Hodina za hodinou míjela a jednotvárná krajina nebrala konce. Psi umdlévali únavou a pomalu i hladem, neboť na širé pláni nebylo ani místečka chráněného proti vichru, kde by mohl Seppala spřežení nakrmit. Když viděl, že čeká marně na nějaký pahorek, rozhodl se ke krátkému oddechu i v otevřeném kraji. Zastavil spřežení a podělil psy zmrzlými rybami. Psi se na ně dychtivě vrhli. Než Seppala došel k Baltovi, byla dvojice u saní s pokrmem hotova a krátkým vrčením se dožadovala přídavku. Seppala jim hodil ještě několik ryb a pohladil je. Přitom padl jeho zrak na sníh, na němž bylo několik rudých skvrn. Zarazil se. Od čeho pocházejí? Vtom jeden z psů pozvedl nohu a Seppala spatřil do krve rozdrásanou tlapku. Bezmezná lítost mu stáhla hrdlo. Rázem ji však přemohl. V Nome umírají děti. Čekají na záchranu. Není možno kvíleti a ztráceti čas s několika oděrkami.
Ještě jednou pohladil psy a shýbl se pro otěže.
Psi, kteří se stále ještě za ním ohlíželi, se patrně domnívali, že jim chce dát novou dávku masa. Rychle se shlukli k němu. Každý chtěl být první.
A v té chvíli se to stalo.
Ozval se krátký, suchý praskot. Seppala hned pochopil, oč jde. Dříve však, než mohl uskočit, led se pod ním prolomil a Seppala se sáněmi se octl v močálu.
Polekaní psi uskočili na pevný led a chtěli prchnout. Ale Balto se vracel obloukem pro svého pána.
"Kupředu, Balto! Táhni!“ vykřikl Seppala a snažil se lehnout si na pevný led, který se však pod ním stále lámal.
Chytrý pes porozuměl. Vrátil se na své vedoucí místo a napjal všechny síly. Ostatní psi byli donuceni táhnouti také.
Bylo štěstím, že popruhy byly z velmi pevných koží. Jinak by jistě praskly, neboť sáně se vzpřímily a nemohly vyklouznout.
Konečně se Seppalovi podařilo lehnout si na led. Naklonil se nad zrádný močál, nadzvedl sanici a sáně se rozletěly po pevném ledu.
"Balto, stůj!“ zvolal Seppala a s námahou se zvedal. Měl sice kožený oblek, který byl uzpůsoben nehodám podobného rázu, ale několik kapek vody se přece jen dostalo až na tělo a teď nemilosrdně studily.
Spřežení poslušně zastavilo. Seppala doběhl k saním a jeho první myšlenka patřila balíčku sera. Kůže, v níž bylo zabaleno, byla na povrchu provlhlá, uvnitř však bylo naprosté sucho. Uklidněn vyskočil na sáně a spřežení opět vyjelo.
Vichřice zuřila dál a Seppala cítil, jak mu začínají dřevěnět nohy. Sotva si to uvědomil, seskočil se saní a běžel vedle nich. Trochu to pomohlo. Krev se mu rozproudila v žilách, příjemné teplo se mu rozlilo po zádech. Zároveň s ním však přišla taková únava, že chtěj nechtěj musel znovu vyskočiti na sáně.
Zatím se začala krajina měnit. Místo rozlehlých plání se objevovaly pahorky. Nejprve mírné, ale čím dále tím vyšší a vyšší, až přešly v souvislá horská pásma.
Byla-li cesta tundrou nebezpečná, zde nebyla o nic jistější, neboť za každým kopečkem se mohla neočekávaně objevit zrádná propast.
Bylo již pozdní odpoledne, když projížděl táhlým údolím. Po obou stranách trčely do výše obrovské kopce, na nichž nebylo žádného porostu. Síla vichřice tu značně polevila, proto se spřežení rozjelo rychleji.
Pojednou se ozval temný hukot, jako by odněkud z dálky sem dolehlo burácení bouře.
Seppala se znepokojeně rozhlédl. Sotva jeho pohled padl na stráň, zvedající se po pravé straně do závratné výše, pochopil a zbledl.
Lavina!
Nesmírné spousty sněhu, které se uvolnily vlastní tíhou, se valily do úzkého údolí, jímž projížděl!
Kam prchnout? Jediným pohledem se přesvědčil, že lavina se řítí v takové šířce, že není možno jí uniknout.
Rychle zamířil na protější stráň. Zapráskal bičem a hlasitým výkřikem pobídl psy k rychlejšímu běhu. Nebylo toho však třeba. Zvířata vytušila nebezpečí a napínala všechny síly, aby unikla ničícímu živlu.
Ale lavina byla rychlejší.
Sotva vyjel pes Balto nad úpatí protější stráně, otřáslo se celé údolí temným rachotem. Spousty sněhu se zřítily do údolí a rázem umlčely Seppalův výkřik i úzkostlivý štěkot jeho psů.
Štafeta byla pohřbena!
Údolí ztichlo. Dozněl hukot laviny, ustal tvrdošíjný zápas člověka s přírodou. Jen ve výšinách zaječel nový nápor vichřice.
Ticho trvalo vteřinu, dvě, zvolna se měnilo v minuty.
A náhle se sníh pohnul. A pak znovu a znovu. A najednou se nad sněhem zjevila hlava Baltova.
Pes pohlédl dopředu, potom se obrátil. Jeho oči byly plny němého údivu. Chvíli to trvalo, než pochopil. Ale pak zaryl tlapy do sněhu a hrabal a hrabal.
Zanedlouho se objevily hlavy první pohřbené dvojice. V tom okamžiku se Balto jásavě rozštěkal a začal hrabat ještě houževnatěji. Druzí dva psi se otřepali a ihned začali pomáhat Baltovi. Sníh odletoval napravo i nalevo a nové a nové dvojice psů se dostávaly na povrch.
Konečně se objevily sáně a vedle nich Seppala. Byl zasažen lavinou tak nešťastně, že hlavou narazil na sáně a pozbyl vědomí.
Psi se shlukli okolo něho s radostným štěkotem, hned však zmlkli. Jejich pán se nehýbal.
Zvířata zůstala zaraženě stát. Žádné se ani nepohnulo. A snad by tam celé spřežení zmrzlo, kdyby nebylo Balta.
Kdož ví, proč to udělal. Snad chtěl projevit lásku svému pánu, snad se v něm probudil týž cit, jaký měl pro svá trpící mláďata, snad lítost ho donutila k tomu, že se přiblížil až k svému pánu a - začal olizovat jeho tvář.
A pomohlo to. Raněný zamžikal a po chvíli otevřel oči. Balto jej ještě několikrát olízl a pak se radostně rozštěkal.
Seppala se rozhlédl. Celé spřežení vězelo ve sněhu jako v hrobě. Kdežto Balto měl k povrchu sotva několik decimetrů, kolem Seppaly se už zvedaly sněhové hromady více než dvoumetrové. I kdyby nebyl zraněn, z tohoto hrobu by se sám nikdy nebyl dostal.
Vděčně pohlédl na Balta i na ostatní psy. Jeho pohled byl plný díků. Děkoval zvířatům za sebe, za svou ženu a děti, které v napětí čekají doma, i za ty ohrožené v Nome, kteří toužebně vyhlížejí záchranné serum.
Serum! Mělo být co nejrychleji v Nome! A on zde leží ve sněhu, jako by měl bůhvíkolik času.
Chtěl se zvednout, ale nešlo to. V hlavě mu hučelo, před očima se dělaly mžitky. Celé tělo měl jako v ohni.
Uvědomil si všechnu hrůzu svého postavení. Leží tu sám uprostřed pustiny, nad ním burácí vichřice, která sype bez ustání nové a nové vrstvy sněhu - a v dálce na něho čekají s pevnou důvěrou. Zklame jejich očekávání a naděje. Balíček, který urazil tisíce kilometrů, který prošel tolika rukama obětavých lidí, se zastaví u něho. Seppala nedojede.
Trýznivé myšlenky mu působily větší bolest než zraněné a prokřehlé tělo. A jen jejich bodavým hrotům mohl vděčit za to, že se znovu zvedl. Zapotácel se, zavrávoral a klesl opět do sněhu. Tak to opakoval několikrát, až se mu konečně podařilo vysoukati se na sáně.
"Jeď, Balto,“ řekl mdle a pozbyl vědomí.
Balto vytáhl sáně z kanálu, který se psy vyhrabal, a jel po svahu tak dlouho, dokud neminuli zřícenou lavinu. Potom sjel do volného údolí a na rovné ploše se rozjel rychleji. Občas se ohlédl dozadu, aby se přesvědčil, leží-li Seppala dosud na saních.
Byl to nevýslovně smutný pohled na ubíhající štafetu. Seppala ležel na saních bez jediného hnutí. Psi, jako by si byli vědomi, že se zde děje něco neobvyklého, jeli vážně a tiše.
Pojednou sáně narazily na tvrdý výčnělek. Vyskočily, zakymácely se a vzápětí ležel Seppala na tvrdém sněhu. Při pádu se uhodil tak silně, že ho bolest probudila z mrákot.
Posadil se na zemi a zmateně se rozhlédl. Sáně byly již několik metrů před ním a ujížděly dál.
"Balto! Balto!“ zavolal vzrušeně.
Pes se ohlédl, zastavil a již se vracel k svému pánu. Několikrát provinile zaštěkal a začal se třít okolo Seppalových nohou.
"Jsi hodný, Balto!“ hladil ho Seppala. "A dobře nás vedeš,“ pohlédl na kompas.
Druhá noc se snesla na zasněžený kraj. A vichřice neutichala.
Seppala nakrmil psy a pokračoval v cestě po celou noc. Chvilkami jel za jasného vědomí, chvilkami upadal v bezmocné dřímoty. A byl to zase Balto, na němž spočívala všechna bezpečnost jízdy.
Druhého dne se štafeta už jen vlekla. Všichni psi měli nohy tak rozdrásány, že za spřežením se táhla stuha rudé krve. Každé šlápnutí působilo psům muka. Těly zvířat i vysíleného člověka lomcovala horečka.
V zuboženém stavu dostihla štafeta Unalaklik. Měla za sebou přes 250 km cesty, čtyřicet pět hodin jízdy a celé moře utrpení.
Unalakličtí, kteří již několik hodin žili v ovzduší obav a nadějí, vyjeli Seppalovi vstříc. Chtěli mu stisknout ruku, poděkovat mu, podat občerstvení.
Seppala všechny objal vysíleným pohledem, mlčky ukázal na balíček sera a skoro neslyšně zašeptal:
"Ošetřte psy!“
Potom se zvrátil a pozbyl vědomí.
To již Gunnard Kasson připevňoval balíček na své sáně.
A zatím co odváděli psy a odnášeli bezvládné Seppalovo tělo, aby mu vrátili život, poslední, rozhodující článek štafety zamířil k moři.
Ještě jednou pohladil psy a shýbl se pro otěže.
Psi, kteří se stále ještě za ním ohlíželi, se patrně domnívali, že jim chce dát novou dávku masa. Rychle se shlukli k němu. Každý chtěl být první.
A v té chvíli se to stalo.
Ozval se krátký, suchý praskot. Seppala hned pochopil, oč jde. Dříve však, než mohl uskočit, led se pod ním prolomil a Seppala se sáněmi se octl v močálu.
Polekaní psi uskočili na pevný led a chtěli prchnout. Ale Balto se vracel obloukem pro svého pána.
"Kupředu, Balto! Táhni!“ vykřikl Seppala a snažil se lehnout si na pevný led, který se však pod ním stále lámal.
Chytrý pes porozuměl. Vrátil se na své vedoucí místo a napjal všechny síly. Ostatní psi byli donuceni táhnouti také.
Bylo štěstím, že popruhy byly z velmi pevných koží. Jinak by jistě praskly, neboť sáně se vzpřímily a nemohly vyklouznout.
Konečně se Seppalovi podařilo lehnout si na led. Naklonil se nad zrádný močál, nadzvedl sanici a sáně se rozletěly po pevném ledu.
"Balto, stůj!“ zvolal Seppala a s námahou se zvedal. Měl sice kožený oblek, který byl uzpůsoben nehodám podobného rázu, ale několik kapek vody se přece jen dostalo až na tělo a teď nemilosrdně studily.
Spřežení poslušně zastavilo. Seppala doběhl k saním a jeho první myšlenka patřila balíčku sera. Kůže, v níž bylo zabaleno, byla na povrchu provlhlá, uvnitř však bylo naprosté sucho. Uklidněn vyskočil na sáně a spřežení opět vyjelo.
Vichřice zuřila dál a Seppala cítil, jak mu začínají dřevěnět nohy. Sotva si to uvědomil, seskočil se saní a běžel vedle nich. Trochu to pomohlo. Krev se mu rozproudila v žilách, příjemné teplo se mu rozlilo po zádech. Zároveň s ním však přišla taková únava, že chtěj nechtěj musel znovu vyskočiti na sáně.
Zatím se začala krajina měnit. Místo rozlehlých plání se objevovaly pahorky. Nejprve mírné, ale čím dále tím vyšší a vyšší, až přešly v souvislá horská pásma.
Byla-li cesta tundrou nebezpečná, zde nebyla o nic jistější, neboť za každým kopečkem se mohla neočekávaně objevit zrádná propast.
Bylo již pozdní odpoledne, když projížděl táhlým údolím. Po obou stranách trčely do výše obrovské kopce, na nichž nebylo žádného porostu. Síla vichřice tu značně polevila, proto se spřežení rozjelo rychleji.
Pojednou se ozval temný hukot, jako by odněkud z dálky sem dolehlo burácení bouře.
Seppala se znepokojeně rozhlédl. Sotva jeho pohled padl na stráň, zvedající se po pravé straně do závratné výše, pochopil a zbledl.
Lavina!
Nesmírné spousty sněhu, které se uvolnily vlastní tíhou, se valily do úzkého údolí, jímž projížděl!
Kam prchnout? Jediným pohledem se přesvědčil, že lavina se řítí v takové šířce, že není možno jí uniknout.
Rychle zamířil na protější stráň. Zapráskal bičem a hlasitým výkřikem pobídl psy k rychlejšímu běhu. Nebylo toho však třeba. Zvířata vytušila nebezpečí a napínala všechny síly, aby unikla ničícímu živlu.
Ale lavina byla rychlejší.
Sotva vyjel pes Balto nad úpatí protější stráně, otřáslo se celé údolí temným rachotem. Spousty sněhu se zřítily do údolí a rázem umlčely Seppalův výkřik i úzkostlivý štěkot jeho psů.
Štafeta byla pohřbena!
Údolí ztichlo. Dozněl hukot laviny, ustal tvrdošíjný zápas člověka s přírodou. Jen ve výšinách zaječel nový nápor vichřice.
Ticho trvalo vteřinu, dvě, zvolna se měnilo v minuty.
A náhle se sníh pohnul. A pak znovu a znovu. A najednou se nad sněhem zjevila hlava Baltova.
Pes pohlédl dopředu, potom se obrátil. Jeho oči byly plny němého údivu. Chvíli to trvalo, než pochopil. Ale pak zaryl tlapy do sněhu a hrabal a hrabal.
Zanedlouho se objevily hlavy první pohřbené dvojice. V tom okamžiku se Balto jásavě rozštěkal a začal hrabat ještě houževnatěji. Druzí dva psi se otřepali a ihned začali pomáhat Baltovi. Sníh odletoval napravo i nalevo a nové a nové dvojice psů se dostávaly na povrch.
Konečně se objevily sáně a vedle nich Seppala. Byl zasažen lavinou tak nešťastně, že hlavou narazil na sáně a pozbyl vědomí.
Psi se shlukli okolo něho s radostným štěkotem, hned však zmlkli. Jejich pán se nehýbal.
Zvířata zůstala zaraženě stát. Žádné se ani nepohnulo. A snad by tam celé spřežení zmrzlo, kdyby nebylo Balta.
Kdož ví, proč to udělal. Snad chtěl projevit lásku svému pánu, snad se v něm probudil týž cit, jaký měl pro svá trpící mláďata, snad lítost ho donutila k tomu, že se přiblížil až k svému pánu a - začal olizovat jeho tvář.
A pomohlo to. Raněný zamžikal a po chvíli otevřel oči. Balto jej ještě několikrát olízl a pak se radostně rozštěkal.
Seppala se rozhlédl. Celé spřežení vězelo ve sněhu jako v hrobě. Kdežto Balto měl k povrchu sotva několik decimetrů, kolem Seppaly se už zvedaly sněhové hromady více než dvoumetrové. I kdyby nebyl zraněn, z tohoto hrobu by se sám nikdy nebyl dostal.
Vděčně pohlédl na Balta i na ostatní psy. Jeho pohled byl plný díků. Děkoval zvířatům za sebe, za svou ženu a děti, které v napětí čekají doma, i za ty ohrožené v Nome, kteří toužebně vyhlížejí záchranné serum.
Serum! Mělo být co nejrychleji v Nome! A on zde leží ve sněhu, jako by měl bůhvíkolik času.
Chtěl se zvednout, ale nešlo to. V hlavě mu hučelo, před očima se dělaly mžitky. Celé tělo měl jako v ohni.
Uvědomil si všechnu hrůzu svého postavení. Leží tu sám uprostřed pustiny, nad ním burácí vichřice, která sype bez ustání nové a nové vrstvy sněhu - a v dálce na něho čekají s pevnou důvěrou. Zklame jejich očekávání a naděje. Balíček, který urazil tisíce kilometrů, který prošel tolika rukama obětavých lidí, se zastaví u něho. Seppala nedojede.
Trýznivé myšlenky mu působily větší bolest než zraněné a prokřehlé tělo. A jen jejich bodavým hrotům mohl vděčit za to, že se znovu zvedl. Zapotácel se, zavrávoral a klesl opět do sněhu. Tak to opakoval několikrát, až se mu konečně podařilo vysoukati se na sáně.
"Jeď, Balto,“ řekl mdle a pozbyl vědomí.
Balto vytáhl sáně z kanálu, který se psy vyhrabal, a jel po svahu tak dlouho, dokud neminuli zřícenou lavinu. Potom sjel do volného údolí a na rovné ploše se rozjel rychleji. Občas se ohlédl dozadu, aby se přesvědčil, leží-li Seppala dosud na saních.
Byl to nevýslovně smutný pohled na ubíhající štafetu. Seppala ležel na saních bez jediného hnutí. Psi, jako by si byli vědomi, že se zde děje něco neobvyklého, jeli vážně a tiše.
Pojednou sáně narazily na tvrdý výčnělek. Vyskočily, zakymácely se a vzápětí ležel Seppala na tvrdém sněhu. Při pádu se uhodil tak silně, že ho bolest probudila z mrákot.
Posadil se na zemi a zmateně se rozhlédl. Sáně byly již několik metrů před ním a ujížděly dál.
"Balto! Balto!“ zavolal vzrušeně.
Pes se ohlédl, zastavil a již se vracel k svému pánu. Několikrát provinile zaštěkal a začal se třít okolo Seppalových nohou.
"Jsi hodný, Balto!“ hladil ho Seppala. "A dobře nás vedeš,“ pohlédl na kompas.
Druhá noc se snesla na zasněžený kraj. A vichřice neutichala.
Seppala nakrmil psy a pokračoval v cestě po celou noc. Chvilkami jel za jasného vědomí, chvilkami upadal v bezmocné dřímoty. A byl to zase Balto, na němž spočívala všechna bezpečnost jízdy.
Druhého dne se štafeta už jen vlekla. Všichni psi měli nohy tak rozdrásány, že za spřežením se táhla stuha rudé krve. Každé šlápnutí působilo psům muka. Těly zvířat i vysíleného člověka lomcovala horečka.
V zuboženém stavu dostihla štafeta Unalaklik. Měla za sebou přes 250 km cesty, čtyřicet pět hodin jízdy a celé moře utrpení.
Unalakličtí, kteří již několik hodin žili v ovzduší obav a nadějí, vyjeli Seppalovi vstříc. Chtěli mu stisknout ruku, poděkovat mu, podat občerstvení.
Seppala všechny objal vysíleným pohledem, mlčky ukázal na balíček sera a skoro neslyšně zašeptal:
"Ošetřte psy!“
Potom se zvrátil a pozbyl vědomí.
To již Gunnard Kasson připevňoval balíček na své sáně.
A zatím co odváděli psy a odnášeli bezvládné Seppalovo tělo, aby mu vrátili život, poslední, rozhodující článek štafety zamířil k moři.