Nastavení psaní se nepodařilo obnovit. Načti stránku znovu a zkus to ještě jednou.
Cvičení na psaní: "Kalibův zločin" Karel Václav Rais
Pravidla výpočtu přesnosti se změnila. Toto cvičení začíná znovu od začátku.
Uložení dokončeného cvičení se nepodařilo potvrdit. Zkuste ho uložit znovu bez opětovného psaní.
Cvičení na psaní: "Kalibův zločin" Karel Václav Rais
Bylo po otavách. Odstrojené lučiny svítily zažloutlou zelení, v níž růžověly již květy panáčkovitých naháčků.
Nad krajinou, pokrytou nestejnobarevnými kusy polí, klenulo se vysoké, světle modré, ba skoro bílé nebe; dopolední slunce v něm rozstřikovalo žlutavou zář, ale již tuze nepálilo. Dobrá polovice polí byla zdělána a oseta; zbyly jen lány, dosud pokryté zčernalými natěmi bramborovými, žloutnoucí řepoviště a sem tam černé jeteliny na semínko. Na stromech podél cest i po zahradách vesnice Ostružína se modraly husté růžence sliv, mezi nimiž se zachvívalo prořidlé zahnědlé listí. Po keřích a na zvadlých stoncích se již leskly síťky a chumáčky babího léta.
Špačkové vrátivše se od severu, hvízdali na topolech a v hustých hejnech se snášeli na žluté palouky; švitor a řeřot jejich se dobře hodil k podzimnímu rázu krajiny.
Hubaři, kteří si za prvého svitu ranního vyšli do lesů, jež věnčí kotlinu na úpatí Zvičiny, po stráních se vraceli s naplněnými uzly. Lidí bylo v polích málo, ale ze stodol vylétal veselý klepot cepů, hned dunivý, hned rachotivý, ba až zvonivý, a ozýval se o stráně i bory.
Kolem ostružínských chalup a baráčků se honily a halekaly děti, košilaté nebo jenom maličko ustrojené.
U Kalibovy chalupy, jež stojí na severním konci vesnice, bylo ticho. Je čelem obrácena do návsi; po levém boku má dvorek, ohraničený vejměnkem s květinovou zahrádkou, za stavením zahradu se slivami a s rozkleslými jabloněmi.
Kalibova rodina se ve světnici dělila o matčinu pozůstalost...
Starý tatík, dobrý pětašedesátník, jemuž včera, právě o polednách, žena dokonala, seděl u velkých černých kamen kachlových, jež s pecí zabrala plnou čtvrtinu dřevěné, čistě vybílené světnice. Byl dosud jen málo šedivý, a vpadlé tváře mu hnědly vousovým strništěm; jiskrné oči měl obklopeny hojnými, ale jemnými vráskami, silný nos skloněný nad ústa, jejichž rty už zapadly mezi ním a ostrou bradou. Na sobě měl rozpjatou vestu, odřené nohavice do punčoch, jež vylézaly z tlustých libereckých bačkor.
Kousek vpravo od otce, u postranních dveří, kterými se chodilo do přistavěné kamenné světničky, stál o veřeje opřen mladý Kaliba, veliký, silný, ramenatý, snad asi pětatřicátník. Na mohutné kulaté hlavě měl rozházeny kaštanové chundely měkkých vlasů, nízké čelo s třemi hlubokými rýhami, velké modré, poněkud vypoulené oči. Tváře měl plné, zdravě červené, opálené. Byl v krátké vlněné kazajce, a nohavice měl zastrčeny do vysokých, odřených holínek. Silné ruce maje složeny na prsou, tupě hleděl do světnice.
Před oknem, jež hledí na náves, na žluté, ale notně odřené lavici s lenochem, seděli mladého Kaliby švagr Nedomlel a sestra, provdaná Smržová. Tato byla bratrovi tuze podobna, ale byla sešlejší, ačkoliv byla mladší. Nedomlel byl hubený, kostnatý dlouhán s vysedlými skráněmi, se staženými rty, s očima stále velmi starostlivýma; pod ušima měl krátké, hrubé vousy.
Uprostřed světnice, na hrbolaté, vytlapané podlaze ležela hromada šatstva, prádla, obuvi; na lavici podél kamen stálo nádobí dřevěné, na polici a na hladkém dubovém stole s mocnými trnoži a silnou deskou něco nádobí železného, hliněného i porculánového. Mezi těmito krámy přecházela mladého Kaliby starší sestra Nedomlelka a švagr Smrž.
Nedomlelka měla po tatínkovi tmavé vlasy, jiskrné oči a snědou pleť, po matce byla vysoká, hubená, na každém kloubu špičatá. Stála pořád přímo, a když se již musila sehnouti, ohýbala celou půli těla, jako by byla na drátech. Kdo by ji byl viděl poprvé, snad by byl křikl úzkostí, že se to tělo zlomí. Šla-li, byla také jako ze dřeva, a nohama v kolenou sotva pohnula; šlapala zpříma a těžkopádně. Ustrojena byla hodně nedbale, třebaže měla šaty dobré a zcela slušné; tmavá vlněná sukně, jupka k tělu i ty botky byly jí však veliké, šátek měla uvázaný ledabyle, jako nakvap, černé vlasy se jí rozlézaly po čele. Pohled měla zachmuřený, mračivý.
Smrž byl z hor, a třebaže v Ostružíně žil již od mlada, lišil se od zdejších lidí, mírných a klidných, svým hybem a živostí. Byl trochu brepta. Měl černé, husté, uhlazené vlasy, pod nosem silné kníry, jejichž konce uměl zvláštním škubnutím koutků úst vzpřímiti do výše.
Teď stál nad hromadou ženského šatstva; ruce měl u boku, nohy v kolenou napjaty, hlavu trochu skloněnou, a prohlížel všecko jako inženýr.
"Víte, švaře, tenhle salup měla maminka od nás, Nedomlel jí ho přinesl, když za mnou chodil, ten přec zůstane nám?" chladným, draslavým hlasem pravila Nedomlelka.
Smržův knír se vzpříčil a rty sykly:
"I spánembohem, když jste to dali, vemte si to zas!" Řekl to s úsměškem, ale neusmál se.
Nedomlelka hodila salup na hromadu, na kterou skládala zboží, sobě přidělené.
"A co s tímhle špenzrem?" ptala se pozdvihujíc starodávný kabátec s nadělanými rukávy a se staženým životem, na modravé půdě duhovitě pruhovaný. "Co byste vy s tím dělali, Manka v tom chodit nebude a já toho do pole užiju," hovořila stále stejně, s týmž mračivým pohledem.
"Dělali, nedělali, Manka taky není žádná hraběnka! Jste dvě sestry, ať má teda každá po mamince stejně. Ostatně tu musí být špenzr ještě jeden," breptal Smrž, hrabaje se v šatstvě. Vytáhnuv druhý, rychle jej prohlédl a dodal: "No, nejsou daleko od sebe, vezměte si, který chcete."
"I mně je jedno," zabublala a hodila ten, který držela v ruce, na svůj díl.
"Tuhle jsou dvě černé sukně - no, jednu vám, jednu nám!"
"Ukažte, ukažte - vy umíte vybírat!" živěji zarýpla. Ale prohlédnuvši je proti světlu, pravila: "Mnoho si neodevzdají, tu máte."
Pak roztáhla hnědý vlněný salup, pokrytý esovitými světlými tvary.
"Ten mi nechte!" Ta slova řekl mladý Kaliba a odstoupiv ode dveří, natahoval ruku po šátku.
Smrž se rachotivě zasmál. "Prosím tě, co s tím budeš dělat?"
"Maminka v tom šátku chodila do kostela; když jsem ji vyhlížíval, vždycky jsem se díval po tom salupu, a jak si na ni vzpomenu, vidím ji v něm." Vyrážel ta slova prudce, ale těžce a oči měl sklopeny.
"I spánembohem ti ho přejeme," srdečně se usmál Smrž a salup podal mladému.