A protože byl velký jedlík, už si představoval, jak sedí u kotla plného knedlíků. Na hlavě má širokánský klobouk, jako mívají v románech cowboyové, kostkovanou košili... No, krásné to bude! Knedlíky se budou napichovat přímo skautskou dýkou - vidličku přece žádný skaut nepotřebuje! Cyril se olizoval a hned vykládal, jaká jídla se budou vařit. To se ví, vybíral ta, která měl sám nejraději.
"Počkej!" krotil ho Lojza. "To není jenom tak! Co kdo vlastně umíte?" zahleděl se pátravé na chlapce.
"Já umím vařit kávu, ale jen když je černá hotová," hlásil se hrdě Jožka.
"Já také! Já také!" znělo ze všech úst.
"Kdo dovede něco jiného?"
Chlapci hleděli jeden na druhého a mlčeli.
"Já bych si troufl i na čaj, ale nesměli byste mi nařezat, kdyby byl trochu černý," přihlásil se po chvíli Mirek.
"A víc už nikdo nic?" znepokojil se Lojza. "Nemůžeme přece stále jíst jen kávu a čaj!"
"A co umíš ty?" ozval se Mirek.
"Já?" Lojza se zapýřil. "No... taky kávu a čaj!" vyhrkl.
"Naši dělávají řízky," ozval se nesměle Karel.
"Hm, vaši! Naši také! Ale dovedeš to ty?"
"Tož cosi vím. Naklepe se to, osolí se to, potom se to omočí ve vajíčku -"
"Kdepak! Nejdříve se to obalí v mouce!" vytrumfl Jožka.
"Uděláme to tak," rozhodoval se rázně Lojza. "Každému určím nějaké jídlo a do týdne se to musí naučit vařit! Anebo - počkejte! Každý si vyberte sám jídlo, které byste dovedli nejlépe navařit."
"Já si vezmu ty řízky," hlásil se hned Karel. "A já nudle s mákem!" zasmál se Jožka. "A já bramborovou omáčku!" vykřikl Fanek.
"Počkejte, musím si to zapsat," přerušil jejich nadšení Lojza.
"A jak se v tom budeme střídat?" hořel zvědavostí Milan.
"Budeme to dělat jako opravdoví skauti. Každý den bude jeden z nás hlavním kuchařem," sděloval Lojza. "Jeden nebo dva jiní mu budou pomáhat."
"Ale kde vezmeme všechny potřeby k vaření?" staral se Cyril.
"Něco si vyprosíme z domu a něco budeme musit koupit. To víte, mléka si nemůžeme vzít na několik dní."
"Ale - kde vezmeme peníze?" strachoval se Karel.
"Dáme na to všechno, co máme. Kolik kdo dá?"
Ach, peněžní hotovost u vesnických chlapců! Lojzovo čelo se starostlivě zachmuřilo, když jejich majetek spočítal. Bylo toho - třiadvacet korun!
"Tož to je špatné," pronášel se zřejmým rozčarováním.
"Na Vaška jsme zapomněli," připomněl Cyril.
"Kde je?" Vzpomněli si na něho teprve teď a rozhlédli se po pastvině.
Vašek seděl až na opačném konci pastviska a hleděl zlobně na rokující chlapce. Když ucítil jejich pohledy, zatvářil se, jako by o ně neměl nejmenšího zájmu, a hlučně zapráskal bičem.
"Musíme ho zavolat. Ten má jistě peněz jak želez," mínil Jožka a hned křičel: "Haló! Vašku! Pojď mezi nás!"
Vašek se loudavě přiblížil.
"Co chcete?" zeptal se, jako by vůbec netoužil po jejich společnosti.
"Máme tu něco důležitého. Pojď!" zval ho Lojza.
"Tak mi tam bylo dobře," řekl Vašek a rychle si sedl mezi chlapce. Ti na sebe významně pohlédli, ale mlčeli.
"Tak už jsme se dojednali, Vašku, že na Ostrov půjdeme. Stany si uděláme, nářadí doneseme, nějaké jídlo také. Teď dáváme dohromady peníze. Máme třiadvacet korun. Kolik můžeš dát ty?" zahleděl se Lojza na Vaška.
"Já? Hm... pět korun," řekl Vašek po krátkém rozmýšlení.
Na všech tvářích se objevilo zklamání. Všichni věděli, že Vašek má peněz dost.
"Tak to bychom měli osmadvacet korun. A já jsem počítal, že seženeme aspoň sto," prohodil Lojza zamyšleně.
"Co teď?" otázal se Karel a rozhlédl se po ostatních. Nikdo mu však neodpovídal. Ano, co teď?
"Já budu nosit celý týden mléko místo naší Mařky," ozval se Fanek. "Zase bude o korunu víc."
"A já slíbím našemu Jendovi, že mu budu čistit dva měsíce boty. Peníze si vyberu dopředu," kul plány Milan.
"Já řeknu strýčkovi, že mu zanesu prodat holuby. Možná, že mi dá od cesty dvě koruny."
Přibylo ještě několik korun. Lojza je všechny poctivě zapsal. A když to všechno spočítal, bylo zase jen jedenačtyřicet korun.
"Je to málo. Moc málo!"
Chlapci ztichli. Jejich mozky horečně pracovaly. Ale ať dělali, co dělali, nic nevymyslili. Na vesnici se tak těžko vydělávají peníze!
"A půjde to!" zajiskřilo se náhle Lojzovi v očích. "Půjde to!" opakoval vítězně a napřímil se jako generál.
"Jak? Povídej! Mluv!" hořeli nedočkavostí.
"Budeme sbírat odpadky! Vyděláme si!"
"Hurá! Ať žije Lojza! Hurá!"
Odpadky!
Pravda, ve škole jim už dávno říkali, aby je sbírali. Ale zájem o odpadky brzy ochabl a dnes se jich zase povaluje po domech habaděj! Dají se do sbírání! Ohromný chlapík, tenhle Lojza!
"A v čem budeme vařit?" vzpomněl si za chvíli Milan.
"Musíme si vzít z domu nějaké hrnce. Nejlepší by byl kotlík, ale kde jej vzít?" zamyslil se Lojza.
"My máme v prádelně takový menší kotel," hlásil se Karel. "Dá se snadno vytáhnout. Maminka by mi jej jistě půjčila na těch několik dní."
"Tož to bychom měli zhruba všechno," řekl Lojza. "Ale teď přijde to hlavní."
"Co?" tázali se zvědavě.
"Každý tábor musí mít svého vůdce. Kdo z nás bude vůdcem?"
"No přece ty!" vyhrkl Mirek.
"Jaké přece? Vůdce se musí volit!" ozval se Vašek.
"Nevím nač! Všichni chceme Lojzu. No ne, kluci?"
"To se ví!" odpověděli jako jedněmi ústy.
"Chcete jenom proto, že máte z Lojzy strach. Kdyby se volilo lístky -"
"Tak bychom zvolili tebe, ty chytráku," přerušil ho zlobně Mirek.
"Souhlasím s Vaškem," ozval se Lojza. "Budeme volit lístky."
"Darmo se zdržujeme. - K vůli takovému -!"
"Nebručte! Bude to spravedlivé. A aby někdo neřekl, že musel napsat mé jméno ze strachu, půjdu si sednout až tamhle," řekl Lojza a poodešel. Vašek toho hned využil:
"Kluci, budu-li vůdcem já, donesu na Ostrov kilo čokolády," sliboval.
"Jen si ji sněz!" vyhrkl nakvašeně Mirek. "Takových vůdců by se našlo," dodal pohrdlivě a velkým písmem napsal jméno Lojzovo.
Když byly lístky napsány, vhodili je do klobouku a Cyril šel rozbalovat.
"Mirek," přečetl první lístek.
Chlapci na sebe zmateně pohlédli.
"Vašek!" přečetl druhý.
To už bylo na ně trochu mnoho.
"Já jsem napsal Lojzu!" křičeli jeden přes druhého.
"Teprve začíná číst, tak co křičíte?" uklidňoval je Lojza. "Čti, Cyro!" Cyril rozbalil další lístek.
"Lojza!" a pak zase: "Lojza!" A zase - Lojza a Lojza.
"Ať žije náš táborový vůdce!" zavolal Mirek.
"Hurá!" vykřikli ostatní, a jako by se smluvili, přiskočili k Lojzovi, vyzvedli ho do výše a za ohlušujícího pokřiku ho nosili po pastvišti.
Jen Vašek nebyl nadšen. Zůstal stát na místě s očima upřenýma do země a s čelem svraštělým.
"Tak, kluci," začal Lojza zjihlým hlasem, když se zase octl na zemi, "já tedy tím vůdcem budu, když chcete. Ale to vám povídám: když jste si mě zvolili, poslouchat musíte na slovo!"
"To víš, že budeme. A kdo nebude poslouchat, tak poletí - Vašku," řekl Mirek vyhrůžně.
"Jenom abys neletěl ty," procedil Vašek.
"Dost! Teď máme práci, a ne hádky!" zakročil Lojza. "Zbývá nám ještě jedna důležitá věc. Každý tábor má nějaké jméno. Také my musíme pokřtít náš tábor na Ostrově."
"Já bych myslil, aby se jmenoval Košíkovský tábor," pospíšil si Jožka.
"Já bych to nazval Nový Košíkov," vytrumfl Mirek.
"Když to bude u vody, tož ať je to Vodní osada," mínil Cyril.
"Skauti dávají často svým osadám jména zvířat," vzpomínal si Lojza. "Víte, třeba Bobři, nebo Sokoli a tak."
"Osada Lvů!" vykřikl Karel.
"A co byste řekli názvu Osada Stepních Vlků?" usmál se Fanek.
"Páni, to je krásné!" zvolal nadšeně Mirek a hned si to opakoval: "Osada Stepních Vlků."
"Nechme to jméno, Lojzo!" přimlouvali se Karel s Jožkou.
"Dobře, budeme hlasovat," rozhodl vůdce. "Kdo je pro Osadu Stepních Vlků?"
Byli pro ni všichni - jen Vašek zarytě mlčel.
"Mně se to také líbí," řekl Lojza. "A co ty, Vašku?"
"To nic není," řekl nevrle Vašek. "To já mám jiný nápad: Osada Černých Mustangů!"
"No, to je toho!" ohrnul rty Karel.
"A vůbec - já bych se za takový koňský tábor styděl!" horlil Milan.
"Jak to myslíš - koňský?" nechápal Jožka.
"No, mustang, to je přece indiánský kůň," poučoval Milan.
"Prosím tě, nevykládej. Mustang - to je po indiánsku jako hrdina," naparoval se Vašek.
"Che, che - hrdina! Ale má čtyři nohy, mrská ocasem a žere oves," smál se Karel.
Ale Vašek se obrátil na Lojzu: "Dej o tom hlasovat ještě jednou!"
"Kdo je pro jméno Osada Černých Mustangů?" zeptal se suše Lojza. Jediný Vašek zvedl ruku.
"Kdo je pro název Osada Stepních Vlků?" Všechny ruce vyletěly do výše.
"Tak vidíš," usmál se vítězoslavně Lojza.
"Ať!" vybuchl zlostně Vašek. "A abyste věděli, já s vámi nepůjdu!"
"Však tě nikdo nevolal," řekl Mirek.
"Aspoň se nebudeme hádat," dodával Fanek.
"A už se nes! Nebo tě vyprovodíme až k vašemu," vyhrožoval Karel.
"Však já už jdu. A zavolám si jiné kluky a budeme také tábořit. A budeme to mít lepší než vy, protože když budu chtít, tatínek mi koupí stan."
"Ale na Ostrově nebudete!" řekl vyhrůžně Mirek.
"Nevím proč?" odsekl Vašek.
"Proč?" Mirek přistoupil až k němu. "Protože bychom vás i váš koňský tábor vhodili do Rosavy."
"No, však uvidíme! Na shledanou, Stepní Vlci!"
"Jen se nes, ty - Černý Mustangu! A řehtej si cestou do kroku!"
"A tys ho, Lojzo, ještě volil, takového!" zavyčítal Milan.
"Já?" užasl Lojza.
"Tak koho jsi volil?"
"Mirka!"
"A kdo volil Vaška?" zahleděl se Mirek zlobně na chlapce.
"Já ne! Já ne!" bránili se všichni.
Mirek znovu prohlédl všechny lístky. Když uviděl Vaškův, překvapeně zvolal:
"Volil se sám! Jeho písmo znám jak své boty!"
"Dobře, že utekl. Musili bychom ho vyhodit sami!"
"Kdy vyrazíme?" otázal se Milan.
"Dnes máme čtvrtek - dokázali bychom to do druhého pondělka?"
"Jistě! Vždyť je to deset dní! A to se dá něco udělat!"
"Tak dobrá! Na druhé pondělí! Ale máme co dělat! Odpoledne přineste ty věci na stany, hned se dáme do šití."
Tovární siréna zahučela.
"Je dvanáct - poženeme," řekl Lojza. "A co tomu všemu říkáte, kluci?" A Stepní Vlci, jako by byli smluveni, zavolali z plných plic:
"Ať žije Osada Stepních Vlků!"
"Počkej!" krotil ho Lojza. "To není jenom tak! Co kdo vlastně umíte?" zahleděl se pátravé na chlapce.
"Já umím vařit kávu, ale jen když je černá hotová," hlásil se hrdě Jožka.
"Já také! Já také!" znělo ze všech úst.
"Kdo dovede něco jiného?"
Chlapci hleděli jeden na druhého a mlčeli.
"Já bych si troufl i na čaj, ale nesměli byste mi nařezat, kdyby byl trochu černý," přihlásil se po chvíli Mirek.
"A víc už nikdo nic?" znepokojil se Lojza. "Nemůžeme přece stále jíst jen kávu a čaj!"
"A co umíš ty?" ozval se Mirek.
"Já?" Lojza se zapýřil. "No... taky kávu a čaj!" vyhrkl.
"Naši dělávají řízky," ozval se nesměle Karel.
"Hm, vaši! Naši také! Ale dovedeš to ty?"
"Tož cosi vím. Naklepe se to, osolí se to, potom se to omočí ve vajíčku -"
"Kdepak! Nejdříve se to obalí v mouce!" vytrumfl Jožka.
"Uděláme to tak," rozhodoval se rázně Lojza. "Každému určím nějaké jídlo a do týdne se to musí naučit vařit! Anebo - počkejte! Každý si vyberte sám jídlo, které byste dovedli nejlépe navařit."
"Já si vezmu ty řízky," hlásil se hned Karel. "A já nudle s mákem!" zasmál se Jožka. "A já bramborovou omáčku!" vykřikl Fanek.
"Počkejte, musím si to zapsat," přerušil jejich nadšení Lojza.
"A jak se v tom budeme střídat?" hořel zvědavostí Milan.
"Budeme to dělat jako opravdoví skauti. Každý den bude jeden z nás hlavním kuchařem," sděloval Lojza. "Jeden nebo dva jiní mu budou pomáhat."
"Ale kde vezmeme všechny potřeby k vaření?" staral se Cyril.
"Něco si vyprosíme z domu a něco budeme musit koupit. To víte, mléka si nemůžeme vzít na několik dní."
"Ale - kde vezmeme peníze?" strachoval se Karel.
"Dáme na to všechno, co máme. Kolik kdo dá?"
Ach, peněžní hotovost u vesnických chlapců! Lojzovo čelo se starostlivě zachmuřilo, když jejich majetek spočítal. Bylo toho - třiadvacet korun!
"Tož to je špatné," pronášel se zřejmým rozčarováním.
"Na Vaška jsme zapomněli," připomněl Cyril.
"Kde je?" Vzpomněli si na něho teprve teď a rozhlédli se po pastvině.
Vašek seděl až na opačném konci pastviska a hleděl zlobně na rokující chlapce. Když ucítil jejich pohledy, zatvářil se, jako by o ně neměl nejmenšího zájmu, a hlučně zapráskal bičem.
"Musíme ho zavolat. Ten má jistě peněz jak želez," mínil Jožka a hned křičel: "Haló! Vašku! Pojď mezi nás!"
Vašek se loudavě přiblížil.
"Co chcete?" zeptal se, jako by vůbec netoužil po jejich společnosti.
"Máme tu něco důležitého. Pojď!" zval ho Lojza.
"Tak mi tam bylo dobře," řekl Vašek a rychle si sedl mezi chlapce. Ti na sebe významně pohlédli, ale mlčeli.
"Tak už jsme se dojednali, Vašku, že na Ostrov půjdeme. Stany si uděláme, nářadí doneseme, nějaké jídlo také. Teď dáváme dohromady peníze. Máme třiadvacet korun. Kolik můžeš dát ty?" zahleděl se Lojza na Vaška.
"Já? Hm... pět korun," řekl Vašek po krátkém rozmýšlení.
Na všech tvářích se objevilo zklamání. Všichni věděli, že Vašek má peněz dost.
"Tak to bychom měli osmadvacet korun. A já jsem počítal, že seženeme aspoň sto," prohodil Lojza zamyšleně.
"Co teď?" otázal se Karel a rozhlédl se po ostatních. Nikdo mu však neodpovídal. Ano, co teď?
"Já budu nosit celý týden mléko místo naší Mařky," ozval se Fanek. "Zase bude o korunu víc."
"A já slíbím našemu Jendovi, že mu budu čistit dva měsíce boty. Peníze si vyberu dopředu," kul plány Milan.
"Já řeknu strýčkovi, že mu zanesu prodat holuby. Možná, že mi dá od cesty dvě koruny."
Přibylo ještě několik korun. Lojza je všechny poctivě zapsal. A když to všechno spočítal, bylo zase jen jedenačtyřicet korun.
"Je to málo. Moc málo!"
Chlapci ztichli. Jejich mozky horečně pracovaly. Ale ať dělali, co dělali, nic nevymyslili. Na vesnici se tak těžko vydělávají peníze!
"A půjde to!" zajiskřilo se náhle Lojzovi v očích. "Půjde to!" opakoval vítězně a napřímil se jako generál.
"Jak? Povídej! Mluv!" hořeli nedočkavostí.
"Budeme sbírat odpadky! Vyděláme si!"
"Hurá! Ať žije Lojza! Hurá!"
Odpadky!
Pravda, ve škole jim už dávno říkali, aby je sbírali. Ale zájem o odpadky brzy ochabl a dnes se jich zase povaluje po domech habaděj! Dají se do sbírání! Ohromný chlapík, tenhle Lojza!
"A v čem budeme vařit?" vzpomněl si za chvíli Milan.
"Musíme si vzít z domu nějaké hrnce. Nejlepší by byl kotlík, ale kde jej vzít?" zamyslil se Lojza.
"My máme v prádelně takový menší kotel," hlásil se Karel. "Dá se snadno vytáhnout. Maminka by mi jej jistě půjčila na těch několik dní."
"Tož to bychom měli zhruba všechno," řekl Lojza. "Ale teď přijde to hlavní."
"Co?" tázali se zvědavě.
"Každý tábor musí mít svého vůdce. Kdo z nás bude vůdcem?"
"No přece ty!" vyhrkl Mirek.
"Jaké přece? Vůdce se musí volit!" ozval se Vašek.
"Nevím nač! Všichni chceme Lojzu. No ne, kluci?"
"To se ví!" odpověděli jako jedněmi ústy.
"Chcete jenom proto, že máte z Lojzy strach. Kdyby se volilo lístky -"
"Tak bychom zvolili tebe, ty chytráku," přerušil ho zlobně Mirek.
"Souhlasím s Vaškem," ozval se Lojza. "Budeme volit lístky."
"Darmo se zdržujeme. - K vůli takovému -!"
"Nebručte! Bude to spravedlivé. A aby někdo neřekl, že musel napsat mé jméno ze strachu, půjdu si sednout až tamhle," řekl Lojza a poodešel. Vašek toho hned využil:
"Kluci, budu-li vůdcem já, donesu na Ostrov kilo čokolády," sliboval.
"Jen si ji sněz!" vyhrkl nakvašeně Mirek. "Takových vůdců by se našlo," dodal pohrdlivě a velkým písmem napsal jméno Lojzovo.
Když byly lístky napsány, vhodili je do klobouku a Cyril šel rozbalovat.
"Mirek," přečetl první lístek.
Chlapci na sebe zmateně pohlédli.
"Vašek!" přečetl druhý.
To už bylo na ně trochu mnoho.
"Já jsem napsal Lojzu!" křičeli jeden přes druhého.
"Teprve začíná číst, tak co křičíte?" uklidňoval je Lojza. "Čti, Cyro!" Cyril rozbalil další lístek.
"Lojza!" a pak zase: "Lojza!" A zase - Lojza a Lojza.
"Ať žije náš táborový vůdce!" zavolal Mirek.
"Hurá!" vykřikli ostatní, a jako by se smluvili, přiskočili k Lojzovi, vyzvedli ho do výše a za ohlušujícího pokřiku ho nosili po pastvišti.
Jen Vašek nebyl nadšen. Zůstal stát na místě s očima upřenýma do země a s čelem svraštělým.
"Tak, kluci," začal Lojza zjihlým hlasem, když se zase octl na zemi, "já tedy tím vůdcem budu, když chcete. Ale to vám povídám: když jste si mě zvolili, poslouchat musíte na slovo!"
"To víš, že budeme. A kdo nebude poslouchat, tak poletí - Vašku," řekl Mirek vyhrůžně.
"Jenom abys neletěl ty," procedil Vašek.
"Dost! Teď máme práci, a ne hádky!" zakročil Lojza. "Zbývá nám ještě jedna důležitá věc. Každý tábor má nějaké jméno. Také my musíme pokřtít náš tábor na Ostrově."
"Já bych myslil, aby se jmenoval Košíkovský tábor," pospíšil si Jožka.
"Já bych to nazval Nový Košíkov," vytrumfl Mirek.
"Když to bude u vody, tož ať je to Vodní osada," mínil Cyril.
"Skauti dávají často svým osadám jména zvířat," vzpomínal si Lojza. "Víte, třeba Bobři, nebo Sokoli a tak."
"Osada Lvů!" vykřikl Karel.
"A co byste řekli názvu Osada Stepních Vlků?" usmál se Fanek.
"Páni, to je krásné!" zvolal nadšeně Mirek a hned si to opakoval: "Osada Stepních Vlků."
"Nechme to jméno, Lojzo!" přimlouvali se Karel s Jožkou.
"Dobře, budeme hlasovat," rozhodl vůdce. "Kdo je pro Osadu Stepních Vlků?"
Byli pro ni všichni - jen Vašek zarytě mlčel.
"Mně se to také líbí," řekl Lojza. "A co ty, Vašku?"
"To nic není," řekl nevrle Vašek. "To já mám jiný nápad: Osada Černých Mustangů!"
"No, to je toho!" ohrnul rty Karel.
"A vůbec - já bych se za takový koňský tábor styděl!" horlil Milan.
"Jak to myslíš - koňský?" nechápal Jožka.
"No, mustang, to je přece indiánský kůň," poučoval Milan.
"Prosím tě, nevykládej. Mustang - to je po indiánsku jako hrdina," naparoval se Vašek.
"Che, che - hrdina! Ale má čtyři nohy, mrská ocasem a žere oves," smál se Karel.
Ale Vašek se obrátil na Lojzu: "Dej o tom hlasovat ještě jednou!"
"Kdo je pro jméno Osada Černých Mustangů?" zeptal se suše Lojza. Jediný Vašek zvedl ruku.
"Kdo je pro název Osada Stepních Vlků?" Všechny ruce vyletěly do výše.
"Tak vidíš," usmál se vítězoslavně Lojza.
"Ať!" vybuchl zlostně Vašek. "A abyste věděli, já s vámi nepůjdu!"
"Však tě nikdo nevolal," řekl Mirek.
"Aspoň se nebudeme hádat," dodával Fanek.
"A už se nes! Nebo tě vyprovodíme až k vašemu," vyhrožoval Karel.
"Však já už jdu. A zavolám si jiné kluky a budeme také tábořit. A budeme to mít lepší než vy, protože když budu chtít, tatínek mi koupí stan."
"Ale na Ostrově nebudete!" řekl vyhrůžně Mirek.
"Nevím proč?" odsekl Vašek.
"Proč?" Mirek přistoupil až k němu. "Protože bychom vás i váš koňský tábor vhodili do Rosavy."
"No, však uvidíme! Na shledanou, Stepní Vlci!"
"Jen se nes, ty - Černý Mustangu! A řehtej si cestou do kroku!"
"A tys ho, Lojzo, ještě volil, takového!" zavyčítal Milan.
"Já?" užasl Lojza.
"Tak koho jsi volil?"
"Mirka!"
"A kdo volil Vaška?" zahleděl se Mirek zlobně na chlapce.
"Já ne! Já ne!" bránili se všichni.
Mirek znovu prohlédl všechny lístky. Když uviděl Vaškův, překvapeně zvolal:
"Volil se sám! Jeho písmo znám jak své boty!"
"Dobře, že utekl. Musili bychom ho vyhodit sami!"
"Kdy vyrazíme?" otázal se Milan.
"Dnes máme čtvrtek - dokázali bychom to do druhého pondělka?"
"Jistě! Vždyť je to deset dní! A to se dá něco udělat!"
"Tak dobrá! Na druhé pondělí! Ale máme co dělat! Odpoledne přineste ty věci na stany, hned se dáme do šití."
Tovární siréna zahučela.
"Je dvanáct - poženeme," řekl Lojza. "A co tomu všemu říkáte, kluci?" A Stepní Vlci, jako by byli smluveni, zavolali z plných plic:
"Ať žije Osada Stepních Vlků!"