Představte si pusté pláně suchého, žhoucího písku, střídající se se skupinami mohutných rozpálených skal, kde není ani pro tu nejskromnější rostlinu podmínek k životu; nenajdeš tu jako v afrických pouštích ani osamocený džebel, ani zelenající se údolí, vádí, ani ostrůvek oázy, kterou osvěžuje tenounký pramínek vody, bir; není tu ani step, kterou by pásmo pohorských lesů pozvolna přecházelo v tu divokou pustinu bez stopy života; hrůzná poušť začíná naráz, zaskočí cestovatele, přímo před očima se najednou vynoří krajina smrti, neúprosná, zákeřná. A ani když poutník přece jen objeví osamělý keř mezquitu anebo skupinu divokých kaktusů, neuvítá ho osvěžující zeleň, nýbrž našedivělá, nevýrazná hněď azpotvořené nelákavé tvary, připomínající spíš než živou rostlinu nějaký zašlý pomuchlaný kožený předmět. Není ovšem divu: ty skupiny kaktusů jsou pokryty hustou vrstvou písečného prachu, vypadají nevábně a jsou víc než zákeřné: běda koni či mezkovi, kterého neopatrný jezdec pustí do té kaktusové oázy. Bodliny ostré jak ocelové jehly se zvířeti zaryjí do nohou tak, že už po několika krocích se nedokáže postavit na vlastní. A jezdci, který nechce, aby se dlouho a nesmyslně trápil, nezbude než ho usmrtit.
A přece, přes všechnu hrůzu, která tu číhá, člověk se do těch nehostinných končin odvažuje! Dokonce tudy vedou cesty, na Santa Fe, na Fort Union, nahoru k Pasu del Norte a opačně dolů k zavlažovaným už savanám a lesům Texasu. Často se tudy žene osamělý lovec zálesák, jindy tu pomalu křižuje s volským potahem skupina odvážných osídlenců, hledající štěstí při druhém mořském břehu kontinentu, ještě jindy sem zabrousí tlupa indiánů, o jejich úmyslech není vždycky tak docela jasno. Vedou tudy cesty! Ano, vedou, jenže nikoliv cesty, na jaké je zvyklý člověk z Francie nebo z Německa. Ani to nejsou rozježděné polní cesty v braniborských pískových rovinách nebo v nekonečných rovinách Ukrajiny! Tady jede každý na svou pěst, každý jinudy, snaže se jen jakžtakž udržovat směr podle pár znamení, které mu poskytuje nějaká vystupující skála nebo - hlavně v té nejpustší části - kůly nastrkané do toho neutěšeného pískoviště bez konce. Ostatně právě tyhle tyče, označující spíš přechod než cesty, daly písečné poušti i jméno: Llano Estacado - planina tyčí, vyznačkovaná pustina.
Touto divokou pustinou, ve směru od pramenů řeky Red River k pohoří Sierra Blanca, se táhla dvě zubožená zvířata, na kost vyhublá, odraná, olezlá a tak vysílená, že to vypadalo, jako by v příštím okamžiku měla padnout. Téměř při každém kroku zaklopýtala, okoralý a naběhlý jazyk jim visel z tlamy, oči podlité krví se matně leskly, po celém těle ani kapička potu, u tlamy ani stopa po kapce sliny: v těch nebohých tvorech jistě nebyl kventlík přebytečné vody, všechno už vypotili a jediná tekutina, která zbyla v těch žárem vysušených tělech, bezpochyby byla jen jejich rozpařená, žárem houstnoucí krev...
Ta dvě zvířata, nad kterými by se byl každý ustrnul, byl můj mustang a drahá Tonička Marka Jorrockse. A ti dva zubožení, vedrem zničení jezdci, kteří se drželi s posledním vypětím sil na jejich hřbetech, to jsem byl já a Sans-ear. Jeli jsme pět dní i a za dnešek a včerejšek jsme neviděli kapku vody. Starý Jorrocks se držel v sedle spíš šťastnou náhodou než silou vlastní vůle. Pootevřenými ústy těžce, chraplavě oddychoval, oči měly tupý, nepřítomný výraz, plný lhostejnosti. Možná že jsem si to ani neuvědomoval, vždyť mně samotnému bylo tak, jako by mi někdo pověsil na víčka kusy olověného závaží: v hrdle jsem měl jako na spáleništi, v žilách jako by mi protékalo roztavené železo, a i když jsem vydal z hrdla dvě tři hlásky, měl jsem pocit, že se mi musí v té chvíli roztrhnout.
"Vo-du... vo-du," sténal Mark Jorrocks.
Těžce jsem otočil hlavu a marně se snažil odpovědět na tak úpěnlivou prosbu. A co se vlastně dalo odpovědět? Bolestně jsem se sám pro sebe usmál - ne, to jistě nebyl úsměv, ale úšklebek, křeč ve tváři, poněvadž něčeho tak lidského jako úsměv člověk v mé situaci už dávno nebyl schopen.
Můj kůň klopýtl a zůstal stát. Pobídl jsem ho z posledního zbytku sil, ale zvíře se nehýbalo, jako by mu zarostly nohy do země, a Tonička, věrná Sans-earova Tonička následovala jeho příkladu.
"Dolů z ko-ně...," zachroptěl jsem těžce. Každá hláska mě trýznila, připadalo mi, že mám celý vnitřek hrdla poset tisíci ostrých jehel. Sebral jsem všechnu svou sílu, spustil se ze sedla, vzal uzdu a pomalu se vlekl kupředu, co noha nohu mine. Kůň, zbavený břemene, si dal říct a stejně pomalým, znaveným krokem mě následoval.
Chudák Mark Jorrocks na tom byl snad ještě hůř než já. Byl tak vysílen, že při každém kroku vrávoral, vlastně ani nešel - jenom za sebou vláčel nohy. Byl by potřeboval, aby ho někdo povzbudil, aby na něho někdo zavolal aspoň dvě tři slova - ale já jsem toho prostě nebyl schopen. Asi po půl míli toho klopýtání se stalo to, co se dalo očekávat, co muselo přijít. Mark Jorrocks se zhroutil do písku a se zavřenýma očima zůstal bez hnutí ležet. Tonička se u něho zastavila.
A já jsem doklopýtal pár kroků nazpět a usedl vedle něho s rukama svěšenýma podle těla, taky už smířen s osudem...
Teď tedy přijde konec, daleko od domova, od všech drahých, v samotě písečné pouště. Pokusil jsem se sebrat myšlenky, ale mozek mi vypovídal službu, vřelo to v něm, takže jsem si stačil jen jakžtakž uvědomit, že jsme se stali obětí těch, kdo už tolik lidí připravili o nevinné životy.
Stakemen!
Zloději tyčí, ti, kdo odstraňují jediné ukazatele cesty v moři písku, bezohlední, krvežízniví lumpi bez kouska cti v těle, zato s jedinou, všechno přemáhající touhou: po zlatě, po cizím majetku, po snadno nabytých penězích. Touhle cestou od Santa Fe a Pasa del Norte putují často skupiny zlatokopů, na něž se v Kalifornii usmálo štěstí, aby si popřáli za výtěžky mnohaleté práce a často nejhorší dřiny v dolech i na rýžovištích tu těžce zaslouženou trochu pohodlnějšího života na Východě. A právě tady, v těchto nejnebezpečnějších místech na kraji Llana Estacada, na ně číhají stakemani. Ti, kterým říkají supové Llana. Neútočí přímo; zlatokopové nejsou mazánci chovaní v bavlnce, ale odvážní chlapi, však museli vzdorovat přírodě, darebákům, nepříznivým okolnostem; začít si s nimi by nebyla vůbec snadná záležitost. Jenže ani sebestatečnější člověk nic nezmůže, když ho kůly zavedou do vyprahlé pustiny beze stopy po vláze, když ho slunce po několika dnech vysuší jako tresku, pak i nejtvrdší chlap propadne pozvolna lhostejnosti, slábne, odevzdává se a nakonec bídně hyne. A teď teprve přichází chvíle stakemanů. Poněvadž teď už je lehké dobít a oloupit vysíleného, zmocnit se jeho majetku a nechat ho zahynout za nepředstavitelných bolestí a muk pod žhavým, nemilosrdným sluncem...
A přece, přes všechnu hrůzu, která tu číhá, člověk se do těch nehostinných končin odvažuje! Dokonce tudy vedou cesty, na Santa Fe, na Fort Union, nahoru k Pasu del Norte a opačně dolů k zavlažovaným už savanám a lesům Texasu. Často se tudy žene osamělý lovec zálesák, jindy tu pomalu křižuje s volským potahem skupina odvážných osídlenců, hledající štěstí při druhém mořském břehu kontinentu, ještě jindy sem zabrousí tlupa indiánů, o jejich úmyslech není vždycky tak docela jasno. Vedou tudy cesty! Ano, vedou, jenže nikoliv cesty, na jaké je zvyklý člověk z Francie nebo z Německa. Ani to nejsou rozježděné polní cesty v braniborských pískových rovinách nebo v nekonečných rovinách Ukrajiny! Tady jede každý na svou pěst, každý jinudy, snaže se jen jakžtakž udržovat směr podle pár znamení, které mu poskytuje nějaká vystupující skála nebo - hlavně v té nejpustší části - kůly nastrkané do toho neutěšeného pískoviště bez konce. Ostatně právě tyhle tyče, označující spíš přechod než cesty, daly písečné poušti i jméno: Llano Estacado - planina tyčí, vyznačkovaná pustina.
Touto divokou pustinou, ve směru od pramenů řeky Red River k pohoří Sierra Blanca, se táhla dvě zubožená zvířata, na kost vyhublá, odraná, olezlá a tak vysílená, že to vypadalo, jako by v příštím okamžiku měla padnout. Téměř při každém kroku zaklopýtala, okoralý a naběhlý jazyk jim visel z tlamy, oči podlité krví se matně leskly, po celém těle ani kapička potu, u tlamy ani stopa po kapce sliny: v těch nebohých tvorech jistě nebyl kventlík přebytečné vody, všechno už vypotili a jediná tekutina, která zbyla v těch žárem vysušených tělech, bezpochyby byla jen jejich rozpařená, žárem houstnoucí krev...
Ta dvě zvířata, nad kterými by se byl každý ustrnul, byl můj mustang a drahá Tonička Marka Jorrockse. A ti dva zubožení, vedrem zničení jezdci, kteří se drželi s posledním vypětím sil na jejich hřbetech, to jsem byl já a Sans-ear. Jeli jsme pět dní i a za dnešek a včerejšek jsme neviděli kapku vody. Starý Jorrocks se držel v sedle spíš šťastnou náhodou než silou vlastní vůle. Pootevřenými ústy těžce, chraplavě oddychoval, oči měly tupý, nepřítomný výraz, plný lhostejnosti. Možná že jsem si to ani neuvědomoval, vždyť mně samotnému bylo tak, jako by mi někdo pověsil na víčka kusy olověného závaží: v hrdle jsem měl jako na spáleništi, v žilách jako by mi protékalo roztavené železo, a i když jsem vydal z hrdla dvě tři hlásky, měl jsem pocit, že se mi musí v té chvíli roztrhnout.
"Vo-du... vo-du," sténal Mark Jorrocks.
Těžce jsem otočil hlavu a marně se snažil odpovědět na tak úpěnlivou prosbu. A co se vlastně dalo odpovědět? Bolestně jsem se sám pro sebe usmál - ne, to jistě nebyl úsměv, ale úšklebek, křeč ve tváři, poněvadž něčeho tak lidského jako úsměv člověk v mé situaci už dávno nebyl schopen.
Můj kůň klopýtl a zůstal stát. Pobídl jsem ho z posledního zbytku sil, ale zvíře se nehýbalo, jako by mu zarostly nohy do země, a Tonička, věrná Sans-earova Tonička následovala jeho příkladu.
"Dolů z ko-ně...," zachroptěl jsem těžce. Každá hláska mě trýznila, připadalo mi, že mám celý vnitřek hrdla poset tisíci ostrých jehel. Sebral jsem všechnu svou sílu, spustil se ze sedla, vzal uzdu a pomalu se vlekl kupředu, co noha nohu mine. Kůň, zbavený břemene, si dal říct a stejně pomalým, znaveným krokem mě následoval.
Chudák Mark Jorrocks na tom byl snad ještě hůř než já. Byl tak vysílen, že při každém kroku vrávoral, vlastně ani nešel - jenom za sebou vláčel nohy. Byl by potřeboval, aby ho někdo povzbudil, aby na něho někdo zavolal aspoň dvě tři slova - ale já jsem toho prostě nebyl schopen. Asi po půl míli toho klopýtání se stalo to, co se dalo očekávat, co muselo přijít. Mark Jorrocks se zhroutil do písku a se zavřenýma očima zůstal bez hnutí ležet. Tonička se u něho zastavila.
A já jsem doklopýtal pár kroků nazpět a usedl vedle něho s rukama svěšenýma podle těla, taky už smířen s osudem...
Teď tedy přijde konec, daleko od domova, od všech drahých, v samotě písečné pouště. Pokusil jsem se sebrat myšlenky, ale mozek mi vypovídal službu, vřelo to v něm, takže jsem si stačil jen jakžtakž uvědomit, že jsme se stali obětí těch, kdo už tolik lidí připravili o nevinné životy.
Stakemen!
Zloději tyčí, ti, kdo odstraňují jediné ukazatele cesty v moři písku, bezohlední, krvežízniví lumpi bez kouska cti v těle, zato s jedinou, všechno přemáhající touhou: po zlatě, po cizím majetku, po snadno nabytých penězích. Touhle cestou od Santa Fe a Pasa del Norte putují často skupiny zlatokopů, na něž se v Kalifornii usmálo štěstí, aby si popřáli za výtěžky mnohaleté práce a často nejhorší dřiny v dolech i na rýžovištích tu těžce zaslouženou trochu pohodlnějšího života na Východě. A právě tady, v těchto nejnebezpečnějších místech na kraji Llana Estacada, na ně číhají stakemani. Ti, kterým říkají supové Llana. Neútočí přímo; zlatokopové nejsou mazánci chovaní v bavlnce, ale odvážní chlapi, však museli vzdorovat přírodě, darebákům, nepříznivým okolnostem; začít si s nimi by nebyla vůbec snadná záležitost. Jenže ani sebestatečnější člověk nic nezmůže, když ho kůly zavedou do vyprahlé pustiny beze stopy po vláze, když ho slunce po několika dnech vysuší jako tresku, pak i nejtvrdší chlap propadne pozvolna lhostejnosti, slábne, odevzdává se a nakonec bídně hyne. A teď teprve přichází chvíle stakemanů. Poněvadž teď už je lehké dobít a oloupit vysíleného, zmocnit se jeho majetku a nechat ho zahynout za nepředstavitelných bolestí a muk pod žhavým, nemilosrdným sluncem...