Nastavení psaní se nepodařilo obnovit. Načti stránku znovu a zkus to ještě jednou.
Cvičení na psaní: "Zlatý kaňon" Jack London
Pravidla výpočtu přesnosti se změnila. Toto cvičení začíná znovu od začátku.
Uložení dokončeného cvičení se nepodařilo potvrdit. Zkuste ho uložit znovu bez opětovného psaní.
Cvičení na psaní: "Zlatý kaňon" Jack London
Bylo to zelené srdce kaňonu, kde stěny upustily od svého strnulého rázu a zmírnily drsnost svých obrysů, utvořivše malý, chráněný kout, jež naplnily až po okraj sladkostí, měkkostí a krásou. Zde vše odpočívalo. I úzká bystřina ustala ve svém překotném běhu, jímž řítila se kupředu, aby zde přešla v klidné jezírko. Až po kolena ve vodě, se skloněnou hlavou a očima napolo zavřenýma, dřímal srnec ve svém červeném, četnými skvrnami skropeném kožíšku.
Po jedné straně, počínaje přímo na okraji jezírka, rozkládal se malý palouk, plocha chladné, odrážející se zeleně, prostírající se až k patě zachmuřené skalní stěny. Z druhé strany jezírka mírný svah půdy zdvihal se povlovně k protější stěně. Jemná tráva pokrývala tento svah - tráva posetá květinami, tu a tam s pruhy oranžové, nachové a zlaté barvy. Níže byl kaňon uzavřen. Nebylo tam výhledu. Stěny přilnuly k sobě náhle a kaňon končil směsí skalin, krytých mechem a halících se v zelenou clonu révy, popínavých rostlin a stromových ratolestí. Na opačné straně kaňonu tyčily se vrcholky, vysoká úbočí, pokrytá jehličím a vzdálená. Ještě dále pak jako oblaka na lemu oblohy topily se bílé minarety, kde věčné sněhy Sierry vzdorovaly úporně slunečním paprskům.
V kaňonu nebylo prachu. Listoví a květiny byly čisté, panenské. Traviny byly jako čerstvý samet. Nad jezírkem tři bavlníky nechávaly svým sněhovým vločkám snášeti se lehce klidným ovzduším. Na svahu květy révovité manzanity plnily vzduch jarní vůní, zatímco listoví se svou vrozenou moudrostí počalo se již kloniti svisle na ochranu před blížícím se žárem léta. Na volných místech svahu, mimo nejzazší dosah stínu manzanity, houpaly se květy motýlovitých lilií, jako tolikéž chumáčů zářivých mušek náhle upoutaných a chvějících se touhou vznésti se opět vzhůru. Tu a tam šašek lesů madrona, nedbajíc nebezpečí, že bude přistižena, jak mění svůj hrachově zelenavý kmen v červeň mořeny, vydechovala svou vůni do vzduchu velkými hrozny svých voskových zvonků. Žlutavě bílé byly tyto zvonky, jako parnasie, se sladkostí vůně, již zná pouze jaro.
Nikde ani tuchy vánku. Vzduch dřímal zmámen vůní. Jeho sladkost by byla únavná, kdyby byl těžký a vlhký. Byl však svěží a řídký, byl jako svit hvězd, přeměněný v ovzduší, destilovaný a prohřátý sluneční září a osvěžený vonným dechem květů.
Tu a tam motýl mihnul se pruhy světla a stínu a ze všech stran ozýval se tichý, uspávající bzukot lesních včel, těch hodujících sybaritek, dotýkajících se lehce navzájem v letu u těchto hodů a nemajících času k nějaké nezdvořilosti. Tak klidně tekl a čeřil se ten malý pramen na své cestě kaňonem, že promlouval jen tu a tam slabým, sotva slyšným zurčením. Jeho hlas byl jako uspávající šepot, přerušovaný stále dřímotou a tichem a opět a opět se probouzející.
Všeliký pohyb byl pouhým chvěním zde v srdci kaňonu. Sluneční paprsky i motýli chvěli se mezi stromovím. Bzukot včel a šepot potoka byl pouze chvěním zvuku. A toto chvění zvuku a chvění barev spřádalo, jak se zdálo, tu jemnou nehmotnou tkáň, tvořící duši tohoto místa. Byla to duše klidů, ne však klidu smrti, nýbrž jemně tepotajícího života, ticha, jež nebylo mlčením; pohybu, jenž nebyl činností; klidu plného životnosti, avšak nepotřísněného bojem a lopotou. Duše tohoto místa byla duše míru života, malátného bezstarostností a spokojeností, nerušeného zvěstí vzdálených zápasů.
Srnec ve svém červenavém, kropenatém kožíšku, uznával vládu této duše klidu a míru a dřímal, stoje po kolena v chladivé, stinné vodě. Zdálo se, že není tu much, jež by ho sužovaly, a byl zemdlen tím klidem. Chvílemi pohnul ušima, když pramen se probudil a zašeptal, byl to však pohyb spíše mimovolný, jako by již předem věděl, že je to pouze pramen, žvatlající, když se přesvědčil, že on usnul.
Avšak přišla chvíle, kdy srncovo ucho se pohnulo v náhlé zvědavosti. Obrátil hlavu dolů po kaňonu. Jeho citlivé, chvějící se chřípí větřilo ve vzduchu. Jeho oči nemohly proniknouti zelenou clonu, pod níž potok mizel, avšak k jeho sluchu dolétl lidský hlas. Byl to pevný, jednotvárný, zvučný hlas. Pak srnec zaslechl drsný náraz kovu o skálu. Při tomto zvuku zasupěl s náhlým skokem, který přenesl ho vzduchem z vody na palouk, kde jeho nohy zabořily se do hebkého sametu, kde napjal opět uši, větře ve vzduchu. Pak se kradl přes malý palouk, zastavujte se opětně, aby naslouchal a zmizel z kaňonu jako duch, neslyšně, jako by se rozplynul.