Byl to dlouhý, vážný muž; a třeba se narodil na ledovém pobřeží, přece byl zřejmě znamenitě uzpůsoben, aby snášel tropická vedra, neboť jeho svaly byly tuhé jako dvakrát vypečený suchar. Ani v Indii by se jeho živá krev nezkazila jako lahvové pivo. Narodil se patrně za všeobecného sucha a hladu nebo v některý postní den, jimiž je jeho stát pověstný. Prožil jen asi třicet suchých let, a ta léta vysušila všechen přebytek jeho tuku. Avšak jeho tak zvaná hubenost nebyla patrně znamením ničivých starostí a útrap ani náznakem nějakého tělesného neduhu. Byl to prostě člověk jakoby zhuštěný. Nevypadal nezdravě, naopak. Jeho čistá, napjatá kůže mu padla jako ulitá; byl jí těsně obepjat a nabalzamován vnitřním zdravím a silou jako vzkříšený Egypťan; zdálo se, že Starbuck je připraven vydržet dlouhá léta a nezměnit se. Ať za polární vánice či v tropickém slunci, Starbuck byl jako spolehlivý chronometr: jeho vnitřní životnost se naprosto osvědčila ve všech podnebích. Při pohledu do jeho očí vám připadalo, že se v nich natrvalo zachytily obrazy oněch tisícerých nebezpečí, kterým za svého života klidně čelil. Vážný, klidný muž, jehož život byl většinou výraznou pantomimou činnosti, a ne bezobsažnou hrou zvuků. Ale přese všechnu tvrdou střízlivost a sílu měl jisté vlastnosti, které se občas uplatňovaly a v některých případech dokonce převažovaly všechno ostatní. Na námořníka byl neobvykle svědomitý a nadaný hlubokou přirozenou zbožností, a dobrodružná osamělost života na moři v něm vypěstovala sklon k pověrčivosti - byla to však ta zvláštní pověrčivost, jaká u některých bytostí pramení spíše z citlivého rozumu než z nevědomosti. Dovedl předvídat a tušit. Ajestliže někdy tyto vlastnosti ohnuly kalenou ocel jeho duše, ještě silněji naň působily vzdálené vzpomínky na jeho mladou ženu a dítě. Ty vzpomínky ho ještě víc odváděly od původní drsnosti povahy a ulehčovaly přístup oněm skrytým vlivům, které někdy u mužů poctivého srdce potlačují výbuch bezohledné odvahy, jakou tak často vídáme při nebezpečném rybolovu. "Nechci mít v svém člunu muže," říkal Starbuck, "který z velryby nemá strach." Tím patrně mínil nejen to, že nejspolehlivější a nejužitečnější odvaha vyrůstá z rozumného odhadu náhlého nebezpečí, ale také že muž, který se vůbec nebojí, je druhem mnohem nebezpečnějším než zbabělec.

"Ano, ano," říkal Stubb, druhý důstojník, "Starbuck, to je muž tak opatrný, že byste podobného sotva kde našli v našem rybářském řemesle." Brzy uvidíme, co přesně znamená slovo "opatrný", když ho použije člověk, jako je Stubb, nebo skoro každý jiný lovec velryb.

Starbuck nebyl křižák honící se za nebezpečím, jeho odvaha neměla citové zabarvení, ale byla mu užitečná a pohotově mu pomáhala při všech smrtelně vážných příležitostech. Patrně také mínil, že při velrybaření patří odvaha k hlavním složkám lodní výstroje jako hovězí maso a chléb a že se jí nesmí bláhově plýtvat. Proto se nikdy nepouštěl rád na lov velryb po západu slunce a ustoupil od souboje s velrybou, která příliš vytrvale chtěla bojovat s ním. Tady jsem, myslil si Starbuck, na tomto nebezpečném oceánu, abych si vydělával na živobytí zabíjením velryb, a ne proto, abych se pro jejich živobytí dal od nich zabít. Starbuck dobře věděl, že takto bylo zabito na sta mužů. Jak skončil jeho otec? Kde v bezedných hlubinách by našel urvané končetiny svého bratra?

Uvážíme-li, že měl takové vzpomínky a byl také, jak jsme řekli, poněkud pověrčivý, měl jistě Starbuck odvahu opravdu nesmírnou, soudíme-li podle jejích projevů. Což nebylo zcela přirozené, že v člověku takto utvářeném, v člověku se zkušenostmi a vzpomínkami tak děsivými, tyto věci v skrytu vytvořily živel, který za příhodných okolností vyrazí ze svého uzavření a sežehne všechnu jeho odvahu? Starbuck byl statečný, ale byla to taková statečnost, jakou lze pozorovat u některých neohrožených mužů, kteří zpravidla zůstávají pevní v boji s mořem, větry, velrybami nebo jinými obvyklými nerozumnými netvory, ale nedovedou čelit děsnějším - poněvadž duchovnějším - hrůzám, kterými vás někdy ohrožuje soustředěný výraz rozzuřeného mocného muže.

Ale kdyby mělo další líčení někde odhalit, že síla chudáka Starbucka se nadobro zhroutila, jistě bych sotva měl odvahu to napsat, neboť odhalit pád statečnosti v duši je nesmírně žalostné, ba pohoršující. Lidé nám mohou připadat odporní jako akciové společnosti a národy; mohou mezi nimi být darebáci, hlupáci a vrahové, mohou mít ničemné a vyzáblé obličeje, ale člověk jakožto ideál je tvor tak vznešený a zářivý, tak nádherný a ušlechtilý, že když se na něm vyskytne nějaký hanebný kaz, všichni jeho bližní by se měli sběhnout a zakrýt jej nejdražšími rouchy. Tuto mužnost bez poskvrny cítíme sami v sobě tak hluboko v duši, že zůstává nedotčena, i když se celý charakter navenek zdá pošpiněn; krvácí s drásavou bolestí při nezahalené podívané na člověka se zničenou odvahou. Sama zbožnost nemůže při tak hanebné podívané zcela potlačit výčitky osudu, že něco takového dopustil. Ale ta vznešená důstojnost, o níž mluvíme, není důstojnost králů a rouch, nýbrž je to ona přebohatá důstojnost, která nepotřebuje honosný háv. Uvidíš ji zářit v rukou, jež svírají krumpáč nebo zatloukají hřeb; tu demokratickou důstojnost, která na všech stranách od věků do věků vyzařuje ze samého Boha. Z velkého, všeobsáhlého Boha! Středu i obvodu veškeré demokracie! Jeho všudypřítomnost - toť naše božská rovnost!

Jestliže tedy v další kapitole obdařím nejprostší námořníky - i odrodilce a vyvrhele - vlastnostmi vznešenými, třebas temnými, jestliže je opředu tragickými půvaby, jestliže ti nejtruchlivější a nejpokleslejší mezi nimi se občas pozvednou k oblačným výšinám, spočine-li zásvit éterického světla na paži dělníkově, rozklenu-li duhu nad jeho neblahým západem slunce, pak mě v tom proti všem pozemským kritikům podporuj ty, spravedlivý Duchu rovnosti, který jsi rozprostřel královský plášť lidství nade všemi tvory, mně podobnými! Podporuj mě ty, velký demokratický Bože, který jsi neodepřel temnému odsouzenci Bunyanovi bledou básnickou perlu. Ty, jenž jsi paži starého Cervantesa, zubožený pahýl, přioděl lístky z nejjemnějšího zlata dvakrát tepaného, Ty, jenž jsi pozdvihl Andrewa Jacksona z prachu, posadil ho na válečného koně, aby se hnal jako bouře a dospěl výše než na trůn! Ty, který sis pro všechny své mohutné pozemské činy vybral nejschopnější přeborníky z králových poddaných, podporuj mě v tom, ó Bože!