidla výpočtu přesnosti se změnila. Toto cvičení začíná znovu od začátku.
Uložení dokončeného cvičení se nepodařilo potvrdit. Zkuste ho uložit znovu bez opětovného psaní.
Cvičení na psaní: "Láska" Růžena Jesenská
Celý Petřín je můj. Nikdo nikdy mi tam nepřekážel. Ani obecenstvo, ani černé sutany v uzavřené Seminářské zahradě, ani strážcové a jejich psi, ani zahradníci, ani panstvo. Pro mne neplatí zákazů. Vznikla tato má bezpečnost sama sebou. Našla jsem si již v dětství tajné cesty ve zdech a křovinách, skryté pěšiny, krkolomné přechody mezi zahradami, objevovala jsem se tam zpočátku velmi nesměle, později odvážně. Pošetilé, blouznivé děvče, pomyslili si, ale neškodné. Patří sem, vypadá spíše jako ochránkyně sadů, květin, hnízd, kamenů, skal, křížových cest, skleníků, laviček nežli škůdnice, zbožňuje krásu. Každý si to asi jinak řekl, ale výsledek byl tentýž. Má nerušená volnost, právo k všudypřítomnosti. Petřín je můj. Zahrady, pohádka o tisíci a jednom nejkrásnějším pohledu na město nejkrásnější.
Každý den, každá chvíle dne měly jiné barvy, vůně, hudbu, snivost, příhodu.
Vznášela jsem se křivkami i přímkami jako náměsíční v plném slunci, ale zase jako poustevnice bdící střízlivě v událostech života, a zase v samotě hledající tajemství své duše.
Na Petříně bylo možno před samým nebem se vyplakat a probojovati se v klid bolestné skutečnosti.
Kolikrát jste rozkvetly, mé milé stromy, do bílých a růžových oblak od hrozné chvíle, kdy mi umřela maminka! A Marta se vdala. Měla bílé šaty jako vaše lupínky, Miloš Rákos vedle ní jako zlatovlasý panoš potřásal šťasten svojí hřívou. A div jsem zde nohama nezarostla do země, abych se proměnila v strom, když umřel tatínek. Jsem sama na božím světě. Ale nejsem soběstačná, jak Miloš říkával o sobě. Ohavné slovo, úctyhodné slovo: soběstačnost. Mnoho jsem promyslila na Petříně. Tak asi alumnové v černých sutanách sbírají myšlenky jako já, možná že, zvednuvše pak od země oči, mluví se stromy a oblaky jako já. Čas jde, odchází, bez zastávky, nezadržitelným tempem neviditelného kouzla v nekonečném prostoru. Svět. Vesmír. Poznávati jej od travičky k hvězdám. Vše, co je v něm. Odhadnouti rostliny, zvířata, lidi, život.
Ach, rozkvetlé hlohy, cesty, vroubené tavolníkem, střemchy, kaštany se svícny růžových a bílých plaménků, trávníky s narcisy a tulipány, šafránky, kola hyacintová, rozházené květy po trávě jako z nebe spadané - macešky, vanilka, begonie, rudé šalvěje. Každý den je objevem mé velehory, mého Montblanku. Země zprohýbaná, jako v pohybu zvlněném zastavena, hromady jablek, komonice dýchá, věže vstupují přede mne, jako bych si je byla zavolala. Čarodějné. Město dole hlučí, na šedou lavičku vedle mne usedá ticho a zpívá mi nejtišší píseň. Za světem, v nesmrtelném tichu. Každý den. A zítra zas...
Toho dne a toho jitra na jaře však bylo jinak, nějak nezapomenutelně, smutek šel se mnou toho rána, kdy zazněla rakouská hymna na cestu vojákům, na jaře roku 1917. Každý můj krok, každá myšlenka utkvěly v mé mysli. Přešla jsem ze Seminářské zahrady do Schönbornské, kde mi dělník ochotně podal ruku, když jsem se sunula přes zeď, jako bych jí nebyla již stokrát přelezla bez pomoci. A jakou slast volnosti jsem cítila v ramenou, když jsem zvolna kráčela širokou, rovnou cestou v zahradě Lobkowiczově, kam jsem se dostala skoro kouzelnicky. Pode mnou Hradčany, Strahov, Nový svět, paláce, věže, domečky, střechy, kamenní svatí, bludičky stínů a světel, hrajících si po římsách. Slast volnosti, ale cosi mi chybělo v té rozkoši, cosi jako úzkost před prázdnotou volnosti svíralo mé srdce.
Táhla jsem se po vydlabaných schůdkách pomalu vzhůru ke zdi pod pučícími větvemi. Kosové mě provázeli. Půjdu do Strahovské zahrady. Dvířka budou otevřená, bílý kněz čte v tuto hodinu mši v kostele sv. Vavřince. Vklouznu zatím do tratoliště fialek a záplavy slunce, na chvíli, jen na chvíli...
Ve stínu ohromných stromů pod křížovou cestou, pod petřínskou strání k Eifelce obyčejně jsem zesmutněla. Tam vždycky jsem byla blíže neutuchající hrůzy tatínkovy smrti. Bolest pro maminku je přemítavá, zasněná dlouhými lety, lítost osiřelosti, slzy osamělosti, osud dítěte bez matky, osud, který mě oloupil o její jasnou duši, ale odchod tatínkův je děsem včerejšků. Cítím tragiku smrti a krásu života. Vyčítám si lačnost po kráse života. Mně působí radost krása života. Radost. A přece neznámý záchvěv mě láká, abych hlouběji pronikala krásu života.
Zvedla jsem hlavu od otevřených šedomodrých očí podléšek. Hle, nahoře na zdi sedí těsně vedle sebe milenci. Často jsem spatřila na Petříně dvojice. Netuší tito zde, že šelest mých kroků v zetlelém loňském listí nezpůsobily zobáky a pařáty ptáků. Teď ji políbil dlouze, objal oběma pažemi. Zastavila jsem se v úžasu. Proud tepla se vhrnul do mých žil. Země rozpíná náruč lásce. Šedomodré oči podléšek se usmály. Ti nahoře se drží za ruce, hlavy k sobě skloněné. A teď muž opět zvedl ruce k objetí. Ale jak se pohnul, sletěl mu klobouk k mým nohám, poklopil trs podléšek. Polekáni se oba ohlédli. Spatřila jsem jejich tváře. Poznala jsem je. Podívali se rozpačitě na mne, zardělí, muž vstal, jako by již se chystal seskočit pro klobouk, ale ta hloubka... Vtom již jsem klobouk zvedla a vyhodila jsem jej za zeď. Vše byl jen okamžik. A rychle, opustivši cíl své cesty k zahradě bílých mnichů, obrátila jsem se, a nečekajíc díků, uháněla jsem dolů, dolů, ani jsem se již neohlédla, jen jsem si opakovala: Anna Šliková, Jan Marek. Až dole na krásné slunné cestě před obrazem Hradčan jsem se zastavila a řekla jsem nahlas: "Milují se."
A zase jsem běžela dál po cestách, kde kvetou v létě folkamerie a fuchsie, představovala jsem si je kvetoucí již teď a utíkala jsem k žlutému paláci a průjezdem ven. Jen jsem rukou zamávala vrátnému a hlavou jsem zavrtěla s úsměvem, aby věděl, že mne nikdo nehoní. A již jsem minula kameny, kdysi sloužící zámeckým návštěvám za stanoviště čekajících koní. Zvonívaly tu jejich netrpělivé podkovy, a již za mnou letěly granátově červené láhve mělnického vína z knížecí vinárny a rýsovaly se mi před očima spanilé zelené révové listy a těžké hrozny. Krásný schönbornský vjezd palácový, tepaná kašna proti Ježíšku, a již jsou tu moje věže. "Anna Šliková, Jan Marek," opakuje se mi jako verš nějaké písně, znenadání vypučelé tam nahoře nad strání rozdívaných očí podléšek skulinami větví do modrého nebe.