Mnoho se tam změnilo za ta tři léta. Manželé Čermákovi zestárli nejméně o deset let. Slávek byl už tovaryšem, v červenci dostal výuční list. Jenda pracoval ve Zlíně. A jedenáctiletá Olinka se stávala pravou rukou ustarané matky. Byla veselá, švitořivá, usměvavá. Všichni ji měli rádi. Nikoho nezarmoutila. Celou Dolinou se často rozléhaly její písničky, někdy skotačivé a jásavé, jindy táhlé, vážné a smutné.
Celou tu dobu dělali Čermákovi všechno, co bylo v jejich silách. Jízdy do Jablůnky už sice nebyly tak pravidelné, protože gestapo něco větřilo.
Ale tím více podporovali uprchlíky, kterých přibývalo.
Valašské hory lákaly svou rozlehlostí. A jejich lid? Je z počátku nedůvěřivý - je těžko hned poznat a uvěřit, že nový člověk není jen vyzvědačem gestapa. Ale jakmile tě prohlédnou, jakmile poznají, že jsi opravdu štvanec, který potřebuje pomoci, jsi jejich člověk. Snesou ti poslední skrovné zásoby, raději si sami utáhnou opasek, než by tě nechali odejít o hladu. A budou tě chránit před slídivýma očima německých vetřelců, kteří tuší, že zdejší hory jsou nebezpečné, i když mlčí. Proto je procházejí křížem krážem se svými zlými psy, pušky mají připraveny k výstřelu. Když zahlédnou mezi stromy postavu, ženou se k ní. Uprchlík! "Stůj!" A před užaslým Němcem stojí prostý valašský dřevorubec, klidně pozoruje vojáka, ne, nerozumí, nic neviděl, nic neslyšel, vrtí hlavou a krčí rameny. Pak jeho sekera zazvoní o tvrdý pařez - ej, germáni, vy jednou poběžíte a tehdy naše sekery nebudou mlátit už jen do těchto pařezů, věru že ne.
A uprchlík si zatím hoví v dřevorubcově chalupě, která je odtud několik kroků. Že je malá jako dlaň a člověk by se v ní nemohl ukrýt? A kdo se to usmívá zpod doškové střechy? Kdo je to ukryt pod hromadou slámy? Kdo leží na dřevěné pryčně v mistrně maskovaném sklepě pod "podsínkem"? Ej, vejdi do pasekářské chalupy a hledej tam ukrytého člověka!
A je těch chalup, které tě přijmou jako svého syna! Zajdi si třeba k Spěchalům. Starý Spěchal si tě přeměří pohledem, který ti až duši rozřízne. Pak se dá do smíchu, poplácá tě po zádech, pojď, synku, tady si odpočiň, Milada zatím něco ukuchtí, pojíš a vyspíš se... a zítra - jak? Hned zase dál? Nevadí, převedu tě přes horu, znám tu každý chodníček a každý keř, se mnou nezabloudíš.
Nejsou-li u Spěchalů doma, dlouho se nerozmýšlej! Přeskoč kopeček, trochu se zadýcháš, ale to nic, starý Spěchal má přes padesát a běhá tu jako mladík, překročíš cestu a jsi v hospodě u Kubišů. Tam sice spát nemůžeš, je to hned u cesty a žízniví Němci se tu často zastavují, ale Kubišovi mají synka, dvanáctiletého Toníka, chlapce bystrého a spolehlivého, který dovede mlčet jako ryba. Ten tě dovede úzkou pěšinkou do Doliny a to už si zase jako doma.
A jdeš-li s druhé strany, zastav se na pasekách u Kovářů - ale co ti to budu všechno jmenovat. Zastav se v kterékoli pasekářské chalupě, jež jsou roztroušeny okolo Hošťálkové, zastav se u Ratiboře, v Jablůnce, u Bystřičky, na Čartáku, na Soláni, jdi k Radhošti, Kněhyni a Lysé hoře, celé to Valašsko stojí v tvrdém a nesmiřitelném boji, i když se dosud neblýská a hory se zdánlivě usmívají. Celé to Valašsko ti podá pomocnou ruku a nedá, nedá ti zahynout.
Ty, cizinec, užaslý půjdeš tímto krajem, budeš míjet paseku za pasekou, dědinu za dědinou, horu za horou, budeš se divit, kde se tu vzalo tolik lásky, když příroda zde učí jen zápasit a bojovat. Náhle si vzpomeneš na slova známé básně "chaloupky české, buďte požehnány!" - a nedá ti to, aby sis ten verš neupravil po svém: "Valašské chaloupky, buďte požehnány!"
Sta a sta uprchlíků prošlo tak valašskými horami. Prchali přede vším možným: před vyšetřováním, před zatčením, před nucenou prací v Německu, před koncentračními tábory.
Utíkal tudy i zednický mistr Kolísko. Byl až odněkud z Čech a podařilo se mu uprchnout z koncentračního tábora.
Jednoho večera nesměle zaťukal na okno u Čermáků. Otevřeli mu.
"Jsem pronásledován," řekl jim. "Mohl bych se tu zdržet delší dobu?"
"Ale ovšem," odpověděl s naprostou samozřejmostí pan Čermák. "Musíte však být opatrný a přes den se raději neukazovat."
"Děkuji vám. To víte, že se zachovám podle vašich pokynů."
Byl u nich již čtrnáct dní. Za celou tu dobu se nepřihodilo nic zvláštního.
Večer, po návratu pana Čermáka ze služby, besedovala často celá rodina se svým hostem. Mistr Kolísko jim vypravoval o všem, co prožil v koncentračním táboře. Líčil utrpení a nevýslovnou bezmoc vězňů, kteří jsou za živa pohřbeni v děsivé propasti zoufalství.
Někdy přišli i návštěvníci. Přinesli kousek másla, bochník chleba, pár jablek a hrušek. Poslechli si Kolískovo vypravování a zase odešli.
Pobyt v koncentračním táboře zanechal u Kolíska trvalé stopy. Byl vylekaný, dostrašený, při každém zvuku vyskakoval, všechno ho rozrušovalo.
"Snad to s tím pronásledováním nebude tak zlé," chlácholil ho pan Čermák, když viděl, jak se Kolísko chvěje při každém vrznutí dveří.
"Já jim nevěřím. Koho si jednou vezmou na mušku, toho už tak lehko nepustí," trval na svých obavách Kolísko.
"Třeba již ztratili vaši stopu."
"Dal by Bůh."
Uplynul další týden. Pan Čermák se vrátil ze služby dříve než obyčejně.
Při večeři byl zamlklý.
"Tati, stalo se ti něco?" otázal se Slávek.
"Do dědiny přijel nějaký pátrací oddíl," odpovídal zvolna otec. "Tož nevím, co tu chtějí."
"Že to bude v souvislosti se mnou!" lekal se Kolísko.
"Může být. Ale je jich nějak mnoho. Myslím, že to bude větší podnik."
"Pak by bylo dobře, kdyby si pan Kolísko lehl do stodoly. Tam by ho nenašli," navrhovala matka.
"To udělám, přátelé, a hned," zvedal se mistr. "Jistota je jistota. Nejraději bych se sice vydal na další cestu, ale teď, na noc..."
"Kam byste chodil. Vyspíte se ve stodole a ráno -"
"A přece bych tu nejraději zůstal ještě aspoň dva dny, než se to přežene," rozhodl se náhle Kolísko. "Potom bych měl už jistě klidnější cestu. A mimo to - necítím se nějak dobře. Píchá mě pod lopatkami."
"Jak myslíte," svoloval pan Čermák.
"Však ve dne může ležet pan Kolísko v našem krytu," navrhl Slávek.
Ve svahu za Dolinou byla už od přírody dokonalá skrýš. Slávek s otcem ji tak zamaskovali, že nezasvěcenec by ji nikdy neobjevil. Tam ukrývali uprchlíky, když bylo nejhůře.
"Ano, tam to bude nejlepší."
Noc minula klidně.
Ráno ho zavedli do krytu. Pečlivě zakryli vchod.
"Večer pro vás zase přijdeme," loučil se s ním Slávek.
"Jen jestli mu tam nebude zima! Aby se nenachladil. Zdá se mi, že v posledních dnech vypadá nějak špatně."
V poledne se vrátil Slávek z práce s neveselou zprávou.
"Dověděli jsme se, že ten oddíl tu zůstane několik dní. Pátrají prý po nějakém generálovi."
"Pán Bůh nás potěš!" lekala se matka.
"A toho chudáka venku teprve!"
Večer ho přivedli do kuchyně.
Byl přepadlý a pokašlával.
Paní Čermáková se na něho pozorně zadívala.
"Pane Kolísko, nemáte horečku?"
"Myslím, že mám. Po zádech mi běhá mráz, ruce a nohy mám jako polámané..."
"Tak já vám něco řeknu," rozhodl se pan Čermák. "Zůstanete spát s námi, zatopíme v kuchyni."
"Chraň Bůh! Jen to ne! Tu by mě našli okamžitě! Jen to ne!"
Přemlouvali ho všichni, ale marně. Kolísko trval na svém: na noc půjde do stodoly, zítra zase do krytu.
Paní Čermáková mu navařila čaje. Do stodoly mu dali tři teplé přikrývky.
I tato noc minula klidně.
Celou tu dobu dělali Čermákovi všechno, co bylo v jejich silách. Jízdy do Jablůnky už sice nebyly tak pravidelné, protože gestapo něco větřilo.
Ale tím více podporovali uprchlíky, kterých přibývalo.
Valašské hory lákaly svou rozlehlostí. A jejich lid? Je z počátku nedůvěřivý - je těžko hned poznat a uvěřit, že nový člověk není jen vyzvědačem gestapa. Ale jakmile tě prohlédnou, jakmile poznají, že jsi opravdu štvanec, který potřebuje pomoci, jsi jejich člověk. Snesou ti poslední skrovné zásoby, raději si sami utáhnou opasek, než by tě nechali odejít o hladu. A budou tě chránit před slídivýma očima německých vetřelců, kteří tuší, že zdejší hory jsou nebezpečné, i když mlčí. Proto je procházejí křížem krážem se svými zlými psy, pušky mají připraveny k výstřelu. Když zahlédnou mezi stromy postavu, ženou se k ní. Uprchlík! "Stůj!" A před užaslým Němcem stojí prostý valašský dřevorubec, klidně pozoruje vojáka, ne, nerozumí, nic neviděl, nic neslyšel, vrtí hlavou a krčí rameny. Pak jeho sekera zazvoní o tvrdý pařez - ej, germáni, vy jednou poběžíte a tehdy naše sekery nebudou mlátit už jen do těchto pařezů, věru že ne.
A uprchlík si zatím hoví v dřevorubcově chalupě, která je odtud několik kroků. Že je malá jako dlaň a člověk by se v ní nemohl ukrýt? A kdo se to usmívá zpod doškové střechy? Kdo je to ukryt pod hromadou slámy? Kdo leží na dřevěné pryčně v mistrně maskovaném sklepě pod "podsínkem"? Ej, vejdi do pasekářské chalupy a hledej tam ukrytého člověka!
A je těch chalup, které tě přijmou jako svého syna! Zajdi si třeba k Spěchalům. Starý Spěchal si tě přeměří pohledem, který ti až duši rozřízne. Pak se dá do smíchu, poplácá tě po zádech, pojď, synku, tady si odpočiň, Milada zatím něco ukuchtí, pojíš a vyspíš se... a zítra - jak? Hned zase dál? Nevadí, převedu tě přes horu, znám tu každý chodníček a každý keř, se mnou nezabloudíš.
Nejsou-li u Spěchalů doma, dlouho se nerozmýšlej! Přeskoč kopeček, trochu se zadýcháš, ale to nic, starý Spěchal má přes padesát a běhá tu jako mladík, překročíš cestu a jsi v hospodě u Kubišů. Tam sice spát nemůžeš, je to hned u cesty a žízniví Němci se tu často zastavují, ale Kubišovi mají synka, dvanáctiletého Toníka, chlapce bystrého a spolehlivého, který dovede mlčet jako ryba. Ten tě dovede úzkou pěšinkou do Doliny a to už si zase jako doma.
A jdeš-li s druhé strany, zastav se na pasekách u Kovářů - ale co ti to budu všechno jmenovat. Zastav se v kterékoli pasekářské chalupě, jež jsou roztroušeny okolo Hošťálkové, zastav se u Ratiboře, v Jablůnce, u Bystřičky, na Čartáku, na Soláni, jdi k Radhošti, Kněhyni a Lysé hoře, celé to Valašsko stojí v tvrdém a nesmiřitelném boji, i když se dosud neblýská a hory se zdánlivě usmívají. Celé to Valašsko ti podá pomocnou ruku a nedá, nedá ti zahynout.
Ty, cizinec, užaslý půjdeš tímto krajem, budeš míjet paseku za pasekou, dědinu za dědinou, horu za horou, budeš se divit, kde se tu vzalo tolik lásky, když příroda zde učí jen zápasit a bojovat. Náhle si vzpomeneš na slova známé básně "chaloupky české, buďte požehnány!" - a nedá ti to, aby sis ten verš neupravil po svém: "Valašské chaloupky, buďte požehnány!"
Sta a sta uprchlíků prošlo tak valašskými horami. Prchali přede vším možným: před vyšetřováním, před zatčením, před nucenou prací v Německu, před koncentračními tábory.
Utíkal tudy i zednický mistr Kolísko. Byl až odněkud z Čech a podařilo se mu uprchnout z koncentračního tábora.
Jednoho večera nesměle zaťukal na okno u Čermáků. Otevřeli mu.
"Jsem pronásledován," řekl jim. "Mohl bych se tu zdržet delší dobu?"
"Ale ovšem," odpověděl s naprostou samozřejmostí pan Čermák. "Musíte však být opatrný a přes den se raději neukazovat."
"Děkuji vám. To víte, že se zachovám podle vašich pokynů."
Byl u nich již čtrnáct dní. Za celou tu dobu se nepřihodilo nic zvláštního.
Večer, po návratu pana Čermáka ze služby, besedovala často celá rodina se svým hostem. Mistr Kolísko jim vypravoval o všem, co prožil v koncentračním táboře. Líčil utrpení a nevýslovnou bezmoc vězňů, kteří jsou za živa pohřbeni v děsivé propasti zoufalství.
Někdy přišli i návštěvníci. Přinesli kousek másla, bochník chleba, pár jablek a hrušek. Poslechli si Kolískovo vypravování a zase odešli.
Pobyt v koncentračním táboře zanechal u Kolíska trvalé stopy. Byl vylekaný, dostrašený, při každém zvuku vyskakoval, všechno ho rozrušovalo.
"Snad to s tím pronásledováním nebude tak zlé," chlácholil ho pan Čermák, když viděl, jak se Kolísko chvěje při každém vrznutí dveří.
"Já jim nevěřím. Koho si jednou vezmou na mušku, toho už tak lehko nepustí," trval na svých obavách Kolísko.
"Třeba již ztratili vaši stopu."
"Dal by Bůh."
Uplynul další týden. Pan Čermák se vrátil ze služby dříve než obyčejně.
Při večeři byl zamlklý.
"Tati, stalo se ti něco?" otázal se Slávek.
"Do dědiny přijel nějaký pátrací oddíl," odpovídal zvolna otec. "Tož nevím, co tu chtějí."
"Že to bude v souvislosti se mnou!" lekal se Kolísko.
"Může být. Ale je jich nějak mnoho. Myslím, že to bude větší podnik."
"Pak by bylo dobře, kdyby si pan Kolísko lehl do stodoly. Tam by ho nenašli," navrhovala matka.
"To udělám, přátelé, a hned," zvedal se mistr. "Jistota je jistota. Nejraději bych se sice vydal na další cestu, ale teď, na noc..."
"Kam byste chodil. Vyspíte se ve stodole a ráno -"
"A přece bych tu nejraději zůstal ještě aspoň dva dny, než se to přežene," rozhodl se náhle Kolísko. "Potom bych měl už jistě klidnější cestu. A mimo to - necítím se nějak dobře. Píchá mě pod lopatkami."
"Jak myslíte," svoloval pan Čermák.
"Však ve dne může ležet pan Kolísko v našem krytu," navrhl Slávek.
Ve svahu za Dolinou byla už od přírody dokonalá skrýš. Slávek s otcem ji tak zamaskovali, že nezasvěcenec by ji nikdy neobjevil. Tam ukrývali uprchlíky, když bylo nejhůře.
"Ano, tam to bude nejlepší."
Noc minula klidně.
Ráno ho zavedli do krytu. Pečlivě zakryli vchod.
"Večer pro vás zase přijdeme," loučil se s ním Slávek.
"Jen jestli mu tam nebude zima! Aby se nenachladil. Zdá se mi, že v posledních dnech vypadá nějak špatně."
V poledne se vrátil Slávek z práce s neveselou zprávou.
"Dověděli jsme se, že ten oddíl tu zůstane několik dní. Pátrají prý po nějakém generálovi."
"Pán Bůh nás potěš!" lekala se matka.
"A toho chudáka venku teprve!"
Večer ho přivedli do kuchyně.
Byl přepadlý a pokašlával.
Paní Čermáková se na něho pozorně zadívala.
"Pane Kolísko, nemáte horečku?"
"Myslím, že mám. Po zádech mi běhá mráz, ruce a nohy mám jako polámané..."
"Tak já vám něco řeknu," rozhodl se pan Čermák. "Zůstanete spát s námi, zatopíme v kuchyni."
"Chraň Bůh! Jen to ne! Tu by mě našli okamžitě! Jen to ne!"
Přemlouvali ho všichni, ale marně. Kolísko trval na svém: na noc půjde do stodoly, zítra zase do krytu.
Paní Čermáková mu navařila čaje. Do stodoly mu dali tři teplé přikrývky.
I tato noc minula klidně.