Nastavení psaní se nepodařilo obnovit. Načti stránku znovu a zkus to ještě jednou.
Cvičení na psaní: "Nejlepší dobrodružství" Jiří Mahen
Pravidla výpočtu přesnosti se změnila. Toto cvičení začíná znovu od začátku.
Uložení dokončeného cvičení se nepodařilo potvrdit. Zkuste ho uložit znovu bez opětovného psaní.
Cvičení na psaní: "Nejlepší dobrodružství" Jiří Mahen
Profesor Gryga věděl, že byt nedostane hned, a nespěchal. Zatím byl odhodlán prohlédnouti si Brno. Bydlel v hotelu na předměstí, kde to nevypadalo zrovna zle a kde nebylo také příliš draho. Dvě menší bytové kanceláře staraly se o to, aby příchozímu do Brna pomohly, bude-li to vůbec možné. Chvílemi se dály zázraky a ten a ten opravdu mohl se někam nastěhovati. Bylo třeba ovšem sáhnouti hezky hluboko do kapsy a zaplatiti několik tisícovek, ale za to byl tu aspoň příbytek pro nastávající podzim, dvě místnosti, kde se dalo jenom něco opraviti a vše bylo v pořádku. Proč by nemohlo podobné štěstí potkati člověka, který nechtěl zůstati na venkově a nechtěl jíti do Prahy?
Byla z toho ovšem neveselá motanice. Z lidí se stali pohádkáři, kteří žvatlali hlouposti. Byl tu např. pěkný pokojový byt ve vile pod Špilberkem, ale tento byt byl zapředen do bájí a nějakých prehistorických nesmyslů. Bylo ho možno najmouti ihned a lacino, ale domácí byl pryč. Nájemník mohl místnostmi disponovati jenom prostřednictvím nějakého pána, který chtěl byt rezervovati pro svého vzdáleného příbuzného. Tento vzdálený příbuzný byl ochoten vzdáti se práva na byt, který měl zamluven, když nájemník zaplatí odstupné za neznámý byt v neznámé ulici za neznámého pána, který však byl také ochoten intervenovati u majitele vily, aby majitel prodal vilu novému nájemníkovi i s chlívkem, v němž pobíhalo několik králíků... Uf! Bylo to nesnesitelné na poslech, ale byli zase hodní lidé, kteří běhali jako šílení a opravdu navštívili všechny činitele, aby dostali kuchyň se světničkou. Žvatlaví pohádkáři napalovali, koho mohli, nikdo jim nemohl brániti v řemesle. Bylo ovšem také mnoho lidí, kteří se napáliti nedali.
Po kavárnách a menších restauracích číhali na své oběti podnikavci, kteří běhali neustále k telefonu a měli plné ruce práce s korespondencí, jakmile jste počali s nimi jednati. Och, měli k dispozici bytů doboha, ale byly tu - ovšem! - podmínky, zase podmínky do nekonečna: účastenství na různých podnicích, směnky na řadu let, závazky třeba u tří firem najednou, které disponovaly náhodou větším množstvím dříví, jež bylo zase nutno odprodati, než došlo ke stavbě rodinných domků. Kdo se dal zlákati, pozbyl velmi lehce, co dal do podniku, a na rodinný domek nedostal upomínkou ani plán kolny za pumpou.
Kdo nespěchal, mohl se celkem dobře pobaviti. Mohl srovnávati materiál, který se mu nabízel. Každé předměstí mělo svoje stavitele a skoro svoje typy občanského bytu. Základem všeho byl prostý venkovský domek se světnicí napravo a s kuchyňkou nalevo, přidána byla světnička pod střechou, "hostinský" pokoj. Ku podivu, že se nepřidávala po straně vrata pro vůz a půda, která by reprezentovala stodolu. Větší domky nebyly lepší. Základem těchto domků byla zahrádka, do níž se dívá člověk - pes z jakési větší boudy. Aby se mu nestýskalo po lidech, bylo u zahrádky skvělé zábradlí, u kterého se lidé zastavovali. Tyto domky se tulily k sobě po dvou či po třech a obyčejně byly tak útulné, že je lidé po roce prodávali a stěhovali se kamkoliv do města, třeba na půdu kostelů, jenom aby zase byli v městě a nebyli nuceni dívati se věčně na dva koberce ničemného trávníku před spanilým plotem. A pak tu byla ovšem řada vysokých činžáků, kam se nedostal nikdo bez protekce a kde prý v noci strašily stíny uděšených šťastlivců, hledajících marně po celém domě jednoduchý záchod, na který stavitelé zapomněli.
Profesor Gryga věřil a doufal. Byl přesvědčen, aniž to zkusil, že všude jinde na světě bylo by to stejné jako v Brně a v prvním hlavním městě republiky možná tisíckráte horší. A tak jezdil v Brně od předměstí k předměstí a hledal byt. Žádný se mu nezamlouval a nelíbil. Ve skutečnosti také nebyl ani jeden volný či úplně hotov, všechno bylo obsazeno nebo nedostaveno a spekulovalo se jen s lidskou nedočkavostí.
Na hlavním náměstí elektrická tramvaj zastavila a Jan Gryga vystoupil. Nechtělo se mu, kam jel, do předměstí, kde město investovalo ohromné peníze v kanalizaci, aby tam založilo nové středisko velkoměstského života, pokud to bylo možné. Duše člověka byla rozechvěna podivnými nárazy života zvenčí a zvučela. Na vedlejší koleji stál nový vůz s nápisem "Ústřední hřbitov". To byla aspoň nějaká neutrální pevnina, kde lidé "už" nevykládali pohádky o rodinných domcích. Skoro to znělo jako "Přístav", a to nikoliv symbolicky. Opravdu, kdyby vůz byl skutečně vezl cestující někam do přístavu, byl by tam Jan Gryga vstoupil bez váhání. Takto tam skočil, až když se vůz rozjel.
Vůz se propletl dvěma ulicemi vzhůru a pustil se k nemocnici dolů. Objevilo se menší náměstí, nová křižovatka a za ní ukázal se most přes řeku. Hřbitov nebude jistě přístavem, řekl si poutník, alespoň se projdeme podle řeky!
Ale ovšemže tato Svratka nebyla řekou. Vody bylo málo a vypadala všelijak. Cestičky pod břehem nevypadaly teprve vábně, ale nalevo bylo několik zelinářských zahrad a zapadlý chodníček u starého kláštera. Dalo se tu nějak docela lidsky dýchati. Objevila se pěkná ulice s domky pod strání, které se dívaly klidně do čistého zářijového nebe. Bílá zeď napravo uzavírala pohled do klášterní zahrady, ale nalevo bylo za různými ploty několik velmi pěkných zahrádek. Škoda, že nahoru vedly schůdky, nedalo se dobře přehlédnouti rázem, co je v zahradě. Ale co by tam bylo? Květiny na zahrádkách byly všecky stejné, jenže tady byly - a Jan Gryga to ihned poznal a vyšel po schodech trochu vzhůru - vedle plaměnek, růží a hledíků také jiné věci. Byla to opravdu krásná zahrádka, která prozrazovala pečlivého dohližitele. Plaměnky hýřily tu ve všech barvách. Byly tu purpurové, bílé, růžové a cihlové květy ve velkých i menších kyticích, byly tu stračky s bledými i tmavě modrými květy, stály tu žluté vysoké rutbekie, růžové se žlutými terči a žluté s černými terči, u plotu stály vzadu malvy, temně červené slézy, které jsou tak nezbytné ve venkovské zahrádce, aby byla úplná. Jan Gryga se vyznal v zahradnictví z mládí, kdy jako student vypomáhal v zahradě kamarádova otce. Vždycky to byl stejný rej barev a tvarů a přece zase nebyl. Zase tu byly vysoké modré trsy rozrazilů s bílými a krvavými mečíky na záhonech, zase tu byly velkokvěté i drobné astry, které teprve začínaly kvésti, zase tu byly modré bodlákovité palice echinopsu a keře zlatobýlu se žlutými větvičkami, ale tam vzadu byl celý záhon jiřin, nejhezčí druhy...!
Jan Gryga vystoupil na poslední schod a teď měl celou zahradu před sebou. Cestičky nebyly přesně udělány, ale květinám se jistě dařilo dobře. Byly správně rozsázeny.
Vtom se ozvalo zakašlání za Grygou a profesor se hotovil sestoupiti. Nějaký starý pán stál na schodech a nehýbal se. Díval se k zemi. Když pozvedl hlavu, dvě klidné oči se dívaly na Jana Grygu za sklem starého skřipce.
"Zajímá vás to?" ozvalo se německy.
"Promiňte, zdá se, že je to vaše zahrada?" řekl s úsměvem Gryga a sáhl po klobouku.
"Čech?"
"Prosím."
"Chcete-li, můžete jíti dále..."
Klíče zarachotily. Branka se otevřela, oba muži vstoupili do zahrady. V pozadí bylo viděti domek, který zářil čistotou.
"Je to tak zvláštní," ozval se starý pán, "snad tomu neuvěříte. Jste první člověk, který se dívá se zájmem do této zahrady."
"Je-li možná?"
"Dělají to asi schody, že si nikdo netroufá," zasmál se starý pán vesele.
"Také mne chvilku zadržely, ale tohle mne přitáhlo."
"To věřím. Rozumíte tomu?"
"V mládí jako student -"
"Poznal byste některou z nich?" ozval se starý pán a vedl návštěvníka přímo mezi záhony jiřin.
"Nebylo jich v mém mládí tolik druhů jako dnes."
"Ovšem, ovšem, je v tom přímo šílený pokrok!"
"Myslím, že tato velká za mých mladých let slula La France a tady té vysoké se špinavými listy jsme říkali Augustin..."
Starý pán zazářil. Zdálo se, že jeho oči se dívají najednou po všech těch velkolepých kotoučovitých květech, a přece zase že hýčkají jenom jediný, právě ten zde a nikoliv tam ten opodál.
"Ach, ovšem, že to je Augustinus! A co říkáte tomuto Robertu Treatovi? Co říkáte této Jerseys Beauty? Toto El Dorado dostanete dnes ještě v lepší barvě. Tato je příliš zlatá."
Byl to opravdu originální a pečlivý výběr. Vedle nízké růžové Perly Drážďan rozkvétala žlutě, bílé a růžově velkokvětá Champagne, vedle ní fialová a bílá Amanda. Stranou stál ohromný keř tmavě červené Bordeaux a žlutočervené Berengarie. Osaměle uprostřed záhonu trůnil růžovým, žlutým a pomerančovým květem Amun Ra, nejspanilejší ze všech jiřin. Starý pán chodil květ od květu a zvedal jejich krásné hlavy k návštěvníkovi. Byla tu nízká White Queen s bílými květy, krvavý Romeo, žlutavý Pierrot s bílými střapci na konci květů, zářila tu bílá Capella s červenými proužky a na okraji záhonu už se ovšem rozsypali červení a bílí kříženci, kteří se vraceli k původním barvám, ať si pán tohoto ráje říkal, co chtěl. Ale Robert Treat na vysokém stvolu s přejemným odstínem karmínové a růžové barvy byl asi pýchou celé zahrady, starý pán se neustále vracel k této skupině.
"Musím se tomu znovu zasmáti. Jste první člověk, který se smí obdivovati mým květinám. Ale zastoupil jsem vám cestu."
"Nic nevadí. Viděl jsem aspoň kus hezkého světa!"