Nastavení psaní se nepodařilo obnovit. Načti stránku znovu a zkus to ještě jednou.
Cvičení na psaní: "Zapadlí vlastenci" Karel Václav Rais
Pravidla výpočtu přesnosti se změnila. Toto cvičení začíná znovu od začátku.
Uložení dokončeného cvičení se nepodařilo potvrdit. Zkuste ho uložit znovu bez opětovného psaní.
Cvičení na psaní: "Zapadlí vlastenci" Karel Václav Rais
Ve čtvrtek, dne 24. února roku 1842, stály na silnici, jež běží z horského okresního města Větrova dále k severu do Krkonoš, těžké selské sáně. Hnědý huňatý kůň odfrkoval; kolem tlamy měl pěnu, vlhkou srst ověšenu šňůrkami jinovatky.
Po levém boku koňově přešlapovali dva mužové: starší asi šedesátník, mladší dvacetiletý neb o málo starší.
Starý byl malý, ramenatý sedláček široké hlavy, na níž měl naraženu mrazovku s opelichaným beránkem a s mašlemi zle již zvedenými, tváří vráskami rozsekaných, obrostlých šedavým strniskem; na těle měl hnědý kožich s prošívanými zády, v boku zúžený, na nohou staré kozlovice do přiléhavých shrnovaček, nad nimiž po stranách visely kožené třapce. Mladík byl štíhlý holobrádek ruměných tváří, velkých modrých očí, hustých vlasů kaštanových, do půl hlavy ukrytých černým lesklým kastorem, a pod nosem se mu počínaly vlniti jemné knírky; zapjat byl do černého šosáku z tmavého lesklého sukna a úzké pruhované nohavice měl nataženy přes boty.
Stojíce na rozcestí, rozhlíželi se okolím. Zasněžená, saněmi vyleštěná silnice prudce se před nimi skláněla do dolíka; vpravo odbíhala z ní cesta jen málo uježděná, po straně s vytlapanou stezkou, běžící do lesa, jenž napravo zastíral další obzor.
Žhavé, měděné slunce, chýlíc se na tmavomodré, mlžnaté obloze od poledne k západu, nejiskřilo a nesršelo šípovím paprsků, ale mračivě hledělo na pahrbkovitou krajinu, po níž se krčily chalupy horských dědin, a polévalo sněhovou půdu růžovým nádechem. Rozhled k jihu a k jihozápadu byl zastřen mlhami, do nichž vnikaly krvavé pruhy, dávajíce tušiti šíř i hloub tohoto mlžného moře.
Krkonošská obří hradba byla úplně v šedu, bližší lesy, bílé a zachmuřené, stály mrtvě. Ve výši, daleko na severozápadní obrubě obzoru, vyčníval vrchol příchovické bílé věže kostelní s temnější střechou.
Jeřáby, jež po obou stranách silnici vroubily, měly na větvích huňaté chumáče a celé provázky jíní, mezi nímž už jen málokde visely zahnědlé korálky; košaté stromy sebou ani nehnuly, nezašeptaly.
Pokud z návrší bylo možno dohlédnouti, všechen kraj byl bez života, ani vrána nezakrákala, ani ptáček chocholouš nebo strnad nezapištěli.
"Nic platno, tady to bude - musíme napravo," promluvil sedláček a bičem pošvihoval do prázdna.
"Bude, bude," přisvědčoval mladík.
"No hot, stará, hot," dobrácky pobídl vozka, a kůň zabočil napravo.
Sáně na několika tvrdých, kamenitých zmrazcích zaskřípaly, naklonily se, ale již na kolejnicích zašustěly vpřed.
Zboží na saních naložené bylo přikryto formanskou plachtou, ale po stranách bylo viděti menší truhlici zažloutlého kování, zdobenou malovanými ptáky a květinami, části rozdělané postele, nacpaný slamník a ve výši pod plachtou byl patrný veliký uzel.
"Až projedeme lesem, musíme to přece vidět, mejlka tady bejt nemůže," povídal vozka.
"A nemůže tam už být daleko, jedeme z města přes hodinu," dotvrzoval mladík, zíraje na veliké cibule, jež vytáhl kabátu nerozepjav.
Vjeli do starého jehličnatého lesa, jehož sněti byly jíním tak propleteny a zasypány sněhem, že jenom nevelikými průlinami bylo viděti k obloze. Větve se pod tíží sněhových a jinovatkových krajek skláněly hluboko k zemi a některé smrčky a jedličky byly pod závějemi ohnuty jako mlýnští práškové pod bílými pytli mouky.
Půda i zde v lese byla vysoko zasněžena, jenom místy vylézal hnědý kopeček jehličí nebo se temněla hromádka rozházených šupin a ohryzků šiškových.
Sáně svištěly a hrkaly o kořeny a z houští snětí slétal šum, praskot i skřípot.
"Pane Karlíčku, kakraholtsky tady budete u hor, člověk by myslil, že je o Vánocích, a ne v postě," povídal vozka, stále bičem pošlehávaje.
"Jaká pomoc, strejčku Češko, jsou tu také lidé živi," odpověděl mladík, trudně hledě do hlubin lesních.
"Inu, inu, ale jsou tu od kolébky a bude on každý jako souček!"
"Jináč to nešlo, musím se přičinit - jenom když zatím budu živ."
"Tohleto by nebožtíka dědečka, jak jsem ho znal, trápilo nejvíc; je to spravedlnost na světě, člověk by nevěřil!"
Mladík neodpověděl, ale hlavu maje nachýlenu, zamyšlen tlapal vedle saní; nohy se mu v sněhu a v zasypaném mechu bořily.
Jedouce chvíli po rovině, náhle prudce sjížděli; sedláček měl koně co držet.
Zakrátko vyjeli z lesa na zasněžené louky a spatřili úzké údolí, jenom k východu a k západu otevřené.
Na severu se z něho zdvíhala dlouhá stráň, na temeni vpravo i nalevo lemovaná zachumeleným lesem, a na úbočí jejím se choulilo rozběhlé hejno vesnických stavení. Uprostřed vesnice, na nejvyšším místě stál bílý kostel nízké věže, jejíž báň, novým plechem obitá, růžově zářila.
Před kostelem viděli přízemní kamenný domek se čtyřmi a jiný delší, dřevěný, s pěti okny v průčelí.
Všecky rozběhlé chalupy a baráčky byly proti zimě zachumlány, jenom ta dvě čistě obílená stavení měla stěny holé.
"Tak tady máte Pozdětín," zasmál se staroch, "no, kostel mají v pořádku a to kamenné se zahrádkou před okny bude fara."
"To delší škola," dodal mladík, a teskně se usmívaje, zíral na stráň.
"Nejspíš - inu, vesnice je dost veliká, podívejte, kam se až rozběhla!" a sedláček, krouže bičem ve vzduchu, ukazoval rozsáhlost Pozdětína.
Vesnické domky sbíhaly ze stráně do dolu a poslední stál až pod samým poledním úbočím, z něhož právě sjeli a jež bylo jediný, hustý, jehličnatý les.
Přejedouce louku, vjeli na kamenný můstek přes potok, zamrzlý čistým ledem, pouze při březích zachumeleným; uprostřed, pod jasnou sklovitou korou proudila a žbluňkala voda, uhánějíc k východu.
Slunce stálo právě nad západním čelem dolu, jenž byl pln růžového svitu. Osněžené luhy, stěny a střechy chalup, zapadaná pole a lesnatá úbočí koupaly se v tom zimním světle, jež se rozlévalo i na vzdálené východní stráně, na nichž seděla malá dědina, za ní hvozdy, a vnikalo i do hlubin mlh, jež zahalovaly krkonošské obry, barvíc je do fialova.
"Pane, skoro není vidět jinam než do nebe," poobrátiv se usmál se starý.
Mladík přikývl.