Nastavení psaní se nepodařilo obnovit. Načti stránku znovu a zkus to ještě jednou.
Cvičení na psaní: "Celínka" Eliška Krásnohorská
Pravidla výpočtu přesnosti se změnila. Toto cvičení začíná znovu od začátku.
Uložení dokončeného cvičení se nepodařilo potvrdit. Zkuste ho uložit znovu bez opětovného psaní.
Cvičení na psaní: "Celínka" Eliška Krásnohorská
Pan Plavec byl statný padesátník postavy elegantní a vzezření tak pěkného, že se zajisté mohl na jevišti ještě velmi příznivě vyjímat v každé úloze. Chování jeho bylo odměřené, ale bez okolků přívětivé, takové, jaké mívají lidé sebevědomí a přitom dobrosrdeční. Uvítal Florlu sám, neboť paní Plavcová byla právě zaměstnána vyučováním. Na otázku Florlinu odpověděl:
"Libo-li sečkat čtvrt hodiny, můžeme obdržet přístup k pianu pak hned. Zatím si odpočinete po chůzi a místo hovoru vám doporučuji před zpěvem raději četbu." Podal jí sešit zahraničního časopisu hudebního a pokynul jí na sedadlo, sám se též zabíraje do čtení. Florla věděla velmi málo z toho, co v oné čtvrthodince čtla; myslila jen na nezvedený tlukot svého srdce, toužíc, aby se konečně přec umírnil.
Žačky odešly. "Rychle, než přijdou jiné," zvala paní Plavcová švakra i Florlu do pokoje, kde bylo piano.
"Co jste zpívala naposled?" tázal se pěvec. "Národní písně," řekla Florla. "Tak? Nic světoborně operního?" usmál se, příjemně naladěn skromností Florlinou, vzal sešit písní, sedl a hrál, co mu naznačila.
Florla zpívala sice stísněně, ale správně a bez nehody; dopadlo to lépe, než očekávala při velkém svém strachu. "Myslím, že zpíváte dost dobře, ale měl jsem hroznou trému, jako by mi někdo hrdlo svíral," dobíral si ji pěvec s úsměvem přátelským, "mohli bychom zkusit ještě zítra, budu-li lépe při kuráži, abych vás dobře mohl posoudit. Chtěla byste přijít?"
Florla se zapýřila zahanbením i radostí; s díkem přijala pozvání, děkujíc za trpělivost mistrovu. A již tu byly žačky; Florla se poroučela; pěvec i jeho švakrová ji provodili do předsíně. Když se vraceli, řekla stařenka: "Pane švakře, to je hlásek!"
"Krásný materiál. Jen kdyby rozvázala," odvětil pěvec a více o Florle toho dne nemluvili.
Florla byla šťastna, a přece jdouc po kamenném mostě plakala. Hněvala se na sebe, že pro svou pošetilou trému nedovedla zazpívat tak jako doma. Pro dnes ji přešel všechen popud k hudbě; sedla si k tatínkovi s ruční prací.
Byla to zvláštní nádherná práce. Vyšívala na černém tylu pestrým hedvábím vzor z polních květů, motýlů a klasů s velice vkusnou bohatostí složený. Již před půldruhým rokem učinila první steh na časomorné práci této; tehdy nalezla paní Lipecká jakési vyobrazení skvostného oděvu podobným vzorem vyšitého, nadchla se jím a určila, že si Florla musí zhotovit takovou toaletu - "abys přece měla též jednou něco pěkného na sebe, když se pravidelně šatíš tak nešťastně," řekla jí, myslíc přitom na jiný účel: aby totiž Florla co nejvíce byla zaměstnána jehlou. Nyní končila již poslední část únavné práce té a ráda viděla, že bude asi za tři dni úplně hotova.
Očekávaná telegrafická odpověď z Paříže nedošla do večera ani následujícího jitra, ač hned časně došlý telegram vyrušil tatínka ze spánku. Byl jiného druhu, byl obchodní a vzpružil jeho sílu téměř horečně. V odpor všem domluvám vstal včerejší pacient bez odkladu, strojil se chvatně, posnídal trochu a odešel do závodu. Nebylo možno mu zabránit. "Nezdržuj mne," odpověděl prosbám Florliným, "kdybych zůstal doma, nepokoj mysli hůře by mi uškodil než ta procházka do pisárny." Florla ho vyprovodila; liboval si venku na vzduchu ranním a vypadal opravdu mnohem zdravěji než doma na loži.
Jak se v obchodním světě okolnosti snadno mění! Florla se o tom právě přesvědčila. Tatínek, včera tak zasmušile úzkostlivý, dnes v poledne se vrátil jarý, zmladlý, s ohněm podnikavosti v očích, z nichž tak jako z tváří nažloutlá barva choroby zmizela úplně! Po mimovolném odpočinku předešlých dnů patrně se ho chopila chuť k práci dvojnásobnou mocí; zapisoval si něco i při jídle, a když pak Florla u piana zkoušela zpívat, zavřel dveře do svého pokoje, aby nebyl vyrušován. Utichla tedy; v ustanovenou hodinu pak šla s myslí spokojenou k paní Plavcové, ukládajíc si za povinnost nahradit, co včera zmařila zpozdilou nesmělostí svou.
A nahradila si to bohatě. S klidnou, dobrou vůlí pozorné žačky se postavila před mistra, jenž tentokráte umístil k pianu svou švakrovou, poprosivši, aby směla zazpívat nejprv nějaké cvičení, zmužile snášela kritický jeho pohled upjatý v její tvář a sledující každé hnutí jejích úst. Nedala se vyrušit žádným jeho pokynem, který jí dal posunkem obličeje vlastního či hnutím ruky, nezarazila se při žádném napomenutí, které jí vyslovil, ale hned napravujíc každou vadu, přezpívala solfeggii jako poslušná školačka s korektností pedantky, kterou slula, beze vzletu, ale tónem zvonovým, čistě krásným a pevným.
"Brilantně!" řekl pěvec po skončené solfeggii a uklonil se paní Plavcové, poplácal starušce lehce na rameno a dodal: "Všecka čest vaší škole, švakříčková! Kdyby nebyla slečinka žačkou vaší, chtěl bych, aby byla žačkou mou."
Letem orla byla u milé stařenky, a štěstím záříc, líbala jí scvrklé ruce. "Díky vám, díky vám," pravila v tiché blaženosti mezi vřelými polibky.
"Nyní bych se rád přesvědčil, dovede-li slečinka též zazpívat s citem," řekl pěvec. "Musíme vás naladit, abyste se rozehřála a neostýchala se přednášet. Zpíváte z listu? A umíte vlašsky?"
"Obé trochu," řekla Florla.
"Prohlédněte si toto, prosím," řekl, podávaje jí sešit not. Přebíhala stránku po stránce zrakem, rdíc se překvapením, pýchou a spolu bázní, jež však byla slastná, neboť jí slavný pěvec podal jakýsi vlašský dvojzpěv pro soprán a baryton; zpívat s ním, byť jen ve skrytu čtyř domácích stěn, jaké to pro ni vyznamenání! I cítila se pojednou silnou, plnou ohně a nadšené vůle, že se neukáže nehodnou tak velké pocty.
Dvojzpěv byl hudebně zcela lehký, zpěvně vyžadoval však hlasu objemného a dobře ovládaného jako pravá hudba vlašská. Florla podala sešit na pulpit piana a cítila, že sebrala všecku svou schopnost.
Dvojzpěv počínal sólem barytonovým. Hlas páně Plavcův již postrádal šťavnaté lahody mladosti, ač byl dosud mohutný zvukem i výrazností; způsob jeho zpěvu však byl mistrovský, od nejjemnějšího polohlasu až k vášnivému výkřiku umělecký, vzorně libozvuký, právě takový, o jaký se Florla tak přičinlivě snažila v tajných svých cvičeních. Již došla na ni řada; zazpívala a hned při prvním taktu prodchla ji netušená, plamenná radost: slyšela zpěv svůj přiléhat k mistrovu zpěvu, aniž se zaň zastyděla či zachvěla; s rozkoší dávala splývat smělým, oduševnělým tónům svým s uchvacujícím zpěvem jeho a krásný soulad obou hlasů ji elektrisoval; dozpívala v nejvyšším roznícení, okouzlena, nevědouc, zdaž to vskutku ona sama, zdaž to vše pravda, nebo sen.
Pan Plavec zahleděl se pak v rozplanulou její tvář. "Umělkyně!" pravil s otcovsky přejnou radostí a srdečně potřásl rukou Florlinou.
"Takový koncert, švakříčku, dosud mé čtyři stěny neslyšely," libovala si paní Plavcová, vinouc svou věrnou pravici kol pasu Florlina.
"Však také neměly takové obecenstvo," usmál se pěvec s pokynem k oknu, jímž bylo vidět na pavlače vůkol, obsazené zvědavým sousedstvem, i na hlouček žaček, naslouchajících za dveřmi. Všem bylo jasno, že se tu ozvalo dnes něco nevšedního.
"Jak pravím: umělkyně," opakoval pan Plavec, "jsem hrdý umělec, nenazvu tím jménem ledakoho. Nejste-li umělkyní ještě celou, budete jí jistě. Jsem starší, zkušenější, slečno, mohu vám ještě leccos vytknout a poradit. Přijďte sem každý den jako domů, dokud zde budu; ujišťuji vás, že mi učiníte potěšení."
Nikdy se Florla potom nemohla upamatovat, jak tehdy poděkovala novému svému příteli ani kterak se dostala domů. V blaženství svém zapomínala v onu hodinu, že je kolem dvou zlatozvukých, nadšeně rozzpívaných hlasů také ještě něco jiného na světě.