Nastavení psaní se nepodařilo obnovit. Načti stránku znovu a zkus to ještě jednou.
Cvičení na psaní: "Skláři" Karel Klostermann
Pravidla výpočtu přesnosti se změnila. Toto cvičení začíná znovu od začátku.
Uložení dokončeného cvičení se nepodařilo potvrdit. Zkuste ho uložit znovu bez opětovného psaní.
Cvičení na psaní: "Skláři" Karel Klostermann
Pan Josef Haslinger - tak se jmenoval továrník - byl synem prostého fukače, uspořil si v mládí několik grošů a zařídil si pak sám malinkou huť prostřed hvozdů, zanechal ji po několika letech, vystavěl si větší a zas větší, hospodařil, skrblil, nevydal lichého groše a pomohl si v dobách napoleonských válek dodáváním lahviček do vojenských nemocnic a polních lékáren tou měrou, že si posléze zařídil na tehdejší doby dvě velkolepé sklárny na vhodných místech, kde rostly nevyčerpatelné zásoby dříví a kde mohutný potok zaručoval stálou vodní sílu. Finanční patent z roku 1811 mu zadal krutou ránu, ale Haslinger pílí a energií vzpamatoval se brzy zase, ba nově vystavěná silnice, spojující Vídeň s jižními Čechami a tyto s Bavory, pomohla mu tak znamenitě, že nejen udržel, nýbrž i rozšířil své dva velké závody, jež byl pokřtil podle svých dvou synů Janov a Antonov.
Již dříve starý Haslinger dospěl k poznání, že vzrůstající jeho obchod vyžaduje větších vědomostí, než měl on. Zvláště dopisování s odběrateli stále se množícími činilo mu nesmírné potíže. "Raději vyfouknu z roury padesát holbových lahví," říkával, "nežli deset slov z pera. Sakraholtské doškrabování! Kdo by byl za mých mladých let řekl, že kdysi budu sedět za stolem a psát!"
Že pak neměl nikoho, nezbývalo mu, než aby si obstarával korespondenci sám, a tu se mu nejednou přihodilo, že dopisy jeho pro zkomolené adresy míst, kterých neznal a o jejichž existenci a poloze neměl tušení, se ztratily nebo kdovíkde světem se potulovaly, než kterýs vtipný poštovní úředník uhodl, kam vlastně patří.
"Na mou duši," říkával, "velký závod nemůže se obejít bez písaře. Kdo by to byl řekl?" Vzal si tedy do obchodu knihvedoucího, ale ten u něho nezůstal dlouho. Haslinger nabyl s tím člověkem špatných zkušeností, neboť panáček více pil a záletničil za děvčaty, a když z jeho různých lásek nastávaly nemilé opletačky, zmizel, a s ním zmizela větší část peněz, jež se nalézaly v neuzamčené pokladně. To se přihodilo v době válečných bouřek, a majitel hutí, dobře věda, že by ho v tehdejším rozdrobeném a vojnou stiženém Německu marně hledal, nepodnikl žádných kroků v příčině jeho pronásledování, ba ani soudu věc neudal. Zato viděl od té chvíle v každém písaři, účetním a knihvedoucím velké zlo, mnohem vetší než ono, které mu mohlo pojíti ze zkomolených a chybných adres nebo z vlastního, primitivního vedení knih. V účtech a knihách, jež mu vedl zpronevěřilý zřízenec, naprosto se nevyznal, i trvalo dlouhý čas a stálo ho mnohou bezesnou noc, než pochopil smysl a význam různých těch spletitých číslic a slov.
"Tenkrát jsem se napotil!" vyslovil se kdysi později v Kroužilově, kam často docházel. "Jaktěživo mi tak nebylo, když jsem stál u pece a foukal sklenice. Čert aby do toho! - Vy si jen pomyslete, pánové! Kdo fouká sklo, musí mít cit v rukou a umět držet a otáčet píšťalu, aby z ní nespadla roztavená hmota. Kdo se tomu neučil od mládí, nedovede to, ubezpečuji vás. A stejně tomu je s perem. Pero taky vyžaduje jemný cit, jemuž člověk se nepřiučí ve stáří. - Ale moji kluci musí se naučit písmu, latině a vědomostem, aby kdysi nestáli tu jako oslové, podobni svému tátovi. Kdyby to stálo tisíce, provedu to. Poraďte mi, kam s nimi!"
Radili mu ten to, onen ono. Ale starý Haslinger přes všecku svou nevzdělanost měl zdravý, bystrý rozum. Každá rada se mu nelíbila. "Víte, pánové," odpovídal rádcům, "škrabáky z nich nechci míti, to jest pouhé škrabáky, pány také ne. Všecka úcta před pány úředníky! - Však myslím, že sklářské řemeslo není špatné a že je poctivě uživí... a potom, připadá mi, že nezávislému člověku je nejlépe. Trochu té latiny, aby se neřeklo, že jsou troubové, hezky, zřetelně a bez chyby psát, dobře počítat bez pomoci prstů a znát, kde které město a kde který kraj leží, jaké jsou tam peníze, čeho tam lidé potřebují a čeho zas bychom my potřebovali od nich; to bych tak myslil, že by postačovalo."
Rádcové, berouce tuto řeč v úvahu, shledali, že škol, kde mladík takovým prostým věcem by se mohl naučiti, na ten čas v Čechách a v Rakousku vůbec není, a jeden z nich mu byl radou, aby je dal do Řezna, tam že tomu všemu se učí a kromě toho franštině. Jak Haslinger uslyšel o franštině, byl všecek u vytržení.
"To je něco!" zvolal. "To vydá! Teď je beztoho celý svět francouzský, a člověk u nás je takový hlupák, že o sobě musí prohlásit, že tímto jazykem leda slyšel zaklít. Toho abych se dočkal, že moji kluci budou rozprávět po francouzsku, na mou věru, tisíc zlatých bych dal přídavkem učiteli, jenž by je tak daleko přivedl."
Haslinger šel domů do Janova, kde tehdáž bydlil, ve stavu tak rozjařeném, jako snad nikdy předtím. Bílá silnice před ním tančila v temnu nočním, a vítr, jenž vál ve vroubících ji stromech, šeptal mu báje o příští slávě jeho rodu.
"Do Řezna je dám!" opakoval si neustále, sám k sobě hovoře. "Psát, počítat, vyznat se na zemi, která prý vypadá jako koule, umět latinsky a k tomu francouzsky! Kdybych já to uměl, co bych měl dnes...!" Když došel do Janova, půlnoc již dávno minula. V huti se ještě pracovalo; z otevřených vrat vyskakovaly dlouhé rýhy rudého světla, oblévajíce třepetavou září ujetou okolní půdu i opodál bující mladé smrče a javory; z polonadzvednuté střechy černého stavení se valily jemné obláčky výhní ozářeného kouře, vystupujícího k obloze, hvězdami poseté, po níž běžely řídké, bělavé berušky.