Nastavení psaní se nepodařilo obnovit. Načti stránku znovu a zkus to ještě jednou.
Cvičení na psaní: "Filosofská historie" Alois Jirásek
Pravidla výpočtu přesnosti se změnila. Toto cvičení začíná znovu od začátku.
Uložení dokončeného cvičení se nepodařilo potvrdit. Zkuste ho uložit znovu bez opětovného psaní.
Cvičení na psaní: "Filosofská historie" Alois Jirásek
Bylo roku 1847 ke konci měsíce dubna.
Jaro tehda záhy a utěšeně se otvíralo. Stromoví nevelikého parku kolem zámku litomyšlského již pučelo a nejedna houština pokryla se hebounkým šatem čerstvě zelených listů. V jasném, čistém vzduchu obrážely se určitě věže piaristského kostela a zámecké štíty s četnými báněmi. Cesty byly jako mlat a drsná dlažba dlouhého náměstí vyschla úplně. Teplé paprsky opíraly se do domů novějších i starších ještě z dob bratrských a vnikaly až do podsíní, klenoucích se po obou stranách táhlého náměstí. Za toho teplého odpoledne panoval po celém podloubí čilý život. Největší ruch v mládeži, kterou zář a teplo nového jara jako broučky vylákaly.
Smích a pokřiky těch dětských hrdel nerušily městského strážníka Kmoníčka, jenž vyhřívaje se na kamenné lavičce před pilířem podsíně, upadl v lahodný spánek. Byl to již starý lev, který raději odpočíval, než za kořistí se honil.
Vracel se odněkud z předměstí, kde něco byl ohlásit, jak o tom svědčil buben přes rameno zavěšený a paličky v žlutých pouzdrech na řemeni zastrčené.
Každý již jeho slabou stránku znal, že kde může, opře se o zeď nebo zasedne na lavičku a oddá se tu sladké dřímotě. Říkali o něm, že chodě spí.
Klobouk měl stlačený do čela, hlavu na prsa skloněnu, a zpod šedivých, tupě přistřižených knírů dral se upřímný, zdravý chrapot klidného spánku.
Zvuky ty nevyrušovaly slečnu Elis, sedící v prvém patře u otevřeného okna nad Kmoníčkem. Slečna Elis byla, bez okolků řečeno, starou pannou, jejíž dobrotivé, bleděmodré oči jistě padesátkráte viděly zemi v tom krásném jarním rouše.
Pletla punčochu.
Nevšímala si ani tmavomodrého nebe, ani slunečního jasu, aniž vyhlížela na náměstí, a přece nepracovala tak pozorně a zručně jako jindy. Ruce její klesly často v klín a oči její pohlížely dovnitř pokoje, ke dveřím vedoucím do vedlejší jizby a pak zase na hodiny s alabastrovými sloupky, stojící na prádelníku, jehož mosazné kroužky a žluté plechové ozdoby leskly se jako zlato.
Všecko se v pokoji slečny Elis jen třpytilo, nikde ani prášku, vše bylo jak náleží rozestaveno, nikde ani stopy nejmenšího nepořádku. Židle a pohovka, potažená bělostným povlakem, byly staromódní, pamatující dobu kvetoucího copu; zato kulatý stůl, pokrytý pestrou pokrývkou, a ostatní nářadí byly již modernější, zrobeny dle vkusu dob z konce republiky a z dob velikého císaře.
Malá ručička minula již IV. a blížila se na V.
Slečna Elis, položivši punčochu a klubko na okno, sestoupila doprostřed pokoje a zastavila se nedaleko dveří, odkudž zazníval hlasitý, avšak nesrozumitelný hovor. Konečně se rozhodnuvši, přiblížila se malá, suchoučká slečna ke dveřím a zaklepala.
Hovor rázem umlkl a mezi dveřmi zjevil se mladík prostřední postavy.
"Pane Vavřeno, copak děláte? Čtvrtá již dávno minula. Copak řeknou u pana aktuára?"
"Dobře máte, slečno," odtušil mladík ve dveřích a plná, čerstvá jeho tvář vesele se usmívala. "Mám s ním kříž! Tak se do hovoru zakousl a zamiloval do své myšlenky."
"Jaké?"
"I samé tajné plány a revoluce, div že Litomyšl do povětří nevyhodí."
"Ale, pane Fryborte, takové řeči!"
"Již jdu, slečno Elis!" a za Frybortem zjevil se jeho kolega, filosof Vavřena, mladík vysoké, štíhlé postavy a výrazného obličeje. Klobouk měl již v ruce.
"Nevím, nevím, pane Vavřeno, co vám tak v hlavě straší, že jste zapomněl na hodinu. Jindy býváte na minutku."
Vavřena se usmál.
"Vždyť to zas nahradím."
"Pospěš si, pospěš. Slečna Lotty je dnes roztomilá. Viděl jsem ji u okna. Ty světlé šatičky a růžová pentle ve vlasech jí tak pěkně slušely!"
"Fryborte, nevím, co by tomu Márinka říkala, že se tak ohlížíš po světlých šatech a růžových pentlích."
"Však to na mne slečna nepoví, viďte?" a Frybort, zadrhující hanáčtinou, vesele se na slečnu Elis usmíval.
Vavřena odešel.
Elis, u níž Vavřena i Frybort byli v bytu, usedla zase na židli u okna a jala se pilně plésti. Frybort stál dosud u dveří svého pokojíku.
"Nebyl Zelenka odpoledne doma?"
"Nebyl," odtušila slečna. "Pořád chodí chudinka po těch hodinách. Ten zkusí, než dostuduje. Prosil mne, abych mu uvařila ovocnou kaši. V kuchyni má talíř křížal a sušených hrušek. Kde jen ten člověk síly nabere!"
"A pak dělá víc, než je potřeba."
Slečna odvrátivši se od práce, pohlédla na studenta a usmála se.
"Vám studium víc slouží než jemu; ale - už kolikráte jsem se chtěla ptát, pane Fryborte, nevšiml jste si pana Špíny?"
"Nepozoroval jsem nic."
"Tomu se divím; jen si všimněte. Od nějakého času je zamyšlený, málomluvný."
"To asi proto, že se blíží čas, kdy půjde do kláštera."
"Ne, proto ne. Nechce tam, vím, ale je to něco hlubšího. Věřte mi, že - že se zamiloval."
"Špína - haha, Špína zamilován!" a nemohl ani v smíchu ustati. Srdečný ten smích vyloudil úsměv i na rty slečny Elis.
"To bych jej rád viděl, jak se ke své křepelince sklání a ji líbá!"
"Jste zlomyslný!"
"Ó, nikterak. Špína je dobrák, hodný člověk; ale kdybych něco jistého věděl, smál bych se mu do očí."
"Probůh mu ničeho neříkejte!"
"Kam šel?"
"Vzal si knihu a řekl, že jde studovat. Stěžoval si, že toho má mnoho."
"Ovšem, je-li zamilován."
"A vy si nikdy nestěžujete!"
"Což bych si stěžoval! Láska je sladkým břemenem a člověk by si ho ještě více žádal, a studium - do konce roku je ještě několik měsíců. Ale, slečno Elis -" a tu ustanuv ve svém lehkém, veselém tónu, zahleděl se na prádelník, kde visel na stěně kulatý, olejový obraz nevelkých rozměrů.
Na zašlé, tmavé půdě bylo viděti podobiznu mladého kněze. Obraz ten, který každého dne vídal, nevzbudil pozornost Frybortovu, ale tenký půlvěnec z mechu a umělých květin, který nad hlavou mladého kněze po zlatém rámci splýval.
"Ten věnec tu nebýval," a tázavě se ohlédl po slečně, která, sklonivši ruce v klín, zamlkle seděla.
Prve, když tak znenadání Frybort na obraz udiveně se zahleděl, přeletěl její uvadlou tvář jako lehounký stín nachu a její oči na okamžik se sklopily.
"Je dnes svátek svatého Jiří a on se jmenoval Jiří -"
Škádlivý úsměv zmizel se rtů veselého filosofa. Vtom se ozvaly rychlé kroky na schodech a hned nato do pokoje vstoupil bledý, vyschlý mladík; letmo pozdraviv, spěchal do vedlejšího pokoje, v němž s Vavřenou, Frybortem a Špínou bydlel.
"Co tak pospícháš, Zelenko?" ptal se ho Frybort.
"Zapomněl jsem knihu a za okamžik bude pátá. Musím do hodiny," a již zmizel v pokojíku.
"Ubohý instruktore!" povzdychl Frybort, a jakoby jím pobídnut, pravil slečně:
"Mám také práci." Odešel za Zelenkou, který žádanou knihu sobě vyhledav, opět již z domu ubíhal, aby mladému svěřenci vpravil školní pensum do hlavy.
Frybort, usadiv se za stolkem, na němž sešity a knihy porůznu v hojném nepořádku ležely, namočil brk a jal se psáti na čistý arch.
"Kolegové!" začernalo se na papíře velkou literou.
V pokojích nastalo ticho.
Slečna Elis, pozdvihnuvši skloněnou hlavu, jala se dále plést, avšak stín zamyšlenosti s čela jí nezmizel.
Tou dobou zarachotil nějaký kluk nezbeda na buben starého Kmoníčka, jenž vytržen z dřímoty vstal a klátivým krokem, maje ospalou hlavu nachýlenu, kráčel ze své výpravy na radnici.