Štiplavý vzduch čpěl pořád sírou, ale na to si už oba zvykli. Po blízkém obzoru se dokola táhla mlha, duhově se třpytící mrazem a kouřem, a nahoře se klenul kousek modré oblohy, takže to působilo, jako by byli uvnitř nějaké ohrady, vždycky uvnitř. Život vždycky jako sen nebo šílení, vždycky uvnitř ohrady.

Ovce pokašlávaly v drsné, mrazem sežehnuté trávě parku, kde v důlcích drnů ležela modravá jinovatka. Přes park vedla cestička k brance do lesa, krásná růžová stužka. Clifford ji dal nedávno posypat prosátým štěrkem z haldy dolu. Když kamení a výměty z podsvětí vyhořely a vydaly svou síru, jasně zrůžověly, za suchých dnů jako krevety a za mokrého počasí víc do tmava, jako krabi. Teď měl štěrk bledě růžovou barvu krevet s modravě bílým nádechem jinovatky. Connii se to vždycky líbilo, to prosáté a jasně růžové podnoží. Vždycky něco zlého pro něco dobrého. Clifford opatrně řídil ze svahu návrší od zámečku a Connie přidržovala vozík rukou. Před nimi stál les, nejblíž lískové houští a za ním hustá nafialovělá doubrava. Na pokraji lesa hopkali a pásli se králíci. Najednou se vznesly v černém šiku vrány a odletěly přes kousek viditelné oblohy.

Connie otevřela branku do lesa a Clifford projel pomalu, se supěním motorku, na širokou lesní cestu, která vedla do vršku průsekem v lískovém houští. Les byl pozůstatkem velkého hvozdu, kde kdysi lovíval Robin Hood, a tahle lesní cesta bývala prastarou průjezdní tepnou napříč krajem. Ale teď ovšem to byla jenom cesta soukromým lesem. Silnice z Mansfieldu se točila oklikou k severu.

V lese bylo všechno nehybné, staré listí na zemi zůstávalo zespoda ojíněno. Ozval se drsný křik sojky a třepetání křídel spousty drobného ptactva. Ale nebyla tu žádná zvěř, žádní bažanti. Byli vybiti za války a les byl ponechán bez ochrany, dokud si teď Clifford nesehnal znovu hajného.

Clifford les miloval; miloval staré duby. Měl pocit, že mu patří už po celé generace. Chtěl je chránit. Chtěl zachovat tohle místo neporušené, uzavřené před světem.

Motorek pomalu bafal do vršku, vozík se kodrcal a kymácel přes zmrzlé hroudy. A najednou se vlevo objevila mýtina, kde nebylo nic než spleť odumřelého kapradí, tu a tam tenký a vytáhlý mladý stromek a veliké pařezy, vystavující své seříznuté vršky a chapadlovité kořeny, bez života. A černé skvrny, kde dřevorubci pálili podrost a osekané větve.

Bylo to jedno z míst, která sir Geoffrey dal za války vykácet na dříví do zákopů. Celý pahorek, jenž se povlovně zvedal napravo od průseku, byl obnažený a podivně osiřelý. Na jeho temeni, kde kdysi stávaly duby, zelo teď holé místo, odkud bylo vidět přes stromy k důlní železnici a na nový důl ve Stacks Gate. Connie zůstala stát a dívala se, byl to průlom do čiré odloučenosti lesa. Vpouštěl dovnitř svět. Ale Cliffordovi to neřekla.

Tohle obnažené místo Clifforda vždycky podivně popuzovalo. Prodělal válku a viděl, co znamenala. Ale nepocítil opravdu vztek, dokud neuviděl tenhle holý vršek. Dal ho znovu osázet. Ale ten vršek v něm vzbudil nenávist k siru Geoffreymu.

Clifford seděl s nehybnou tváří, zatímco pojízdné křeslo jelo pomalu do kopce. Když se octli na vrcholu stoupání, zastavil; nechtěl riskovat sjezd po dlouhém a velice kostrbatém svahu. Seděl a díval se na zelenavý pás lesní cesty klesající dolů, na světlý průsek mezi kapradím a duby. Na úpatí pahorku cesta zahýbala a ztrácela se, ale v tak půvabné a povlovné křivce, že to připomínalo rytíře a dámy na ořích a komoních.

"Tohle pokládám za skutečné srdce Anglie," řekl Clifford Connii, jak tam seděl v chabém únorovém slunci.

"Myslíš?" ozvala se a posadila se v modrých pletených šatech na pařez u cesty.

"Určité! Tohle je stará Anglie, její srdce, a chci je zachovat neporušené."

"Ovšem," přisvědčila Connie. Ale právě když to říkala, uslyšela houkat jedenáct z dolu ve Stacks Gate. Clifford byl na ten zvuk tak zvyklý, že ho ani nevnímal.

"Chci, aby tenhle les zůstal dokonalý... nedotčený. Nechci, aby po něm někdo chodil," prohlásil Clifford.

Zazněl v tom jistý patos. Les si dosud podržel něco z tajemnosti divoké staré Anglie, ale kácení sira Geoffreyho za války mu zasadilo ránu. Jak tiché byly ty stromy s křivolakou spletí nesčetných větví proti obloze a s šedými neústupnými kmeny, tyčícími se z hnědého kapradí! Jak bezpečně mezi nimi poletovali ptáci! A kdysi tady bývala vysoká a lučištníci a mniši tudy putovali na oslech. To místo něco pamatovalo, dosud pamatovalo.

Clifford seděl vbledém slunci sodleskem světla na hladkých, celkem světlých vlasech a v ruměné plné tváři měl nevyzpytatelný výraz.

"Když přijdu sem, vadí mi víc než kdy jindy, že nemám syna," řekl.

"Ale ten les je starší než tvoje rodina," poznamenala Connie jemně.

"Jistě!" odpověděl Clifford. "Ale my jsme ho zachovali. Nebýt nás,

zmizel by.. . byl by už pryč jako ostatek toho hvozdu. Člověk musí zachovat něco ze staré Anglie!"

"Musí?" namítla Connie. "Když je to třeba zachovat, zachovat proti nové Anglii? Je to smutné, já vím."

"Jestli nezůstane zachován alespoň kus staré Anglie, neudrží se Anglie vůbec," řekl Clifford. "A my, kdo máme takovýhle majetek a cítíme s ním, máme povinnost ho zachovat."