Nastavení psaní se nepodařilo obnovit. Načti stránku znovu a zkus to ještě jednou.
Cvičení na psaní: "Dědeček a babička" Vojtěch Rakous
přesnost: —
přesnost:slov/min.: —
Pravidla výpočtu přesnosti se změnila. Toto cvičení začíná znovu od začátku.
Uložení dokončeného cvičení se nepodařilo potvrdit. Zkuste ho uložit znovu bez opětovného psaní.
Cvičení na psaní: "Dědeček a babička" Vojtěch Rakous
Návštěvy měli dědeček a babička časté a četné. Přicházeli ženatí synové, vdané dcery, vnoučata - nejvíce vnoučata. Za takových návštěv panoval ve všech prostorách domku hlučný, vířivý život a babička strojila "hostiny". Říkávala sice, že už nic nedovede, všecko že už zapomněla, jak se vaří a peče, ale nebyla to pravda. Nebylo znamenitější kuchařky nad babičku a nic na světě jejím dětem a vnoučatům tak nechutnalo jako jídlo, jehož se dotkla babiččina ruka.
Dětem a vnukům zle babička žalovala na dědečka a dědeček zase na babičku. Ovšem, že babička žalovala na dědečka, aby to dědeček neslyšel, a dědeček zase, aby to babička neslyšela.
Babička žalovala na dědečka, že je čím dále divnější a divnější, pořád hubuje, nic mu není vhod "a už to s ním, věřte děti, není k vydržení". Dědeček zase si stěžoval, kterak babička celé dny protlachá s babami v krámě a o něho, o dědečka, že se nestará. A kterak je v krámě čím dál nepořádnější, že se ten její nepořádek už ani vypovědít nedá. Závaží zašantročí a neví kam, peníze špatně dává zpátky a má je všecky v jednom chuchvalci. Zboží rozházené, tkaničky, kalouny a nitě tak sešmodrchá, že se s tím musí dědeček celé hodiny piplat, aby to všecko zase rozšmodrchal. Ba dokonce - "slovo vám, děti, nelhu" - i do knížky zapomíná lidem psát, co berou na dluh. Dědeček jistě hodně přeháněl, zvláště pokud se týče zapisování dluhů do knížky. Na tohle babička nikdy nezapomněla. Děti dávaly za pravdu dědečkovi i babičce a po straně vysmály se oběma. Vůbec poměr dětí k rodičům a rodičů k dětem úplně se v posledních letech převrátil. Synové a dcery chovali se k rodičům s láskyplnou, shovívavou něžností a rodiče přes tu chvíli dovolávali se autority svých dětí.
Když se děti, zeťové, nevěsty a vnoučata vraceli k vzdálenému nádraží, dědeček s babičkou vyprovázeli je daleko za ves. Dědeček si statně vykračoval a pořád byl o hodný kus před ostatními. Hůře bylo s babičkou. Ne že by byla špatnou na nohy a ostatním nemohla stačit - babička běhala jako čemerka - ale ona se zastavila s každou ženskou ve vsi i za vsí a dlouho si s každou rozprávěla. Pak utíkala za ostatními, jen se jí hlava třepala, ale než je dohonila, už zase se jí namanula jiná ženská a babička stála a rozprávěla zase. A dědeček obrátiv se a vida daleko za ostatními babičku zase stát a "vykládat rozumy", zle se rozhněval: "Je to kříž s tou ženskou! S každou babou se zastaví a ne a ne se hnout!" Pak se dědeček rozloučil s návštěvníky a vracel se k domovu sám. Šel mlčky a dopálený kolem babičky, která obrácená k němu zády, v proudu zajímavého rozhovoru, ani ho nezpozorovala, a byl o dobrou hodinu dříve doma než babička. Doma to babička dostala, ona se ale nedala. Tvrdila dědečkovi do očí, s nikým že se nezastavila a pořád že šla a že ona za to nemůže, že dědeček letí jako ztřeštěný. Nad takovouhle lží dědeček všecek oněměl.
Když děti odešly, dědeček s babičkou počítali dny, kdy zase přijdou. V domku nastal zase obvyklý život. "Tlachání" bab v krámě a pak rozhovory dědečka a babičky v sednici. Bůhví, co ti dva měli si stále co povídat. Přes padesát let byli spolu, a ještě si všecko neřekli. Ba, zdálo se, že čím déle jsou spolu, tím více že si toho mají co říci. Hovořili spolu celé dny a celé večery, v noci, když nemohli spát, a časně ráno, sotva oči otevřeli... hovořili a hovořili... A o čem hovořili? O dávno zašlých časech, o příbuzných a přátelích, kteří je všichni předešli v smrti, o tom, kterak se před dvaapadesáti lety poprvé uviděli na "Tůmovce" na židovském bále - o tom dovedli hovořit celé hodiny - a hlavně hovořili o svých dětech a vnoučatech. To byl nevyčerpatelný, nikdy nevysychající zdroj jejich rozhovoru, zdroj, k němuž se vraceli vždy znovu a znovu.
Parádníkem dědeček nebyl ani za mladších let, jedny šaty nosil dlouhá a dlouhá léta. Babička se ale ráda strojila a zvláště v mladších letech se ráda babám v krámě pochlubila něčím novým. Teď už ovšem dávno nebylo k chloubě příčiny. Poslední nové šaty měla babička na svatbu nejmladší své dcery a tomu bylo už dvacet let. Teď si dávala všecko už jen přešívat, ne proto, aby to měla podle novější módy, ale proto, "že to z ní všecko viselo". Bylať babička v dřívějších letech tvarů hodně zaokrouhlených, čím více stárla, tím stávala se štíhlejší, a říkával dědeček žertem, že se u babičky ještě dočká takové štíhlosti, jakou měla, když si ji před padesáti lety bral.
Jakou bývala babička parádnicí, o tom by mohl vyprávět obsah bedničky ukryté v šeru půdy. V té bedničce byly ukryty babiččiny klobouky - babička nosívala klobouky - z nichž nejnovější, koupený na svatbu nejmladší dcery, byl stár dvacet let. V poslednějších letech babička už klobouk na hlavu nevzala, nosila jen šátky. Těch starých klobouků bylo v bedničce šest - tolik jich babička koupila za celý život. Byly to klobouky starých, přepodivných tvarů, s vypelichanými pery a stářím vybledlými stuhami. Když babičku přepadla teskná nálada, vylezla na půdu a v polosvitu půdy, při matném světle padajícím skulinami vikýře, brala do rukou jeden klobouk po druhém. Prohlížela je s obdivem, jako by je viděla poprvé. Brzy se při tom radostně usmívala a hned jí zase tekly slzy po tváři; podle toho, jaké upomínky v ní klobouky vyvolávaly. Viděla se v nich v kostele, při veselkách a pohřbech a v těchto šesti staromódních kloboucích zrcadlil se jí celý minulý život. A dole zatím huboval dědeček: "To už jistě zase na půdě prohlíží klobouky. Ta holka" - dědeček říkal babičce "holka" - "nebude mít do smrti rozum." A babička, když se dosyta klobouků naprohlížela, nausmívala se a naplakala, slezla z půdy a šla zase do krámu "tlachat s babami", jak dědeček jízlivě konstatoval.