Nastavení psaní se nepodařilo obnovit. Načti stránku znovu a zkus to ještě jednou.
Cvičení na psaní: "Páté kolo u vozu" Sofie Podlipská
Pravidla výpočtu přesnosti se změnila. Toto cvičení začíná znovu od začátku.
Uložení dokončeného cvičení se nepodařilo potvrdit. Zkuste ho uložit znovu bez opětovného psaní.
Cvičení na psaní: "Páté kolo u vozu" Sofie Podlipská
Byl to vozka čili forman, jenž přišel jednoho dne do dílny kolářovy a nový svůj povoz si prohlížel okem znaleckým, neb on to byl, jenž jej objednal, k vůli němuž bříza padla a byla proměněna v žebřinový velký vůz.
Tento vozka byl velký silný muž tváři osmahlé. Na hlavě měl širák a na těle modrou plátěnou halenu, na nohou vysoké boty a v ruce tvrdé a opálené držel velký silný bič.
Chválil práci kolářovu a byl také spokojen s dřívím, ze kterého vůz byl uroben. Kolář byl jeho dávný přítel a k tomu muž poctivý. Ten by jej zajisté nebyl ošidil, aniž koho jiného.
Za vozkou do dílny přišel malinký psík a hezky velký, asi jedenáctiletý hoch. Hoch zvolal: "Ah, to je naše nová fůra," a skočil hned na ni. Psík zaštěkal vesele a hupky za ním. Již tam stál, štěkal a hýbal ocáskem.
Hošík skákal po voze, a psík štěkal a skákal také.
Vozka, jehož jméno bylo Vlašim, díval se na to počínání s úsměvem a řekl koláři: "Tenkráte budu míti na své cestě dva společníky, totiž malého Pozora, psíka, a toho klučíka zde, svého Vaška. Jen že se bojím, ten poslední že bude asi pátým kolem u vozu, ne-li něčím horším, přítěží totiž, neb překážkou jakousi. Ale co mám s ním dělat? Slíbil jsem mu, neuslyším-li po celý rok jediné žaloby na něj, že jej vezmu s sebou na příští cestu."
Kolář vrtěl hlavou a namítal: "Nevím, nevím, nebude-li vás to mrzeti. Vydáte se na cestu dlouhou a takového kloučka, aby člověk s oka nepouštěl. Bál bych se na vašem místě, že ho někde ztratím, neb že mi někam zaběhne, že se mu cestou stane nějaké neštěstí."
Vašík díval se mezi touto řečí bázlivě na svého otce a čekal, co as odpoví, zdali v úmyslu svém se neviklá. To však nebylo zvykem Vlašimovým. Kýval ovšem hlavou k námitkám mistra kolářského, avšak pravil:
"Co platno, co jsem slíbil, slíbil jsem a chci, aby Vašík také se učil slibu dostáti. Ostatně doufám, že bude míti rozum a přikáži-li mu, aby tam neb tam na mne čekal, že tak učiní, že také v neznámém místě nikam neuteče. Krom toho budu jej míti stále na očích a on bude myslím rád, že může býti kolem svého otce, neb věru, málo mu toho bývá dopřáno, jelikož stále jsem na cestách. Tak vyrůstá ten hoch skoro, jako by otce neměl."
Přítel kolář byl najednou přesvědčen, že Vlašim dobře činí, béře-li hocha s sebou. "Vždyť je to pravda," řekl, "a byla by věčná škoda, kdyby hoch měl vyrůsti, aniž by se učil z vašich náhledů a příkladů, jakým má býti, jak se má chovati a jak smýšleti. A vy jste přece tak hodný a rozšafný muž, že jste všude ctěn a vážen. Dokud je Vašík mladý, ať tedy přijme od vás naučení."
"Jen že bude asi pátým kolem u vozu," zasmál se Vlašim a dodal pak: "Že však mluvím o pátém kole u vozu, udělal jste mi je přec také?"
"Jak byl bych na ně zapomněl," kolář děl na to. "Zde leží, hleďte. Hned je přivážeme vzadu k vozu."
Za chvíli odebral se Vlašim zase z dílny kolářské se svým hošíkem. Vedl jej za ruku a psík Pozor běžel za nimi.
Po cestě Vašík se otázal: "K čemu je, tatínku, to páté kolo u vozu?"
"K tomu," otec odpověděl, "aby bylo náhradou, kdyby některé ze čtyř kol u vozu se zlámalo. Tehdy bylo by vítané. Ovšem, jinak nebude míti žádného úkolu při našem cestování, leda že klidně a pohodlně se poveze mezi tím co kola ostatní neúnavným otáčením se budou přičiňovati, aby pohybovala těžkým povozem a zboží na něm dopravila na místo."
"Teď už vím," řekl Vašíček, "proč jste se mi smáli s panem mistrem, že budu pátým kolem u vozu na naší cestě. Nebudu míti co dělat, jenom se hezky povezu; budu cestou jísti a píti, na všecko se podívám a mezi tím koně potáhnou, vy, tatínku, je budete řídit. Pozor bude vůz a zboží hlídati, a tak budu tím pátým kolem u vozu. Ale co byste řekl tomu, kdyby se takhle něco stalo, že bych musil při tom vypomoci jako to páté vaše dřevěné kolo?"
"Co že bych řekl? To víš, že bych se těšil, kdybych seznal, že také něco dokážeš, a jako že nechci nikdy cestovati bez toho pátého kola, tak byl bych pak vždycky dvojnásob rád, kdybych tě mohl míti na cestách svých u sebe."