Nastavení psaní se nepodařilo obnovit. Načti stránku znovu a zkus to ještě jednou.
Cvičení na psaní: "Pohádka máje" Vilém Mrštík
Pravidla výpočtu přesnosti se změnila. Toto cvičení začíná znovu od začátku.
Uložení dokončeného cvičení se nepodařilo potvrdit. Zkuste ho uložit znovu bez opětovného psaní.
Cvičení na psaní: "Pohádka máje" Vilém Mrštík
Zahrada kvetla.
Celá jako zasněžená, posypaná stříbrem rozlévala bílá svoje oblaka pod modrojasným nebem. Bezy, třešně, hrušky, jabloně, všude jedna vůně, jeden květ. Kvetl i ten starý štěp, rozložený uprostřed jakoby se pyšnil, že mu nevysýchá ještě jeho míza pod oprýskanou kůrou, že zahýřit si může v květech ještě na sklonku svých starých let; jak svatební kytice stál uprostřed všeho a celou svou korunu přioděl v bílý, růžově prokvetlý kment. A kolem něho bílo, bílo, tak bílo, že zdi myslivny žlutými se zdály proti oslnivému úbělu rozkvetlé zahrady. - Ptáci zpívali na snítkách, květy třásly se pod snášejícími se na ně křídly. Kalíšky se nahýbaly pod zažloutlými bříšky včel, - bílým vzduchem motaly se černé body čmeláků. A jinde zas motýli jak pestré ústřižky papíru třepetavým letem nížili se s oblohy a padali, klesali v bílý ústroj přírody. Celá zahrada bzučela, všechna se hemžila a šťastná se vyhřívala v bílých nedbalkách máje. Trávník ještě porosený, pokropený nocí jiskřil na slunci v duhách, rozkládaje kolem sebe světelný jas krůpějí...
Helenka, když ráno koupat se vyběhla z domu, ani si hned nevšimla tolikeré krásy najednou; nyní stála jako zaleknuta a všechno jí připadalo jako sen. Po stezce vyběhla doprostřed zahrady, od hruše k staré jabloni zavěsila svoji síť a lehla si do ní. Jako rybka bílá se zlatou hlavou visela tu ve vzduchu, po pás přioděna stínem, nožkama ležíc na slunku. Mihotavá světýlka hrála jí po obličeji a prsa tiše oddychovala v silném výdechu máje. Květ mezi květy, duše celé zahrady - blažený úsměv zachvíval jejími rty a už s nich nezmizel.
Z dálky kukačka volala z háje, slavíky slyšet bylo až sem.
Bělásci, paví oka, otakaři, i ti žlutí jako citron, i ti bílí s dlouhou ostruhou snášeli se v tichém vzruchu křídel shůry, rozkládajíce barevné své skvrny v bílých rouškách haluzí. Pak svinuli zas černé svoje sosáčky a vzdušnou křivkou přenesli se tam, kde visela sama paní této zahrady. - Ale zdálo se, že jich neviděla a všechnu svou pozornost obracela tam, kde se pod korunou štěpu tetelily mušky kovového zbarvení. Jaký to byl mezi nimi život, jaký rej! Lítaly sem tam náhlým, trhavým letem, měnily svá místa, měnily své směry, chvíli jakoby na nitce visely v určitém bodu, stály, pak se najednou utrhly, zamíchaly sebou ve vzduchu a vrážejíce do sebe, splynuly v chumtanici lítajících tělísek. A zase se postavily jako rozhoupaná síť, když se utiší a tmavé její slučky ztrnou v klidu.
Helenka zalomila ruce za hlavu, složila nohy křížem, chvíli se bavila hravým tím mihotáním mušek na slunci, ale pak na ně zapomněla a pohled její protáhl se děravou korunou jabloně až kamsi do nedozírné dálky oblohy.
Helenka nechala dvéře za sebou pootevřeny. Brok vyslídil její stopu a šel po ní. Napřed protáhl bílou svoji pracku, pak olizuje sobě čumák, prostrčil hlavu, krk a polo v zahradě už, polo ještě v síni rozhlížel se po pavláčce. Nikoho tam nebylo. Seběhl po schodech dolů a také překvapen bílou krásou zahrady zastavil se na posledním schůdku. Sevřel a rozevřel chřípí, čenichem i očima hledaje Helenku. Zhlíd' ji až uprostřed zahrady. I vyběhnul až na polovic cesty a lichotivým pohledem ptal se Helenky, smí-li přistoupiti blíž. Ale Helenka nic mu na to neodpověděla. Když neodpovídala, neptal se už a rozběhl se za ní, do kmenů bije svým bílým prutem. Přistoupil až k ní.
Rád si ještě hrál. Se starým nic neměl, protože to byl takový starý bručoun, kromě "apporte", "lehni" nebo "hledej" nevyšlo z vychrtlého jeho hrdla jediného slušnějšího slova. Proto si Helenku zvolil za paní srdce svého a zůstal jí věrný. Den jak den, když přišla z procházky, ani nečekal, až řekne "střevíčky", vrazil do pokoje a v mžiku se přihnal s jejím střevíčkem, který bezmála celý zmizel v jeho tlamě. Někdy přinesl oba najednou a ještě mu v tlamě zbývalo místo pro třetí. A tu radosti obou nebývalo konce. Paní jej vzala okolo krku a stiskla jej, ale tak, tak jej tiskla, až to ani hezké nebylo, Brok zakvičel a z jejího objetí prch'.
Nyní jí přišel vyseknout svou ranní poklonu.
Lehnul si v jejím stínu, chlamstal do tlamy mouchy a zároveň s ní liboval si čistý ranní vzduch. Jen to mu bylo divné, že si ho dnes nijak nevšímala. Ráno vstala a po něm ani se neohlédla. Když sám se přihlásil, nosem zafrkl a celým tělem jak had se protáhl o její nožky, řekla mu sice: "Jsi hodný, Broku, hodný" - ale to znělo tak ledabyle, nedbale, jako denní fráze, že ani nic na to nedal a osmutnělý přisedl na zadek. A nyní zrovna tak. Slovo kdyby byla promluvila, potěšila aspoň nějakou poznámkou, kde se tu vzal, co tu dělá, jak ji tu našel, smí-li tu být nebo tak nějak, ale to nic - nic. Pozoroval ji tak se strany a moudrému jeho oku neušlo, že paní jeho v síti jeví nepokoj. Hned tu nohu přehodila vzhůru, hned zase druhou přeložila stranou a hlavu podpírajíc o podložené lokte pořád sebou vrtěla, nijak se jí to neleželo dobře. Konečně zmrtvěla v jedné póze a už ani sebou nehnula. Dívala se vzhůru.
Ale sotva co viděla. Jen víčkama pomžikovala přes modré oči a všeho, co bylo kolem ní, jakoby ani nebylo.
Housenka se stromů spouštěla se dolů a po šatech jí lezla vzhůru. Helenka dívala se na ni a neviděla ji. Byla by ji přece sebrala a odhodila pryč. A to nic, ani rukou nehnula. Housenka lezla jí už po prsou a mířila na krk. Hu, Brokovi se udělalo nanic. V odporu odvrátil hlavu.
Pak chroust se stromu spad' a také o něm nevěděla. Slavík zazpíval v horním křídle zahrady a také jakoby nezpíval. Helenka nevěděla o ničem a jen tak pořád hlavu vzhůru, ruce podepřeny o spánky, oči v sloup, jako bez duše.
Nedbal už Helenky a natáhl se do světla. Položil hlavu mezi natažené pracky, oddychl si a převraceje oči se strany na stranu hned po pavouku, který lezl v trávě, hned po mravenci, který se šmátral po jazýčku trávy nahoru, díval se a bavil se sám a sám.