Nastavení psaní se nepodařilo obnovit. Načti stránku znovu a zkus to ještě jednou.
Cvičení na psaní: "Lesní pohádka" Teréza Nováková
Pravidla výpočtu přesnosti se změnila. Toto cvičení začíná znovu od začátku.
Uložení dokončeného cvičení se nepodařilo potvrdit. Zkuste ho uložit znovu bez opětovného psaní.
Cvičení na psaní: "Lesní pohádka" Teréza Nováková
Dumka osaměla. V temném hvozdě vše umlklo a brzy zavládl zde obvyklý všední klid. Jen v srdci víly Dumky bylo jinače. Byla všecka rozechvěna a naplněna jakousi neurčitou, blahou předtuchou toho, co Matka Příroda slíbila učiniti. Vzdušnou nohou probíhala svou říší, kroužila po paloučcích smrky a borovicemi roubených, stoupala na skalnaté stráně, na nichž větve zasmušilých jedlí skláněly se k zemi jako ramena žen opuštěných, hladila bílou rukou povrch pitvorných balvanů pískovcových a kladla na studenou, osušenou jejich plochu snivou svoji tvář. Po ukončené pouti zapadla Dumka ve snění a viděla již před sebou smavý obraz budoucnosti, v němž tolik vzkvete krásy, v němž ona tolik nalezne něhy, poutající ji k milému lidu horských vesniček ...
A když probrala se z oblažujících snů, rozhlédla se kolem: všude, kudy její noha byla kráčela, po písčitých paloučcích, po strmých stráních, v šerých padolích, na černošedých balvanech, sty otvory provrtaných, vypučelo na statisíce lesklých jemnolistých bylinek. Trčely na hebounkých stoncích jako ona myrta, kterou viděla Dumka kdysi u zámku a pak ve vlasech spanilé nevěsty a kterou víla Miluše zvala odznakem lásky. Něžnými, lesknavými těmi lístky zelenala se všechna lesní půda; mizely pod nimi písčité pláně, šerý povrch skal, ba i cestičky v hustém jejich vroubení se ztrácely.
Bylo pěkněji, veseleji pod věkovitými jedlemi, borovicemi a smrky, - ale žel! lesklé větvičky daru Přírodnina nebyly korunovány květem bílým neb zarůžovělým jako v Milušině kraji, - a Dumka opět byla smutna ...
Leč, vílám, dětem Matky Přírody nejmilejším, rychleji plyne čas než ubohým, zle postiženým smrtelníkům. I uběhlo jen málo doby a na hebounkých stoncích povstávala sotva viditelná poupátka; z nich za nedlouho rozvily se bohaté chomáčky bělounkých i jemně růžových zvonků. Dumčino srdce zplesalo: nyní skvěla se všecka její říše vskutku ve věnci nevěstinském, stalo se jak Matka Příroda slíbila, z chudé písčité půdy vypučela nová, severní myrta!
Nemohla se víla dosti nabažiti kouzla, které vycházelo z roztomilé bylinky, jejíž něžnými zvonkovitými květy a útlými lístky obalen byl všechen lesní svět. Již k malounkým kalíškům přilétaly i lesní včely a motýli, z nichž měli někteří šat zcela modrý, jiní nádherný háv smuteční z šerého aksamitu o bílých páskách.
"Zdaž i lidé přijdou sem jako tito bujní motýlkové? Ach, bojím se, že nepřivábí jich pouhý něžnounký květ ..." přemítala Dumka teskníc, a přála si, aby mocná Máti pamětliva byla všech přání, jež k nohám jí byla složila.
A ejhle! ponenáhlu počaly se sněžné i růžové kalíšky mezi lesknavými lístky ztráceti a na jich místě vyskytovaly se hrozníčky bobulek drobounkých, jež byly zprvu bělounké jako květy, jejich předchůdkyně, pak rychle zrůžověly a posléze nádherně zčervenaly. Paloučky, stráně a padoly, jež v době podletní ozdobeny byly hustým věncem nevěstinným, oděny byly nyní skvostným šarlatem!
Jak nádherně bylo nyní ve smutné říši Dumčině! Veleba nebetyčných stromů zůstala a po zemi všude smavá červeň, lesklá zeleň, jež s bledým pískem tu a tam vyhlédajícím pojila se v roztomilou stupnici barev, zvláště když světlo sluneční sem pronikalo. A paprsky činily tak častěji; byloť zrajícím plodům "severní myrty" třeba jejich žáru, aby do ruda se zapálily.
Dumka okusila plodů, byly chuti příjemné, nakyslé, malounko natrpklé; domnívala se, že i lidem, až poznají je, budou k libosti. Bylať víla již netrpělivá, přála si, aby rudé plody přilákaly milé jí horaly. Záhy splnilo se jí přání; muži, již přišli káceti stromy a honiti plachou zvěř, pověděli o nové okrase černého lesa ženám a dětem. S jásotem uvítaly děti paloučky šarlatovými plody hustě pokryté.
"Nejsou tak sladké jako jahody a maliny," slyšela Dumka čipernou drobotinu mezi sebou rozmlouvati, "ale co jich je! Jen se podívejte, na každém stonečku alespoň deset, a jak velikých! Na ty nemůžeme se džbánečky, vezmeme si od mamičky koše!"
A již běžely děti se smíchem, zpěvem a jásotem do chaloupek pod lesem a vracely se za chvíli s úhledně pletenými košíky.
Rozvážné pak matky, prohlížejíce a okoušejíce plodů, tvrdily, že se dají na zimu dobře uschovati a usušiti, "ba že by dobře bylo na zkoušku donésti je do měst pánům, zdali by jim nepřišly k chuti, - takto že by pěkný groš se dal vytěžiti, ze sporých hub mnoho výdělku že není."
Tak po celou podjeseň i podzim měla Dumka ve svém hvozdě stále veselo. Nerděla se na paloučcích jen rudá žeň laskavého daru Matky Přírody, nepoletovali jen lehcí motýlci od stonku ke stonku, neklokotala jen skrytá, hluboká studánka a čisté potůčky z lůna jejího se vinoucí: rděla se i líčka boubelatých, plavovlasých, modrookých dětí, osmahlá tvář kyprých mladých žen, pobíhaly po lesklé půdě i bosé, svižné nožky, klokotal i perlivý smích bujné mládeže, - aniž probudil klidně dřímajících kojeňátek, jež na strakatých peřinkách dřímala pod stinnými stromy a nad nimiž se přeblažená víla Dumka neviditelně skláněla...
Koš po koši plných rudých jahůdek "severní myrty" odnášely ženy a děti z Dumčiny říše a stále ještě pyšnily se zamračené kdysi stráně a útesy nachovou svojí okrasou. Tu tam mezi ohnivými hrozníčky vyskytly se opět, po druhé, chomáčky bílých kalíšků; a když konečně vysbírána bohatá rudá žeň, uzrávala pilným ženám a jásajícím dětem žeň druhá, do pozdní jeseně trvající. Již poletoval první drobný snížek mezi temnozelenými větvemi velikánů, když posud zněl v Dumčině hvozdě moudrý hovor stařenek, jež pospíšily si poslední plody dosbírati. Dětičky zatím již seděly v teplé sednici a učily se mnohým pěkným věcem.