Nastavení psaní se nepodařilo obnovit. Načti stránku znovu a zkus to ještě jednou.
Cvičení na psaní: "V ráji šumavském" Karel Klostermann
Pravidla výpočtu přesnosti se změnila. Toto cvičení začíná znovu od začátku.
Uložení dokončeného cvičení se nepodařilo potvrdit. Zkuste ho uložit znovu bez opětovného psaní.
Cvičení na psaní: "V ráji šumavském" Karel Klostermann
I spatřil Václav dívku, s kterou vedle přání svého děda měl vstoupiti v nerozlučný svazek; milé, prosté dítě rodných lesů, drobné, útlé, jasných blankytných očí. Stará Girglová s ním mluvila jako matka se synem, jako by ani jinak nemohlo býti.
"Líbí se ti Annamirla?" tázal se ho starý děd.
"Líbí, dědoušku," odvětil prostě; "co ujednáte, čeho sobě přejete, všecko splním, vším budu spokojen; spoléhám na vás."
Bylo to v říjnu, něco dále už než tehdy, když odcházel, ale toho roku počasí se ještě drželo. Ráno sice vystupovaly husté šedé páry z vůkolních slatí a hustá jejich rouška zastírala veškerou přírodu, spouštějíc a zůstavujíc na travách a houštinách přebohatou rosu, ale k polednímu času vítězilo slunce, rozptýlilo mlhy, osušilo mokré rostlinstvo a zahrávalo si lesklou svou září se všemi předměty; i vykouzlilo po širých lesích tolik pestrých barev, že duše nad tou krásou zaplesala. Duha není krásnější než lesy v dobách babího léta. V tisícerých pavučinách, ovíjejících stromy, keře a trávu, létajících vzduchem, lepících se co dlouhé hedvábné řasy na haluze smrčků i na chundelatou kleč, nasadí se miliony rosných krůpějí, jež se třpytí jako tolikéž diamantů; v temnou čerň jehličnatého lesu mísí se bělavé, sytě zeleným mechem potažené kmeny buků, jejichž listy se rdí všemi odstíny červeně, planou ohněm, skví se nachem, přebíhají tu v ladná růžová světla, onde v sytě bronzové stíny; hrozny jeřábů se lesknou nevýslovně krásným šarlatem, bobule lesního bezu hoří jako doutnající uhlí; listí javorů přioděje se zářící žlutí, bělají se břízy, tráva tu žloutne, onde ještě se zelená jako jasný brčál, a přes to přese vše se rozprostírá lehounký modrý závoj, houstnoucí na výšinách do fialova, splývající s blankytem nebeským, s šedými parami, jež tiše krouží na kraji obzoru. Temena mocných hor vystupují jasně do moře vzduchového, obrysy skalních strání, divné tvary balvanů jako by se míhaly pod účinkem padajících na ně paprsků...
Ale záhy po poledni všecko to bledne, splývá v sebe, zaniká v jednotvárném šedém šeru...
Za takového slavného dne loučícího se podzimku odebíral se Václav s Annamirlou do Kvildy k tanci. Bylo mu nevýslovně volno a blaženo v tom čistém, jarém vzduchu rodných hor a plání, tak zcela jiném než onen, jejž dýchal po tři dlouhá léta. Zdálo se mu, že Antigl sklání k němu s pozdravem šedou hlavu, že daleký modrý Roklan přívětivě mu kyne, jako by říkal: "Vítám tě, hochu! Co děláš? Tři léta jsem tě neviděl; pro mne sice tři léta je méně nežli půl okamžiku pro člověka, jenž žije na zemi sto let, - ale pro tebe je to dlouhá, náramně dlouhá doba, která se ti musí zdát nejméně tak dlouhou jako mně tisíc věků. Žes to vydržel!"
Podle něho vypravovala a švitořila dívčinka, rozmlouvajíc o velkých a malých starostech všední svojí existence, dívajíc se k zemi a zas nahoru k němu, jak tak kráčel podle ní, malé, droboučké, on, velký člověk se zmohutnělým hnědým knírem.
A on poslouchal, odpovídal, jak to tak, ono onak se upraví, jak toto viděl ve světě tak, ono zase jinak, a jak svět tam - mávl rukou k severovýchodu - je jiný, chytřejší, důvtipnější než u nich. Pak jí vypravoval o dlouhých řadách krásných domů, nádherných skladech, o nočním osvětlení v městech, o lidech, o krásných šatech paní a slečen, o své službě, o vojanském životě...
A nato: "A z té krásy, ve které jsi žil, jsi se vrátil zase k nám? U nás je kraj šeredný, les, samý les, hory, kamení, stráně a bahna..."
"A přece je tu krásněji!" pravil, "nikde to tam takové není."
Chopil ji za tvrdou ručku, sklonil se k ní.
"Budeme tu spolu žíti," šeptal, "nerozloučíme se už, viď? Budeš mi hodnou ženou, co?"
Zarděla se, podívala se mu do očí, šťastně se usmívajíc.
On ji políbil v osmahlé líčko; celá ta nádhera vůkol, blízký Antigl i daleký Roklan byly svědky, i ta velebná, mlčenlivá samota.
Došli do Kvildy; již zdaleka doznívala k nim veselá hudba, dupot tančících i výskání. Přišli vpravdě hodně pozdě: byly už bezmála čtyři hodiny. To je tak, jako kdyby v Praze člověk přišel do bálu po jedenácté.
Jak Václav vstoupil, všecko se to k němu hrnulo; padesát známých podávalo mu více méně plné sklenice na uvítanou, a ze všech se musil napít, aby nikoho neurazil při prvém veřejném objevení se mezi svými krajany.
Otázky se jen sypaly, nepostačoval odpovídati. Shrnula se kolem něho také děvčata, veselý smích, stálá palba krásných očí, nebezpečný křižující se oheň přívětivých, znojných pohledů. Obstoupila si ho, mluvila k němu.
"Se mnou si přece taky zatančíš?" - "Se mnou taky, viď?" - "A což se mnou?"
Smál se, přisvědčoval: "Se všemi, se všemi! - S tebou taky, dovolí-li ten tvůj!"
A dívka nato: "Nemá co dovolit, nemám žádného!" - div že mu neřekla, že je k zadání, aby se k tomu měl...
Vířilo se mu v hlavě a stále ještě si musil připíjet.
Hudba zazněla, zašuměla šoupavá třítaktovka na způsob sousedské.
"Máš sólo!" křičel kdosi. "S kterou si skočíš, Václave?"
Přehlédl mžikem pestrý ženský svět, jenž se kolem něho tlačil, proplétal. Annamirla stála v koutečku blíže vchodu; prodral se k ní, zavýskl si, jako ti druzí činili, pojal ji v náruč celou uzardělou, a už s ní byl prostřed sálu; místa nebylo nazbyt, tlačilo se vše kolem tančícího páru, ale Annamirle se zdálo, že vznášela se v prostorách nebeského éteru.