Nastavení psaní se nepodařilo obnovit. Načti stránku znovu a zkus to ještě jednou.
Cvičení na psaní: "V zámku a podzámčí" Božena Němcová
Pravidla výpočtu přesnosti se změnila. Toto cvičení začíná znovu od začátku.
Uložení dokončeného cvičení se nepodařilo potvrdit. Zkuste ho uložit znovu bez opětovného psaní.
Cvičení na psaní: "V zámku a podzámčí" Božena Němcová
Druhý den nato přibyli do zámku hosté, pan nadlesný se vrátil a s ním přijela obstarožná již paní a chlapec o něco málo mladší než Vojtěch. -
Pan Skočdopole je velmi srdečně přijal, chlapce ale s velikým pohnutím k srdci přitiskl, chlapec pak jmenoval ho "strejčku" - a také ho s radostí objímal. Pan nadlesný šel do svého pokoje, paní s chlapcem vedl pan Skočdopole sám do přichystaných pro ně pokojů, by je mohli vést k paní, která za čas choroby pozdě teprv návštěv přijímala. -
Když později domácí paní vzkázala, že hosti očekává, řekla paní k chlapci: "Nyní půjdeme k nové tetičce, Emilku, chovej se k ní tak jako ke mně, aby tě i ona tak ráda mít mohla. - Ona je hodná a dobrá, a budeš se tu dobře mít." -
Chlapec neřekl hned nic, pak vzal ale starou paní za ruku řka: "Ale jak, jestli se mně nebude tetička líbit tak jako ty? To ji nemohu mít také tak rád?" řekl chlapec.
"Nu, budeš vidět," usmála se stará teta a šli k nové tetě, pan nadlesný je provázel.
Paní Skočdopolová je očekávala; doktor stál ve výklenku u okna, a pan Skočdopole, když Josef dveře otvíral, prosebně na paní pohlédl, ta chtěla se zvednout, ale nemohla - slabost a pohnutí jí nedaly. -
Velmi přátelsky se pozdravily, co dávné známé, delší čas rozloučené, když ale paní chlapce za ruku vezmouc, paní Skočdopolové ho představovala: "To je Emil!" a chlapec oči na ni obrátil, oči to podobné těm, které se byly před okamžením prosebně k ní obrátily, když tu viděla příbuzné tahy, přelítl úsměv jakéhos upokojení její tvář, a chlapce k sobě přitulíc, pravila tiše: "Odedneška náš syn!"
Hlubokým vzdechnutím odlehčil si pan Skočdopole, a vzav chlapce za ruku, pravil: "Musíš mít ale maminku také hodně rád!"
"To je ale moje nová tetička," ozval se chlapec.
"Já ale chci, abys mi říkal maminko a strejčkovi otče, když jsi náš synek."
"Budu tak říkat a budu vás mít rád, ale vy mne také musíte mít rádi, tetička to povídala," mínil chlapec, a vida stát na příhradě pěkného koně z bronzu, přišel hned na myšlenky.
"Podej mi, prosím tě, otče, toho koně dolů, abych se na něj podíval, ano?" pravil.
"To je matčin!" odpověděl pán.
"Prosím tě, maminko, dovolíš?"
"Ano, a vezmi si ho do tvého pokoje, ale dej pozor, aby zůstal vždy tak pěkný!" laskavě řekla paní Skočdopolová.
"Nesmím si ho obarvit načerno?" mínil chlapec.
"K čemupak?" namítala teta a pan nadlesný.
"Ale vždyť zelený kůň žádný není, a to je zelený."
Pan strýc a stará teta chtěli ho kárat, aby nechtěl hned všecko navrub obracet, ale panu Skočdopolovi oči zářily a paní se usmívala. Tu si ho vzal na starost doktor, vymluvil mu barvířství a řekl mu o Vojtěchu, Žolínkovi, a Emil hned se vyprosil k nim a doktor sám ho vedl. Ostatní zůstali ještě dlouhou dobu pohromadě, v důležité rozmluvě pohříženi.
Když odešli cizí, sehnul se pan Skočdopole na ruku své manželky, řka pohnutým hlasem: "Nikdy ti to nezapomenu, Kateřino, poroučej se mnou, jsem tvůj sluha!"
"Ne tak Václave, můj nejupřímnější příteli!" odpověděla paní, stisknouc mu ruku. -
Tak se skončila ona první návštěva, na niž se pan Skočdopole kolik let byl chystal a již paní přijmout nechtěla, ač vše pro ni podstoupil.
Emil a Vojtěch a k tomu Žolínek záhy se spřátelili, jenže psík Emila tak rád neměl jako Vojtěcha a Vojtěch zase si netroufal být k němu více než uctivý, neboť se hned rozneslo po celém zámku, že je Emil syn z pánovy přízně a že bude někdy pánovým dědicem. -
Byl ho plný dům, ale každý ho měl rád a říkali mezi sebou: "Nu, ten nezapře Skočdopolovic rod, jak by pánovi z oka vypadl." Stará klíčnice to dobře znala, ona mohla povědít, je-li od bratra či od sestry - ale ona nechtěla. Jen když se jí Vojtěch jednou ptal, nemá-li Emil také maminku, řekla: "Ta mu umřela, jak ho porodila."
"A tatínek?"
"Jak se narodil," odpověděla krátce klíčnice.
"Jo," myslil si Vojtěch, "to se mu nemusí stýskat po mamičce, když ji neznal."
Paní Skočdopolová přece pomalu sílila, a byla již doba k odjetí do Itálie určena. - Pan Skočdopole s Emilem měli jeti s sebou, a k své posluze chtěla vzíti paní Marjánku, na niž se velmi zvykla a která tomu ráda svolila, vidouc, že je paní potřebná. Než ale odjeli, všelicos se ještě stalo.
Nejprve písemně potvrdila dostatečnou sumu, která by se měla na vychování a další studování Vojtěcha každý rok vyplácet, a kdyby ona mezi tím časem zemřít měla, od jejích dědiců. - To položila do rukou doktora. - Sumu tu, kterou jednou v marnivosti určila na chování psa a co penzí jeho, těch tisíc zlatých, položila co nadání pro vychování studenta z chudší třídy obyvatelstva na panství.
Pak položili s panem Skočdopolem spolu základní jistinu k založení opatrovny pro malé děti - a nemocnice o šesti postelích a plán k stavení i ostatnímu zřízení dal se též do vůle doktora a pan správce zase měl rozkaz jeho vykonat.
Poněvadž klíčnice s paní odjeti měla a později klíčnicí být nemusela, ustanovila se nová; stala se jí Sýkorová a paní Marjánka ji svědomitě do všech tajemství úřadu zasvětila a mínila, že se do toho hračkou vpraví. Přičinlivá dobrá žena nelitovala své chalupy, pronajala ji lacino a do zámku se odstěhovala, čemuž se nejvíc radoval Vojtěch, neboť se již obával, že tam zůstane sám. - A Sýkorová, považujíc ne svoji dobrotu, ale chlapce co původ všeho dobrobytu, obsluhovala ho a šetřila vždy jako oko v hlavě; a Žolínek, který zůstal u Vojtěcha, měl napotom vždy zvláštního cos - a když ji sám Vojtěch z toho káral, že to milostpaní neporučila, říkala: "Jen nech, hochu - musíme mu pomalinku odnaučit, co bylo příliš, on nemá z toho rozum, proč včera bylo tak a dnes jinak být má, ale zvykne všemu," - což se i stalo. - Paní Skočdopolová sama chtěla, aby zůstal Žolínek u Vojtěcha. "Ten nevinný původce tolika pohoršení."
"A tolika dobrého," pravil jí na to doktor. -