Nastavení psaní se nepodařilo obnovit. Načti stránku znovu a zkus to ještě jednou.
Cvičení na psaní: "Svéhlavička" Eliška Krásnohorská
Pravidla výpočtu přesnosti se změnila. Toto cvičení začíná znovu od začátku.
Uložení dokončeného cvičení se nepodařilo potvrdit. Zkuste ho uložit znovu bez opětovného psaní.
Cvičení na psaní: "Svéhlavička" Eliška Krásnohorská
Ještě několik neděl důvěrné dívčí pospolitosti - a již tu byl rozhodný den prvního září. Vše bylo přichystáno k Zdenčinu odjezdu, jen její srdce nikoliv. S jakým odporem poprvé vkročila do ústavu, jak dychtivě se nyní těšila domů - a jak těžké pro ni bylo loučení! Již včera dala všem učitelům sbohem, poděkovavši jim upřímně. Probděla celou dnešní noc a věděla, že Ellen také nespí. A sotva svitlo jitro, vzchopily se obě a sedíce stuleny na Zdenčině posteli, naposled si v slzách důvěrně pohovořily. Ellen musela slíbit, že vždy, kdykoli bude mít prázdniny, navštíví Jasanov, který jí Zdenka co nejkrásněji líčila. Vyhlídkami na brzké shledání tak omamovaly svou trpkou bolest před rozloučením.
O několik hodin později stála Zdenka, úplně ustrojena k odjezdu, před slečnou ředitelkou a děkujíc jí za všecku péči a dobrotu, dávala jí sbohem. - Slečna ji objala. "Lituji, že nemohl tvůj tatínek pro tebe přijet, dal ti však všemožné dobré pokyny, abys šťastně dojela sama. Jak se podiví, až tě uvidí! Bývalou Zdenku sotva pozná."
"Odpusťte mi a zapomeňte, slečno, čím jsem se vás nazlobila," pravila Zdenka plačíc. Slečna ji políbila. Vlídně jí dala ještě mnohou radu, kterak by se měla dále vzdělávat - a již zahrčel dole vůz a zaznělo osudné slovo: "Sbohem!"
Na chodbě čekaly všechny chovanky a podávaly Zdence kytičky, líbajíce ji v slzách a volajíce: "Nezapomeň nikdy na nás! Piš brzo! Měj nás stále hodně ráda!"
Již usedla po bok slečny Hodanové do kočáru, ještě jedno: "Sbohem a na shledanou!" - a již uháněli koně k nádraží.
Zavazadla byla již včera odeslána přímo domů, i nyní slečna Hodanová Zdence vše opatřila, vyhledala jí kupé pro dámy, ještě ji napomenula, aby byla opatrná, objala, políbila milou žačku a pak ji odevzdala Elleně. Ach! ubohá Ellena vypadala tak nešťastná, jako by všecko blaho života se s ní loučilo. "Sbohem! Sbohem!" šeptaly obě plačíce; ještě poslední dlouhé políbení si vtiskly na rty - a Zdenka nastoupila a vlak se zvolna hnul. Bílý šátek zavlál z okénka vozu, pak zmizel i ten.
Zdenka si utírala oči. Byla samotná v kupé a vyplakala se bez svědků z první bolesti rozloučení. Teprve když na první stanici viděla, že k ní do kupé vstupuje stařičká dáma, upokojila se a pomáhala jí do vozu, přijala od nosiče její příruční vak, umístila jej a zeptala se dámy, přeje-li si, aby zavřela okénko. Stařenka se zálibou hleděla na čilou, úslužnou dívku a slovo dalo slovo, rozhovořily se. Stará paní, zvěděvši, že Zdenka jede až na západní hranice Čech, litovala jí, že dojede domů až v noci.
"Ó ne," pravila Zdenka, "vystoupím již v Zákolech a zůstanu tam přes noc u známých, s kterými se vlastně ještě neznám. Musím na zákolském nádraží v ruce nápadně nést tatínkovu fotografii, aby mne podle ní pan doktor Panoš poznal."
"Nebude jí třeba!" usmála se přívětivě stařenka. "Je to příjemná náhoda, že jedete k mým dobrým sousedům. Doktor Panoš je starým přítelem mého muže, ukáži vám jej na nádraží. Vyřiďte mu, že jej pozdravuje radová Bušková z Miřína. Jsme jenom o stanici od sebe a vídáme se skoro každý týden."
A vlídná stará dáma se rozhovořila o svém muži, o svých provdaných dcerách a vnoučatech, pak také o Panošových a mezi jiným řekla: "Mají velikého syna - neznáte ještě toho čtveráka? Hezký a nadaný hoch, ale - inu čtverák!"
"Zákoly! Jedna minuta!" vyvolával průvodčí a vlak se zastavil. Na peróně stálo několik pánů. "Samí známí, ale kde mešká doktor Panoš?" pravila stará dáma kývajíc na pány, ti však ji nepozorovali; šli vstříc houfu dělníků, vystoupivších ze čtvrté třídy, jednajíce s nimi patrně o pracovních záležitostech, odešli nádražím a perón zůstal prázdný. Zdenka stála zaražena na stupátku vagónu, nevědouc si rady.
"Běžte za těmi pány a ptejte se po doktoru, každý jej zná," mínila paní radová a Zdenka seskočila. - "Ještě slovíčko!" volala stařenka. "Kdyby se divnou náhodou doktor nedostavil, najměte si vůz a dejte se dovézt na jeho statek, budete jistě srdečně vítána!"
"Ne, nebudu se vtírat, když jsou tak nešetrní, že nedostáli tatínkovi v slovu! Nechci k Panošovým!" zprudka vyhrkla Zdenka s bývalou vzpurností a slzy se jí vyhrnuly z očí. "Ó prosím, vezměte mě s sebou do Miřína!" zvolala náhle, vztahujíc ruce k dámě, ale kupé již bylo zavřeno, vlak hvízdl a v okamžiku byl ten tam!
Co nyní! Pány s dělníky viděla již daleko na silnici. Nikde živé duše. Že by snad před nádražím čekal doktorův povoz? Spěchala tam okolo nádraží, vyndala pro jistotu otcovu fotografii a nevšimla si ve své úzkosti, že přitom ztratila z kabelky navštívenku, kterou jí ještě ve chvíli odjezdu poslal monsieur Michael, aby jí přál mnoho štěstí. Než obešla nádraží, vstoupil jí do cesty mladý pán. Prohlédl si ji vyzývavě po způsobu hejsků, takže se v rozpacích rychle vrátila do otevřených nádražních dveří. Bloudila chvíli chodbami, nevědouc, kudy ven. Mladík zatím obešel volně podél celé budovy, a když neviděl na peróně nikoho kromě staničního úředníka, otázal se: "Prosím, neviděl jste vystoupit z vlaku od Ivanova Městce samotné dítě, totiž děvčátko?"
"Jak velké děvčátko?" tázal se úředník.
"Nu, školačku," mínil mladík.
Úředník pokrčil rameny. "Vystoupila tu jen jedna dáma a dělníci, nikdo jiný."
"Pak musím telegrafovat, že nepřijela," pravil mladík a ubíral se k telegrafní kanceláři. Spatřiv na peróně lístek, zvedl jej a četl na vonné obálce: Mademoiselle Zdenka Menšík. - Přišpulil ústa a tiše si hvízdl. "Aj, tedy snad ona plachá? Ty tiché vody! Od koho pak to parfémované psaníčko?" Růžek navštívenky vyčníval; mladík neodolal zvědavosti, vytáhl ji a četl francouzsky: "Vše příjemné cestou i doma Vám přeje starý učitel Váš Michael." Mladík se usmál. "Hm, ještě husička se školskými brky! To není špatné, brachu. Tedy honem!" Spěchal ke vchodu nádraží, ona tam již stála, uviděvši ještě, jak zastrkoval přečtený lístek do obálky.
Smekaje klobouk, pravil s úklonou: "Mademoiselle Zdenka Menšík?" A když nesměle kývla hlavou, představil se po francouzsku jako syn doktora Panoše, omlouvaje otce, že pro nepatrné zranění nohy nemohl přijet sám. Své opoždění však neomluvil.
První předností Zdenčinou, které si mladý Alfréd Panoš všiml, byla její dokonalá francouzská výslovnost; bystřeji se jí podíval do obličeje a poznal, že byla nejen mladá a plachá, ale též hezoučká a patrně živá. "Pozor, hochu," pomyslel si a jal se s ní zacházet ne jako s "husičkou," ale co nejdvorněji. V kočáře jí nabídl pléd a byl pln úslužných pozorností.
Pojednou se Zdenka zarazila. "Nechápu, proč vlastně mluvíme francouzsky?" řekla česky.
"Ó nyní, když vím, že je vám český jazyk milý, pohrdnu milerád franštinou. Byla jste tedy v českém penzionátě?"
"Snad jste si mohl myslet, že by mě můj otec poslal do..."
"Nehněvejte se, prosím. Vlastenectví vašeho otce je mimo vše podezření. Těšíte se jistě již toužebně domů. Je v Jasanově krásně?"
O ničem na světě nepovídala Zdenka tak ráda a tak obšírně jako o krásách Jasanova. Aniž tušila jeho úmysl, zvěděl mladý muž z jejího horování leccos o rozsahu, stavu, správě i výnosnosti statku Jasanova, uznávaje v duchu svým způsobem jeho krásy.
Za deset minut byli v sídle doktorově. Starý pán i jeho choť, milí, srdeční lidé, oblíbili si Zdenku hned od prvního pohledu a ráno ji velice nutili, aby u nich zůstala aspoň tři dni. "Budeme tatínkovi telegrafovat, že vás nepustíme," naléhal veselý doktor. Zdenka však příliš toužila po domově a s díkem odmítla jejich pozvání. "Tedy co nejdříve se přijedeme na vás do Jasanova podívat, abychom si váš útěk nahradili," slibovali starouškové při loučení. Alfréd ji dovezl zas na nádraží a líbaje jí při rozchodu ruku, tiskl ji významně s pohledem, při němž se Zdenka živě zarděla. Když odstoupil a vlak se hnul, ležela jí u nohou krásná kytice růží.
Již ji unášel vlak k drahému domovu. Avšak čím to, že se tak často přistihla při jiných myšlenkách než na domov? "Hezký nadaný hoch," zněla jí slova paní radové v paměti a dávala jim s bušícím srdcem za pravdu; "ale - inu - čtverák!" Co těmito slovy stařenka mínila? Chtěla snad Zdenku před ním varovat? A varovala ji snad - marně? Zamyšleně patřila na ty růže...