Nastavení psaní se nepodařilo obnovit. Načti stránku znovu a zkus to ještě jednou.
Cvičení na psaní: "Ze světa lesních samot" Karel Klostermann
Pravidla výpočtu přesnosti se změnila. Toto cvičení začíná znovu od začátku.
Uložení dokončeného cvičení se nepodařilo potvrdit. Zkuste ho uložit znovu bez opětovného psaní.
Cvičení na psaní: "Ze světa lesních samot" Karel Klostermann
Příručí viděl poprvé všecky tyto práce a přípravy, o nichž v českém kraji ani tušení nemají; připjali i jemu obruče, aby chůzi v nich se naučil. Za půl hodinky tak byl utrmácen, div k zemi neklesal. Odepjal si těžkou tu obuv na vyšlapané již cestě a zašel do hajnice, aby si poodpočinul. S tíží se tam domotal, skoro bez sebe únavou klesl na lavici. Seděl tu sám, jen nejmenší děcko spalo ve visací síti. Náramné horko sálalo z kamen, a dusné páry naplňovaly jizbu, pot mu z čela vyrazil, ani jej nepostačoval utírati. V kamnech praskal oheň, voda vřela v mohutném hrnci na plotně, hodiny cvakaly jednotvárně - jinak ticho, nic myšlének jeho nerušilo. Tu seděl opět. Jak milo tu bývalo koncem léta - tehda, když se s Katy vrátil z Kvildy! Viděl ji dnes, ryje cestu s ostatními. Krásná je, zbláznit by se člověk mohl; trochu bledší, oči trochu zapadlejší - ale sluší jí ten ráz melancholický. Jak divně naň pohlédla dnes ráno... cítil ten pohled až do hloubí duše. Trápí se, chudinka, toť očividno. On pak je blázen; čeho žádá na ní? Kvítka z Pürstlinských hvozdů nelze porovnati s růží žírných zahrad. Smrček lesní je krásný, a palma je krásna též, ač krása obou rozdílný má ráz. Má-li smrček nás potěšit, smrčkem musí zůstati; kdo jej chce v palmu přetvořiti, třeští.
Venku klap! klap! po kamenném náspu. "Katy! Katy!" zaplesal v duši jeho hlas; poví jí vše... Ale vešla matka, pozdravila ho svým dobrým skromným úsměvem: "Pan adjunkt je unaven," pravila, "není divu, v obručích se těžko chodí; ale všemu se pan adjunkt naučí; pan revírník v tom také chodit neuměl, ale teď umí, a jak!"
"Všecko mne bolí, hnáty mám jako zpřeráženy!"
"Zítra bude ještě hůře, ale když pán neustane jich nosit, za krátko přivykne. - Ale hlad budou míti mužští, pán uvidí, jakou mísu nudlí jim uvařím!"
Položila vedle něho známý bochník chleba, nabila do peci, co se jen vešlo, a více si ho nevšímajíc šla po své práci.
Mladík, sám sobě zůstaven, opět se oddával svým myšlénkám. Pan revírník je hodný, moudrý, rozvážný, dobře s ním smýšlí; co však platno... Žádný člověk osudu svému neujde, ať i co jemu souzeno, se naplní...
Dvanáctá odbila; na myslivně sezváněli k obědu. Jako stříbro zněl zvonek jasným, zimním vzduchem. Mládenec vstal a vyšel na násep. V černém chumáči hemžil se na bílém sněhu hlouček vracejících se z práce lidí; již rozeznával jednotlivé postavy, kráčející podle sebe i za sebou po vyhrabané cestě, třeba obličeje viděti nemohl. Blíž a blíže docházely postavy v řadě jedny za druhými, po jedné, po dvou i po třech; tu všecky, tam některé v hlubokých tratily se ouvozech, načež za krátko opět oku se objevovaly, mužští v čepicích s kraji přes uši staženými, ženy majíce hlavy velikými šátky tuze obvázané; všichni nesli pod paždím lopaty i rýče. Jasné slunko zimní metalo na ně paprsky své a černé, pohyblivé stíny padaly na lesklou, bílou hladinu sněhovou.
Svijanský šel jim vstříc, zvolna o sukovitou hůl se opíraje. V čele tlupy kráčel hajný, zamračený, nemluvný jako vždy. "Bolí nohy! bolí?" štěbetaly ženské a smály se; jen jedna se nesmála, mladá, krásná; obrátila k němu velké, temné oko zpod řas jíním pokrytých. On četl výčitku v její tváři a bezděky sklopil zraky; obrátil se s tlupou, kráčel stejně s ubírajícími se k obědu. Promluviti s Katy nemohl, ani chvilku sama nešla, vždy někoho po boku měla; k tomu padesát kroků za tlupou kráčel revírník; příručí pociťoval cosi jako stud. Toliko u samé hajnice na okamžik s ní byl sám.
"Katynko," zašeptal, "odpusť! Očekávej mne, přijdu po deváté."
Slovem neodpověděla, nepřikývla aniž znáti dala, že porozuměla; mlčky vstoupila na násep, zaklapaly hrubé dřeváky na kamenech, zaduněly na prkenné podlaze v průjezdu - cvakla klika, bouchly dvéře.
Mladík tu stál jako přimrazen a díval se za zmizelou, až položila se na rameno jeho těžká ruka a vlídný hlas revírníkův podle něho se ozval: "No, no, mládeneček nemůže zapomenouti..."
Začervenal se jako pivoňka. "Co má člověk dělat..." zakoktal.
"Pojďte k obědu, odpoledne půjdete s námi na Špicberk ke dříví, dokopáme se tam; uvidíte jak se dělá smyk, to vás z myšlének vytrhne." Vida, že mladík jaksi nesměle pohlíží na utrmácené nohy, dodal: "Nebojte se, nechte jich bolet, však přestanou; obručí brát už netřeba, cesta je proražena."
Tuhá práce odpoledne; po kleči a zakrsalých smrčcích, které kryjí jihovýchodní svah Špicberka, nebylo stopy, neobjevily se, ani když na čtyři střevíce hluboko sníh odhrabali; ležely tu sněhu strašné spousty; tu a tam z něho čněl černající se vrchol vyššího stromu; zkoušeli mužové hutnost sněhu, vydavše se na obručích na hladinu bílou; pak hrabali, na obě strany vyhazovali a dráhu ušlapovali; vzhůru dolů po stráni dupali, sjížděli, urovnávali, až se jim pot s čela lil; nedbali dlouhých stínů, které brzy vrhaly postavy jejich i velký les, v nedaleké vzdálenosti stojící. Jako veliká rudá koule zapadalo slunce na bavorské straně, nachovou září zahořely drobné mráčky, jež je věnčily; nad bílá temena hor na východě vzneslo se čiré šero, jímž záhy prokmitly modravé hvězdičky; ale dřevaři i ženy jejich v práci neustali. Zapadlo slunce zúplna, lehla noc plná svitu hvězdného: na jihu zaleskl se, právě nad Luzným, zlatem opásaný Orion, i Procyon i Sirius; na severu jako by nad myslivnou nebeský Vůz a Polárnice. Ticho vůkol, žádný šum, žádný větřík, za to mráz, že kroky po sněhu hvízdaly. A bez ustání lidé v práci pokračovali, tlumeně zaznívala slova povelná, mocně dýchala každá hruď. Příručí sám, aby se zahřál, brzo lopatu vzal do ruky a sníh odhazoval, brzo s druhými se bral vzhůru po svahu i s nimi dupaje sbíhal; často stál i šel Katy po boku, ale dívka slovem k němu nepromluvila, jedva tu a tam krátkým, nesmělým pohledem druh na druha popatřili.
Přese všecku neúnavnou píli nedostali se pracovníci až k nakupeným na podzim zásobám klad a dříví, jež hluboko pod bílým ležely příkrovem.
"Kolik že je klad?" tázal se revírník hajného.
"Dvě stě a tři sta sáhů dříví polenového," odvětil tento; pak, obrátiv se k lidem, kteří za odpočinkem poustali: "Co stojíte? co lelkujete? Vzhůru do práce!"
"Dost!" vece revírník, "minulo sedm hodin."
Právě vycházel skoro úplný měsíc mezi Marberkem a Moorkopfem, když, těžce oddychujíce, lidé zpáteční pochod nastoupili; hajný opět v čele zástupu, revírník řadu uzavíral, zavolav k sobě příručího, únavou jedva se plížícího, jehož jako naschvál, aby zabránil sblížení se s Katy, po celou cestu od sebe nepustil. Krátce, než došli hajnice, Katy, ubírajíc se bezprostředně před nimi, mohla slyšeti snad úmyslně po německu pronesená slova:
"Zítra, mladíčku, nadějete zase obruče, abyste přivykl; bez těch to u nás nejde. Budete dnes dobře spáti, zítra časně přivstaneme."
Všichni dřevorubci i s ženami vešli do hajnice, aby tam společně jedli, ježto doma krom hajné nezbylo nikoho, kdo by o uvaření večeře se staral; co dítek se týkalo, ty měly mléko a chléb, a starším péče o mladší připadla; v té příčině rodiny navzájem si vypomáhaly.