Nastavení psaní se nepodařilo obnovit. Načti stránku znovu a zkus to ještě jednou.
Cvičení na psaní: "Na Librově gruntě" Teréza Nováková
Pravidla výpočtu přesnosti se změnila. Toto cvičení začíná znovu od začátku.
Uložení dokončeného cvičení se nepodařilo potvrdit. Zkuste ho uložit znovu bez opětovného psaní.
Cvičení na psaní: "Na Librově gruntě" Teréza Nováková
Brtounovi drželi sice stavení již nespočetná léta, ale to již přece nevěděli, zda ta panenka bývala odznakem krejčířského řemesla či jen tak pro žert a ozdobu namalována. Zato uměli vykládati o mnohém jiném, jsouce mezi sousedy považováni tak trochu za "vědoucí" rod, jako Librovi v Jevicích. Nynější majitel strávil několik let na vojně, a když se k verpánku, po otci zděděnému, vrátil, vše, co zažil a slyšel, důkladně si v mysli rozložil a pěkně uměl to vypravovati známostem i komukoli, kdo k Brtounům na besedu přišel.
A těch, kteří se tu objevovali, nebylo málo; ba přišel i leckterý student, pocházející ze zámožnějších rodin městských, z větších mlýnů a rychet, pohovořil si, naslouchal vypravování mistrovu a ještě raději rozličným pověstem a pohádkám, jež se u Brtounů určitěji a pěkněji než jinde zachovaly.
Nebylo divu, že i mladší Libra rád se tu zastavil a vždy mistra zval, aby, až do Jimramova, Německého neb Nového Města půjde, neopomenul se u nich v Jevicích zastaviti. Rozuměli si oba muži, ba obě rodiny dobře; přirovnávali pranostiky, říkání, všeliké prostředky, které znali, půjčovali neb doporučovali si "pismičky", kalendáře a jiné čtení, sdělovali svoje obavy do budoucna a minulé útrapy. Někdy ani rozejít se nedovedli, jak mnoho měli si sdělovati. S radostnou tváří překročoval tudíž mladý sedlák prkno vedoucí přes škarpu k záprsni: těšil se, i že si s Brtounem pohovoří, i že se s Albinkou setká.
Za maličkými okénky, hodně zastíněnými muškátem, dřevcem a mořskou cibulí, v nepatrné střípky zasazenými, spatřil neurčitě několik hlav; i jeho všimli si, neboť, když všecek jsa nahrben, vcházel do nízké síňky a odtud dveřmi, rohoží pobitými, se širokou, starobylou klikou, do sednice rovněž nízké, spěchal mu již Brtoun vstříc a Brtounová, jež u kamen vařila oběd, podávala mu hned u vchodu ruku. Kulatá její tvář, olemovaná cackým šátkem na babku uvázaným, byla horkem všecka zardělá, na hladkém dosud čele v kapkách stékal pot, jejž cípem širokého "trhaného" fěrtochu ob chvilku stírala.
Také Libra vyňal z kapes fračice šátek, otřel spánky a uhladil dlouhé, kučeravé vlasy více dozadu. Brtoun všiml si toho, a chytiv jej za ruku, zval: "Pojďte, kamaráde, dálej ke stolu, tu u pece tuze šlehá žár."
Host ochotně pokročil k okénku, kde v rohu, jako u nich doma, byla upevněna lavice, kde stál stůl i lenoušky a kde nade vším právě pod nizoučkým stropem byla upevněna též do rohu řada obrázků, nejvíce na skle malovaných. Avšak když octl se zcela blízko stolu, zpozorovaly jeho oči, na šero světnice si zvyknuvší, že na lajci sedí ještě jiný host, svátečně po městsku oblečený ve tmavý kabát, téže barvy nohavice, zastrčené v lesklé boty, ve vysoko upjatou vestu a bílý, žakonový, kolikráte okolo krku otočený šátek. Zarazil se poněkud; Brtoun hned mu vysvětloval, to že je soused z třetího stavení za nimi, blíže k rynku, Vedřel, kominík, jenž před nedlouhou dobou živnosti po svém bývalém mistru se ujal.
Libra podával mu ruku a řekl srdečně: "To se u nás častějc huvidíme - su Libra z Jevic, z gruntu hnedkom prvního, jak přindete votáď z Bystrýho," a usedl ke stolu vedle Vedřela, jenž pouze slabě se usmál, leč ani slova nepromluvil.
Sedlák prohlížel si jej pokradmu; byl s ním a Brtounem asi ve stejném věku, tak mezi třiceti a čtyřiceti, leč kdežto Brtoun, ač malý, byl člověk statečný, zavalitého těla, přisnědlých, brunatných lící, Vedřel až zarážel útlou, jako chlapeckou postavou. Také tvář jeho byla podlouhlá, bledá, rusé, krátké vlasy pokračovaly od uší v bělavých chomáčcích vousů, které však pod bradou byly již vyholeny; modré, do šeda se měnící oči hleděly zamyšleně a celá tvář se svým rovným nosem a úzkými rty měla cosi ostrého, jakoby zpytavého. Libra u přirovnání s oběma sousedy byl téměř obrem, dosahovali sotva jeho ramen.
Brtounová přiběhla od plotny, a přišoupnuvši blíže k Librovi pecen chleba a nůž, což před Vedřelem na stole leželo, nutkala: "Ukrojte si u nás, pantáto!" a odešla teprve ke svým hrncům, když se přesvědčila, že host jejímu vyzvání vyhověl. Její muž sedl si pod okénko, kde na stupni stál jeho verpánek a leželo nářadí, dnes slušně urovnané; pohlížeje k oběma svým hostům, pohodlně opřel se o stěnu baráku až sem sahajícího.
Chystal se patrně rozprávku příchodem Librovým přerušenou opět navázati, odkašlával a hladil si ježaté tmavohnědé vlasy, mezitím co Libra k vyzvání panímáminu sousto chleba si solil a pomalu pojídal a Vedřel pohrával si s drobty, na skvěle vydrhnuté, v rozích vykládané desce stolní roztroušenými. Tu zaznělo slabé zaklepání na stěnu baráku, a Libra tázavě vzhlédl.
"Máme tam babičku," vysvětloval hospodář, "je ňáko daremná, co byly ty nečasy, nemohla dobře na nohy." A dodal pak: "Vona tuze těžce to nese, že je za barák jako začarovaná, ráda každýho vidí, jistě by se chcela na vás podívat, jako před chvílou tu na souseda Vedřela."
Jobek odložil chléb a ochotně zamířil k druhé straně černavého bednění naproti peci. Dvířka byla vyňata, aby sem teplo proudilo; na posteli seděla Brtounova matka, všecka oblečená, majíc nohy strakatou peřinou přikryty. Přívětivě kývala na příchozího a volala: "Vítám vás do mesta, pěkně vítám! Cák vaši tam, v Jevicích? A co nám nesete?"
Tak švitořila a Libra, přiblíživ se, odpovídal s úsměvem alespoň na poslední otázku: "I nenesu nic, - ale brzičko bych rád vodnes! Hdu si tule k místroj zajednat boty; nastávaj jízdy robotní na Moravu, tak abych se ňáko na ně zchystal. Huďál byste mi jich brzičko?"
"Hudělám, hudělám," přikyvoval Brtoun, jenž za sedlákem vešel. "Míru vašu mám a kopyto taky. Mám jich hudělat, jak jich míváte, či po novej módě, jak říkajou, uherky?"
"I neé -," usmíval se Libra, "na mě nová móda! Ať sú, jak bejvaly, na houklad a s hodnejma tahounama, a důkladný - ať pár let zasej vydržijou!"
"Toť, toť," ujišťoval Brtoun a babička také přitakala hlavou.
"Ale teďkomejc, dyž vás babička vidíla," ozvala se hospodyně od plotny se přiblíživši, "pote si zasej sednout k sousedoj - šak ste sotva sousto chlebečka dal do úst."