Nastavení psaní se nepodařilo obnovit. Načti stránku znovu a zkus to ještě jednou.
Cvičení na psaní: "Pantáta Bezoušek" Karel Václav Rais
Pravidla výpočtu přesnosti se změnila. Toto cvičení začíná znovu od začátku.
Uložení dokončeného cvičení se nepodařilo potvrdit. Zkuste ho uložit znovu bez opětovného psaní.
Cvičení na psaní: "Pantáta Bezoušek" Karel Václav Rais
Kočár odhrčel a doktor Bezoušek kvapil k otci. "Tak pojďte, pojďte, tatínku náš," pravil srdečně a vzav otce pod paží, vedl jej průjezdem.
Pantáta mrknuv na dvůr, spatřil tam široký nákladní vůz, do vrchu naložený bednami, a ještě váleli nové, jen to dunělo. Vida pohodlné schody, stěny čistě malované, ozdobné zábradlí, chválil: "Inu, safientsky je to tu zařízeno! Copak může takový dům stát?"
"Sto padesát tisíc zlatých," odpověděl doktor.
"To snad ne!" škubl sebou pantáta.
"Nejméně, tatínku! Tuhle mám kancelář," v prvním patře dozadu na pavlač ukazoval syn, a dědeček zastaviv se, četl z tabulek na dveřích: "JUDr. Josef Bezoušek, advokát. Kancelář."
"A kde zůstáváte?" ptal se, zíraje kolem.
"Pane, ještě o patro výš!"
A již opět volně vystupovali.
"Prosím tě, hochu, jen dejte pozor na děti, aby vám z těch schodů nespadly, je to hrozná výška."
Když vyšli do druhého patra, syn ukázal nalevo ke dveřím, na nichž visel malý štítek s nápisem, a pustiv dědečkovu paži, stiskl knoflík. Zvonek drnčivě zazvučel.
Pantátovi se roztřásly ruce a zavlhlá očka zírala plaše.
Uvnitř zaduněly kroky, cvakla klika, vrzly dveře a vyletěl dětský jásot.
Dveře před pantátou se otevřely a v nich švižná, štíhlá holčina, s kaštanovými čupřinkami nad čelem, opásaná čistou, vyžehlenou zástěrou, pozdravovala: "Ruku líbám, starý pane!" A než se dědeček nadál, políbila mu scvrklou ruku.
"I čermáka, copak děláte?" křikl ulekán a pravici schovával.
"To je Fána, naše pomocnice," zasmál se doktor.
Holčina dědečkovi téměř vydrala hůl i klec a vstoupila do chodby, pantáta smeknuv, za ní. Předsíň byla vysoká, prostranná, a měla troje dveře, v čele, vlevo a napravo; v těch pravých, otevřených, stála již pantátova nevěsta, advokátova choť, sličná tmavovlasá dáma veselých očí, tváří zdravých, planoucích, pružná a kyprá; oděna byla v šedý, přilehlý župan s modrými ozdobami a přepásána bělostnou zástěrou.
"Srdečně vás vítám, tatínku, to jste hodný, že jste přijel," zvolala a objavši dědečka, dvakráte jej políbila.
"Márinko, Márinko, na mou milou, na vás je rozkoš pohledět, čím dál hezčí!" vesele zašveholil a zálibně si hezkou, smějící se paničku prohlížel.
"Jděte dál, tatínku, jděte," pobízel doktor.
Pantáta maje očka přimhouřena, klobouček držel v levici, pravou si hladil vlasy a pomaličku vcházel do dveří jasné kuchyně, z níž proudila šťavnatá vůně, budící laskominy. Udělal krok dovnitř, zastavil se a sehnut, v tváři zčervenalý, hleděl dál.
Asi na tři kroky před ním stály dvě děti jako obrázky, obě holčičky, rusovlásky; mladší, sotva čtyřletá, měla kučerky skoro bílé a tuze se jí třpytily, větší, asi šestiletá, měla hlavičku jako makovičku uhlazenou, uprostřed stezku, vzadu krátký zlatý pletenec s mašlí. Starší byla v šatech světlých s černými, mladší v tmavohnědých s červenými ozdobami. Stály vedle sebe, ruce složené vzadu, a jasnýma, světlemodrýma očima upřeně hleděly na dědečka; starší měla pohled plachý, nesmělý, mladší svírala rtíky a dívala se přísně, skoro trochu zamračeně.
Pán s paní vklouzli do kuchyně za dědečkem a starocha i ten párek proti němu pozorovali. Dědeček všecek se chvěje, stál a čekal; děti se také nehnuly.
"No tak, děti," srdečně se směje, zvolal otec, "tady máte dědečka, copak ho ani neuvítáte?"
"Tolik jste se na něj těšily," přidala paní.
Dědeček spustil tichý smích, ale nepostoupil o krok.
Tu již větší děvčátko postouplo k němu a pravíc: "Ruku líbám, dědoušku," sahalo mu po ruce.
Ale pantáta ji chytil do náruči, přitiskl k sobě a líbal a líbal. Pustiv ji, postoupil k druhé, vyzdvihl ji a líbal zase. Postaviv ji, zaplakal hlasitě. Pán, paní i služka zvenčí nahlížejíce, slzeli také, jenom děti stály zas před dědečkem bez hnutí jako prve.
"Tak tuhle ta bedruňka je Pepička a tahle čečetka Marjánka, že?" trochu se ztišiv, ptal se pantáta a ukazoval z malé na velkou, hledě jí do tváře. Stydíc se, zakroutila se jako hádě.
"Ba ne - já šem Fínynta," ostře vyhrkla menší.
"Ach prasakulenta, já jsem už ta vaše divná jména zapomněl."
"A tuhle je Míci," podotkla paní.
"I čermáka, Míci," rozchechtal se dědeček, "to je jako Marjánka - po mamince. Podívejme, Micka, toť jsme u nás říkali kůtěti!"
"No tak, děti, vezměte dědečka a veďte ho do pokoje, ať nestojíme u dveří," nabádal otec. Ale děti se ani teď nehnuly.
"Snad se mne nebudete bát - to byste tomu daly. Pojď, pojď, děvečko, pojď, a ty taky!"
Pantáta je sám vzal za ručky a vykročil. Vedli se mlčky; pán a paní je následovali do jídelny. Měla dvě okna, zastíněná rudými záclonami, pruhovanými bělomodrými pásky; uprostřed parketové podlahy stál veliký, těžký stůl prostřený. Pantáta vešed, všiml si hned jeho těžkých zkřížených noh a vzpomněl si, že v dědinách pod Zvičinou se leckde podobný uvidí. Stanul na šedém koberci, na němž se po každé straně rděla široká pruha, a rozhlížel se pokojem. Hlavu přikláněje k rameni, stranou se díval na každý obraz, bílá kulatá kamna se zlacenými obroučkami si přehlédl od podlahy až nahoru, širokou kredenci mžikem přeletěl, podíval se na květinové koše, plné svěží zeleně, a nejdéle utkvěl na těžkých, řezaných židlích z napuštěného dřeva.
"Sakulentsky to tu máte!" s úsměvem se obrátil k synovi.
Děti již stály u protější stěny a z dědečka očí nespustily.
"Svlecte ten burnus, tatínku," pobízela paní a sama jej vzala za rukáv.
Když kožíšek, podložený běložlutým beránkem, dědečkovi svlékla, ukázala se v kapse dřevěnka.
"Aha, fajfčička," usmála se. Sotvaže kožich na věšáku pověsila, děti se přikradly k němu a pozorujíce zároveň, zdali se nikdo nedívá, kožich si prohlížely, a Míci ťuknuvši do sestry, potměšile se usmívala, ukazujíc konec dřevěnky.
"I kopa máku, vždyť já jsem zapomněl," náhle zvolal dědeček a ťuknuv se do čela, hrnul se do kuchyně. Děti honem chvátaly k otci a k matce.
"Mami, to je hezký dědeček, viď?" povídala Míci, ale Fíninka ohýbajíc se smíchem a vyvalujíc očka, volala: "Ten má fajfčičtu!"
"Jenže ho nemáte rády," zdánlivě přísně vytýkal otec.
"A já mám," rychle se bránila Míci, "jenomže se ještě stydím."
"A já taty mám, viď, mami," i Fíninka se přidávala.
"Máte dědouška pěkně vzít za ruku a všechno mu ukázat," nabádala paní.
Vtom se již pantáta vracel. Dětem zašlehlo v očích, když jej spatřily jenom tak v tmavé kazajce, červeně kvítkované, s rudými třapci pod krkem; vesele se hnal z kuchyně a nesl klec již bez obalu.
"Vždyť já jsem, namoutě milou, zapomněl, že jsem těm sejkorkám přivezl stehlíka!" zvěstoval, drže klec ve výši.
Ptáče poplašeno zmateně létalo a křídly tlouklo do drátů.
"Máte hodnou holku," obrátil se k nevěstě, "měla rozum, hned se toho zpěváčka ujala a dala mu čerstvé vody," pochvaloval, stavě klec na židli.
"Fána je hodná," přisvědčila paní a odešla do kuchyně.
"Jen se podívejte, děti, co vám dědoušek nese!" zvolal otec, a sám první se sklonil ke kleci.
"I tak jsem zkoumal, co bych těm kolčavkám přivezl, a nic kloudného jsem nemohl nalézt - prosím tě, od nás, a k tomu teď na konci zimy - až jsem si vzpomněl na stehlíka. Ten by se jim snad líbil, povídal jsem si, našvitoří toho dost, nebožka babička s ním kolikrát poměla radostí ažaž."
"Jí, dědoušku?" byla první otázka, jíž Míci starce přímo oslovila; řekla ji nesměle, na dědečka se nedívajíc a teprve potom naň zamžourala.
"Jí - semenec nejradši. To když u nás někde bylo konopiště, kdykoli jsem šel okolo, stehlíků tam bylo plno; a bodláky také oklofává. Kolikrát jsem ho viděl, jak se takhle stranou nožkama držel bodláku a zobáčkem mu do palice dělal klof, klof!" A dědoušek si klekl mezi děti, jež poslouchajíce, ani nemukaly.
"To tenhle náš?" ptala se Míci.
"Taky možná, že klofával; dostali jsme ho od kmotra Syrovátky, to je taková šelma na ptáky. Já jsem zas takový, že mi ze všech drobných ptáčků je husa nejmilejší!" A dědeček sevřev rty, šelmovsky zamžoural na Mícinku. Ta se chytla za ústka a spustila tichý chechtot; ale Fíninka jako by byla neslyšela, ze stehlíka očí nespustila.
"Toutejte - už žobe," krčíc se, malinkým prstíkem ukazovala do klece, ale sotvaže se ptáče obrátilo, honem utrhla.
Míci obhlížela dědečka; pozornost její zvláště vzbudily těžké boty, jež teď, kdy dědeček klečel, byly obráceny podrážkou vzhůru; neodolala, a prstíkem sáhla na jednu z lesklých, plochých hlaviček hřebíků.
"Víte co, děti," začal doktor, "stehlíka si zatím dáme tuhle mezi květiny na okno a pak mu najdeme místečko v ložnici, aby vás ráno budil. Ale ne abyste ho tuze škádlily!" A vzav klec, postavil ji na předokní mezi dvě lupenaté, palmovité rostliny, širokých, lesklých listů. Fíninka honem zas byla u klece a škádlila ptáčka ukazováčkem.
"Již si, tatínku, sedněte a vy nechte dědouška odpočinout!" odstavuje židli, pobízel syn.
"I jen je, hochu, nech, vždyť jsem se naseděl - toť byla jízda!" odvětil pantáta, ale sedl si. "Jsem to hlava," spustil pleskaje se do čela, "ani jsem vám nevyřídil pěkné pozdravení, co si jen Márinka pomyslí; no, vzkazují vás srdečně pozdravovat všichni, Bára, Váša, jako švagr, potom ty děti, Anina, Váša, Mančinka, kmotr Kabelák a všichni u nich, Syrovátka, Dejnožka, Kocián, pamatuješ-li se na něj, a kdekdo ještě."