Jan ji pozoruje. Slyší, že se jmenuje Kristina, má krásné hnědé oči, všechny její pohyby jsou vláčné a plaché. V jejích očích se chvilkami mihne ostrý a prudký zážeh, pohasne, a opět jsou to dívčí oči nesrozumitelné a plné letmého dohadování. Má velmi jemný, úzký obličej a bohatství jejích vlasů je úžasné. Tato ozdoba vlasů není jí pro pýchu, ale pro bolest. Jan ví, že nelze dívčí vlasy pozorovat pouze podle jejich barvy. Její vlasy jsou teskné. Jsou dívčí vlasy lichotné, něžné, pyšné, jsou dívčí vlasy mrtvé, pohaslé a němé a zase vlasy smutné, vlasy spíše pro pláč než pro lásku. Vlasy vždy touží a hovoří jinak než oči, ústa a tělo. Vlasy Kristininy jsou teskné. Nedovedl je jinak pojmenovat. První myšlenka: ví to Ludvík? Myšlenka jistě bláhová, ale těžká.

Pak se setkávali častěji a mezi Kristinou a Janem bylo mlčky uzavřeno věrné přátelství, z kterého se Ludvík upřímně radoval. Stále jsa zaměstnán, měl nyní velmi málo času a mohl vždy spolehlivě svěřit Kristinu Janovi, kteří pak spolu na něho čekávali doma nebo v kavárně, hovoříce o něm a těšíce se na společný večer. Jan jí byl také průvodcem po výstavách a koncertech, všude, co Ludvík zanedbával a čemu často ani nerozuměl. Kristina byla velmi ráda, těšila se z Janova přátelství, často jako by jí otevíral nový svět, z něhož pak spěchávala k Ludvíkovi usměvavější, přímější, radostnější. Také stará dáma si Kristinu velmi zamilovala, neboť Kristina se k ní chovala s všemožnou pozorností, šetrností a úctou. Chodila nyní k nim denně a nepřišla-li, stará dáma nervózně čekajíc u okna postrádala jí víc než koho jiného na světě.

Když se někdy Jan zdržel mezi přáteli a Ludvík byl dosud v nemocnici, Kristina se stařenkou zatím připravily večeři a pak seděly spolu v černé hodince, Kristina jí vyprávěla o svých zemřelých rodičích a o svém mládí, hrála jí na klavír věci, o které se stará dáma ostýchala požádat Ludvíka i Jana, Schubertovy písně, něco od Schumanna - stará hudební alba z minulého století, vše, co ve stařence probouzelo několik teskně tichých vzpomínek. Někdy spolu hrávaly karty, pak opět hovořily a tak čekaly na Janův a Ludvíkův návrat. Záhy se zde vytvořilo krásné a křehce vzácné ovzduší. A Kristina ve vážně míněném žertu vždy prosila stařenku, aby, až se provdá za Ludvíka, mohla s ním bydlit zde dále, neboť bez ní a bez tohoto starého malostranského domu by si své úplné štěstí ani nedovedla představit.

Znala hodně řečí a měla zvláštní dar učení se cizím jazykům, které si osvojovala lehce a naprosto dokonale. Často v žertu, nebo byla-li vzrušena, vplétala do své řeči všelijaké cizí věty a cizí úsloví, vždy velmi nepředvídaně. Jana několikrát napadlo, že u kohokoliv jiného by mu to velmi překáželo a rozhodně by to působilo jako snobství a pozérství, ale zde mu to naprosto nevadilo, naopak, líbilo se mu to a patřilo to již ke Kristině jako mnoho jiných věcí, které dosud u nikoho jiného nepoznal než právě u ní a bez nichž by už jí vždy cosi bylo chybělo. Rozuměl si s ní velmi dobře, často pohledem, stiskem ruky, letmým úsměvem.

A po prvé viděl Ludvíka plně šťastného.

Nyní se opět těšil na to, že půjdou životem všichni společně, snad opět se s Ludvíkem sblíží a bude tomu tak, jako bylo dříve. Snad jejich životy, které se již tak odlomily a každý žil po svém, se opět setkají a nebude to toulání, ale jasná a požehnaná cesta, tak dobrá, že na ní bude snad i trochu prachu z rajských cest, po nichž se procházel Bůh za poledního vánku a hovořil na člověka. Byl večer, když tak přemýšlel, sedě u klavíru, na který právě dohrál sám sobě, bez posluchačů, ruce maje dosud položeny na klávesách. A když tak přemýšlel, vešla Kristina a přecházejíc salonem, rozsvěcela světla. Ale pak toho nechala, pohlédla na něho a tiše řekla, proč je tak sám a zda netouží po někom, kdo by zůstal s ním. A řekla to cizí řečí.

Pak usedla proti němu u klavíru, rozevřela dlaně jako kalich a přikryla si jimi obličej. Tenkrát rychle vstal, proťat zvláštní úzkostí. Cosi prahnoucího a bezbranného se dralo úpěnlivě ven, z hlubin jeho vzpomínek. Kde už jednou slyšel tato slova, pronesená takřka týmž hlasem? - Nyní to poznal. Tenkrát před mnoha lety, jako sedmnáctiletý, ta cizinka při železničním neštěstí.

Kristina zatím tiše opakovala svou otázku a on znovu slyšel ten horký, kovový a přitom tesklivý hlas, jako by se vracel ozvěnou jeho sedmnácti let, a tu měl dojem, jako by nic nebylo mezi tou hodinou na peroně nádraží rodného městečka, uprostřed roztříštěných vagonů a hrůz katastrofy a mezi touto tichou chvílí večerního soumraku v zešeřelém pokoji. Jako by všechna jeho léta se rozplynula mezi těmito dvěma otázkami, pronesenými týmž hlasem, týmiž slovy a touž řečí. A náhle nic nemělo význam v jeho životě než to, že tato otázka mu byla položena ještě jedenkrát.

Bylo mu, jako by se měl posadit vedle ní, vzíti ji za ruku a čekat v tichu tak dlouho, až ona se buď k němu schýlí do náruče, nebo sama náhle vstane a odejde. I šel a posadil se vedle ní, sňal jí ruce z obličeje, vzal si je do svých a zůstali spolu tak.

A ona se sama rozpovídala a bylo zřejmo, že se při svých slovech velmi přemáhá a že jí to není lehké. Začala tím, že už mohl dávno poznat, kterak ho má ráda, ale on že si toho nikdy nevšímal a vždy jí byl pouze dobrým přítelem; ví, že už to je mnoho, ale jí to nestačí, chtěla by, aby ji opravdu miloval a učinil svou, odešel s ní kamkoliv, šla by všude, kdyby to bylo s ním. Už dříve toužila mu to říci, ale dosud nebyla pro to taková příležitost jako nyní, kdy mohou být spolu celý večer sami. Kdykoliv byli bez Ludvíka, vždy na něho čekali, vždy jako by stál mezi nimi, ale nyní je mezi nimi jen to ticho a soumrak. Zná jeho vztah k Ludvíkovi, Ludvík jí vše o něm vyprávěl a už tenkrát si ho tak zamilovala, když poznala, že je zcela jiný než Ludvík, že by si rozuměli ve všech věcech, k nimž mají společný vztah; dovedou stejně procítit a milovat hudbu i všechno to krásné, pro co u Ludvíka vůbec nenalézá pochopení. I jejich povahy jsou si velmi blízké a ona věří, že jejich společný život, naplněný tím velkým citovým bohatstvím, které mají, by byl tím nejúžasnějším, co si může představit. Ale i kdyby ani toho nebylo, je to prostě on, Jan, a proto ho má tak ráda. Život s Ludvíkem bude jistě šedivý a plný vzájemných nepochopení, která bude nutno stále přemáhat až do smrtelné únavy, až do nelidského zemdlení, ale u Jana že poznala všechno štěstí svého života. Zprvu že ji ta velká láska velmi bolela a trápilo ji, že se musí stále tak přetvařovat a přijímat Ludvíkovy polibky, ač v každém jeho objetí myslí jen na Jana, ale každým slovem, které nyní hovoří, že z ní ten smutek opadává a je šťastna, že mu to může říci. Pravila dále, že ho zná lépe, než on se domnívá, ví o jeho omylech, bludech, bolestech a tápání, a to vše činí její lásku k němu ještě vroucnější a bohatší. Ale aby si snad nemyslil, že ona si přeje pouze svého štěstí. Je nyní na něm, aby volil, a stálo ji to mnoho přemáhání, než se odhodlala takto s ním si promluvit, ale ví, že kdyby nebyla začala sama, tedy on jistě by nebyl promluvil první. Miluje ho tolik, že si svůj život bez něho nedovede představit, ale právě proto se jí zdá, že je to štěstí příliš nedostupné. Je nyní na něm, aby odpověděl, a cokoliv řekne, že ona to jistě pochopí a oddaně přijme, protože ho tak miluje. Ví, že je nyní v rozhodování všechna budoucnost jejího života, neboť odmítne-li ji, ona si musí vzíti Ludvíka a pak bude její život nepřetržitou dlouhou přetvářkou, která by byla ostatně s každým, koho by si vzala, kromě Jana. A vdát se musí, neboť je chudá, ale s Janem že by šla třebas na kraj světa pěšky a v chudobě, jen kdyby byli spolu. To vše mu musila říci, neboť takový večer se mezi nimi už nebude opakovat a její velká láska už déle mlčet nemůže.