Od onoho okamžiku ukazovala se řidčeji ve společné jizbě a řidčeji také přistupovala k jeho loži. Viděla, že Vinitius těká za ní prosebným zrakem, že čeká na každé její slovo jako na smilování, že trpí a neodvažuje se stěžovati si, aby si jí proti sobě nepopudil, že ona jediná jest mu zdravím i radostí; a tehdy v ní srdce překypovalo soucitem. Brzy také zpozorovala, že čím více se snaží, aby se mu vyhnula, tím větší jímá ji lítost a tím zároveň rodí se v ní ještě tklivější city k němu. Opustil ji klid. Někdy si říkala, že by měla býti u něho bez ustání, předně proto, že božské učení přikazuje spláceti zlé dobrým, a za druhé, že rozmlouvajíc s ním, mohla by jej k tomu učení přivábiti. Ale současně jí svědomí říkalo, že klame samu sebe a že ji k němu nevábí nic jiného nežli jeho láska a jeho půvab. Tímto způsobem žila v ustavičné rozervanosti, která se stupňovala každým dnem. Chvílemi jí připadalo, že jest obestřena nějakou sítí, chtějíc pak jí proniknouti, že se zamotává do ní stále více. Také musila se přiznati sama před sebou, že se jí stává čím dále tím nutnějším, aby jej vídala každý den, že jeho hlas je jí stále milejším a že je třeba, aby všemi silami bojovala s touhou přesedávati u jeho lože. Když se k němu přiblížila a on všecek zářil, i její srdce zalévala radost. Jednoho dne postřehla stopy slz na jeho řasách a po prvé v životě přišlo jí na mysl, že by je mohla osušiti polibky. Polekána tou myšlenkou a plna pohrdání vůči sobě, proplakala následující noc.
On však byl trpěliv, jako by si byl přísahal, že jím bude. Když mu chvílemi zasvítily oči netrpělivostí, zvůlí a hněvem, hned v sobě tlumil ty záblesky a pak se na ni díval s nepokojem, jako by ji chtěl prositi za odpuštění, a to ji dojímalo ještě více. Nikdy neměla pocitu, že je tolik milována, a když na to myslila, cítila se vinnou a zároveň i šťastnou. Také Vinitius měnil se opravdu. V jeho rozmluvách s Glaukem bylo méně hrdosti. Často jej napadalo, že i ten chudý lékař otrok i cizinka, stará Miriam, která jej zahrnovala péčí, i Crispus, jejž vídával stále pohrouženého v modlitbu, jsou přece jen lidé. Byl překvapen podobnými myšlenkami - nicméně je míval. Ursa si časem oblíbil a hovoříval s ním nyní celé dny, protože s ním mohl mluviti o Lygii; obr pak byl nevyčerpatelný ve vypravování, a konaje u nemocného nejjednodušší služby, začal mu rovněž projevovati cosi jako příchylnost. Lygie byla Vinitiovi stále bytostí, náležející jaksi jinému druhu, stokrát povýšenější nad ony, kteří ji obklopovali; neméně však začal pozorovati také lidi prosté a chudé, čehož nedělal nikdy v životě, a začal u nich odhalovati různé stránky, jež zasluhovaly pozornosti a jejichž existence mu dříve nepřišla ani na mysl.
Pouze Nazaria nemohl snésti, neboť se mu zdálo, že se mladý hoch opovažuje milovati Lygii. Dlouhou dobu sice v sobě tlumil chuť, aby mu projevil svoji nelibost, ale jednou, když mladík přinesl dívce dvě křepelky, které koupil na trhu za vlastní vydělané peníze, ve Vinitiovi se ozval potomek Quiritů, pro něhož přistěhovalec z cizího národa znamenal méně nežli nejnepatrnější brouček. Slyše Lygiino poděkování, strašlivě zbledl, a když Nazarius odešel pro vodu ptákům, řekl:
"Lygie, což můžeš strpěti, aby ti ten hoch přinášel dary? Nevíš snad, že Řekové nazývají lidi jeho národa židovskými psy?" "Nevím, jak je nazývají Řekové," odpověděla, "ale vím, že Nazarius je křesťan a můj bratr."
To pravivši, pohlédla na něho překvapena a s lítostí, protože byla již odvyklá podobným jeho výbuchům, on pak zaťal zuby, aby jí neřekl, že takového jejího bratra dal by zmrskati na smrt nebo poslal jej na venkov, aby jako compeditus330 ryl půdu na jeho vinicích... Nicméně se opanoval, potlačil v sobě hněv a teprve za chvíli řekl:
"Odpusť mi, Lygie! Jsi pro mne dcerou královskou a adoptovaným dítětem Plautiů."
A přemohl se do té míry, že když se Nazarius objevil zase v jizbě, slíbil mu, že po návratu do svého letohrádku daruje mu párek pávů nebo párek plameňáků, jichž měl plné zahrady.
Lygie porozuměla, že jej taková vítězství nad sebou samým stojí mnoho. Avšak čím častěji jich dosáhl, tím více se její srdce připoutávalo k němu. Jeho zásluha však vůči Nazariovi byla menší, nežli tušila. Vinitius mohl se chvíli na něho osopiti, ale nemohl na něho žárliti. Miriamin syn neznamenal zajisté v jeho očích více nežli pes a kromě toho bylo to ještě dítě, které milovalo‑li Lygii, milovalo ji nevědomky a přitom i služebně. Větší boje musil s sebou sváděti mladý tribun, aby se podrobil, byť i mlčky, oné úctě, jakou mezi těmi lidmi bylo opředeno jméno Kristovo a Jeho učení. V tom směru se děly ve Vinitiovi podivné věci. Byla to přece jen nauka, ve kterou věřila Lygie, a proto také byl hotov ji uznati. Potom, čím více se pozdravoval, čím lépe si připomínal celou řadu událostí, které se přihodily od oné noci na Ostrianu, a celou řadu představ, které vnikly od té doby do jeho hlavy, tím větší obdiv jímal jej nad nadlidskou silou té nauky, která vyvolávala v lidských duších takový přerod od základů. Chápal, že jest v ní cosi kromobyčejného, cosi, čeho nebylo dosud na světě, i cítil, že kdyby obsáhla celý svět, kdyby do něho zasela svoji lásku a své milosrdenství, nastalo by snad jakési období, které by připomínalo ono, kdy ještě nikoli Joviš, nýbrž Saturn řídil svět. Neodvažoval se dále pochybovati o nadpřirozeném původu Kristově ani Jeho zmrtvýchvstání ani o jiných zázracích. Očití svědkové, kteří o tom hovořili, byli příliš věrohodní a příliš si lež ošklivili, aby mohl připustiti, že vypravují nebývalé věci. Konečně si římský skepticismus dovoloval nevěřiti v bohy, ale věřil v zázraky. Vinitius tu stál před jakousi záhadou, které nedovedl rozřešiti. Z druhé strany však se mu všecka ta nauka zdála býti v takovém rozporu s trvajícím pořádkem věcí, býti tak nemožnou, aby zavedena byla do praktického života, a tak ztřeštěnou jako žádná jiná. Podle ní mohli lidé i v Římě i na celém světě býti zlí, ale pořádek věcí byl dobrý. Kdyby na příklad Caesar byl počestný člověk, kdyby senát byl se skládal nikoli z prostopášných zhýralců, nýbrž z lidí, jako byl Thrasea, čeho ještě bylo by možno si přáti? Vždyť římský mír a římská vláda byly věcí dobrou, třídění mezi lidmi bylo oprávněno a spravedlivo. Zatím však to učení podle chápání Vinitiova jistě by zvrátilo všeliký pořádek, všelikou vládu a odstranilo všeliké rozdíly. A co pak by se stalo, byť i jen s římským panováním a říší? Což mohli Římané přestat vládnout nebo uznati celé stádo podmaněných národů za sobě rovné? To již patricius nemohl srovnati ve své hlavě. A kromě toho bylo to učení zvláště v rozporu se všemi jeho představami, zvyky, rázem života a pojmy o něm. Nemohl sobě naprosto představiti, jak by mohl sám existovati, kdyby na příklad je přijal. Obával se ho a obdivoval se mu, ale aby je přijal, proti tomu se přímo vzpírala jeho přirozenost. Rozuměl nakonec, že nic jiného ho nerozloučilo s Lygií nežli to učení, a když o tom přemýšlel, nenáviděl ho všemi silami duše.
Nicméně již si uvědomoval, že právě to učení přiodělo Lygii jakousi výjimečnou, nevýslovnou krásou, která v jeho srdci zrodila kromě lásky hlubokou úctu, kromě vášnivé touhy vroucí zbožňování a ze samé Lygie učinila bytost, jemu na světě nade všecko drahou. A tehdy jej opět jímala chuť milovati Krista. A jasně chápal, že buďto musí k Němu zahořeti láskou, nebo nenávistí, lhostejným však zůstati nemůže. Zatím jej hnaly kupředu jakési dvě opačné vlny; kolísal v myšlenkách, kolísal v citech, nedovedl si zvoliti, nicméně skláněl hlavu a prokazoval mlčky čest onomu sobě nepochopitelnému Bohu pouze proto, že to byl Bůh Lygiin.
On však byl trpěliv, jako by si byl přísahal, že jím bude. Když mu chvílemi zasvítily oči netrpělivostí, zvůlí a hněvem, hned v sobě tlumil ty záblesky a pak se na ni díval s nepokojem, jako by ji chtěl prositi za odpuštění, a to ji dojímalo ještě více. Nikdy neměla pocitu, že je tolik milována, a když na to myslila, cítila se vinnou a zároveň i šťastnou. Také Vinitius měnil se opravdu. V jeho rozmluvách s Glaukem bylo méně hrdosti. Často jej napadalo, že i ten chudý lékař otrok i cizinka, stará Miriam, která jej zahrnovala péčí, i Crispus, jejž vídával stále pohrouženého v modlitbu, jsou přece jen lidé. Byl překvapen podobnými myšlenkami - nicméně je míval. Ursa si časem oblíbil a hovoříval s ním nyní celé dny, protože s ním mohl mluviti o Lygii; obr pak byl nevyčerpatelný ve vypravování, a konaje u nemocného nejjednodušší služby, začal mu rovněž projevovati cosi jako příchylnost. Lygie byla Vinitiovi stále bytostí, náležející jaksi jinému druhu, stokrát povýšenější nad ony, kteří ji obklopovali; neméně však začal pozorovati také lidi prosté a chudé, čehož nedělal nikdy v životě, a začal u nich odhalovati různé stránky, jež zasluhovaly pozornosti a jejichž existence mu dříve nepřišla ani na mysl.
Pouze Nazaria nemohl snésti, neboť se mu zdálo, že se mladý hoch opovažuje milovati Lygii. Dlouhou dobu sice v sobě tlumil chuť, aby mu projevil svoji nelibost, ale jednou, když mladík přinesl dívce dvě křepelky, které koupil na trhu za vlastní vydělané peníze, ve Vinitiovi se ozval potomek Quiritů, pro něhož přistěhovalec z cizího národa znamenal méně nežli nejnepatrnější brouček. Slyše Lygiino poděkování, strašlivě zbledl, a když Nazarius odešel pro vodu ptákům, řekl:
"Lygie, což můžeš strpěti, aby ti ten hoch přinášel dary? Nevíš snad, že Řekové nazývají lidi jeho národa židovskými psy?" "Nevím, jak je nazývají Řekové," odpověděla, "ale vím, že Nazarius je křesťan a můj bratr."
To pravivši, pohlédla na něho překvapena a s lítostí, protože byla již odvyklá podobným jeho výbuchům, on pak zaťal zuby, aby jí neřekl, že takového jejího bratra dal by zmrskati na smrt nebo poslal jej na venkov, aby jako compeditus330 ryl půdu na jeho vinicích... Nicméně se opanoval, potlačil v sobě hněv a teprve za chvíli řekl:
"Odpusť mi, Lygie! Jsi pro mne dcerou královskou a adoptovaným dítětem Plautiů."
A přemohl se do té míry, že když se Nazarius objevil zase v jizbě, slíbil mu, že po návratu do svého letohrádku daruje mu párek pávů nebo párek plameňáků, jichž měl plné zahrady.
Lygie porozuměla, že jej taková vítězství nad sebou samým stojí mnoho. Avšak čím častěji jich dosáhl, tím více se její srdce připoutávalo k němu. Jeho zásluha však vůči Nazariovi byla menší, nežli tušila. Vinitius mohl se chvíli na něho osopiti, ale nemohl na něho žárliti. Miriamin syn neznamenal zajisté v jeho očích více nežli pes a kromě toho bylo to ještě dítě, které milovalo‑li Lygii, milovalo ji nevědomky a přitom i služebně. Větší boje musil s sebou sváděti mladý tribun, aby se podrobil, byť i mlčky, oné úctě, jakou mezi těmi lidmi bylo opředeno jméno Kristovo a Jeho učení. V tom směru se děly ve Vinitiovi podivné věci. Byla to přece jen nauka, ve kterou věřila Lygie, a proto také byl hotov ji uznati. Potom, čím více se pozdravoval, čím lépe si připomínal celou řadu událostí, které se přihodily od oné noci na Ostrianu, a celou řadu představ, které vnikly od té doby do jeho hlavy, tím větší obdiv jímal jej nad nadlidskou silou té nauky, která vyvolávala v lidských duších takový přerod od základů. Chápal, že jest v ní cosi kromobyčejného, cosi, čeho nebylo dosud na světě, i cítil, že kdyby obsáhla celý svět, kdyby do něho zasela svoji lásku a své milosrdenství, nastalo by snad jakési období, které by připomínalo ono, kdy ještě nikoli Joviš, nýbrž Saturn řídil svět. Neodvažoval se dále pochybovati o nadpřirozeném původu Kristově ani Jeho zmrtvýchvstání ani o jiných zázracích. Očití svědkové, kteří o tom hovořili, byli příliš věrohodní a příliš si lež ošklivili, aby mohl připustiti, že vypravují nebývalé věci. Konečně si římský skepticismus dovoloval nevěřiti v bohy, ale věřil v zázraky. Vinitius tu stál před jakousi záhadou, které nedovedl rozřešiti. Z druhé strany však se mu všecka ta nauka zdála býti v takovém rozporu s trvajícím pořádkem věcí, býti tak nemožnou, aby zavedena byla do praktického života, a tak ztřeštěnou jako žádná jiná. Podle ní mohli lidé i v Římě i na celém světě býti zlí, ale pořádek věcí byl dobrý. Kdyby na příklad Caesar byl počestný člověk, kdyby senát byl se skládal nikoli z prostopášných zhýralců, nýbrž z lidí, jako byl Thrasea, čeho ještě bylo by možno si přáti? Vždyť římský mír a římská vláda byly věcí dobrou, třídění mezi lidmi bylo oprávněno a spravedlivo. Zatím však to učení podle chápání Vinitiova jistě by zvrátilo všeliký pořádek, všelikou vládu a odstranilo všeliké rozdíly. A co pak by se stalo, byť i jen s římským panováním a říší? Což mohli Římané přestat vládnout nebo uznati celé stádo podmaněných národů za sobě rovné? To již patricius nemohl srovnati ve své hlavě. A kromě toho bylo to učení zvláště v rozporu se všemi jeho představami, zvyky, rázem života a pojmy o něm. Nemohl sobě naprosto představiti, jak by mohl sám existovati, kdyby na příklad je přijal. Obával se ho a obdivoval se mu, ale aby je přijal, proti tomu se přímo vzpírala jeho přirozenost. Rozuměl nakonec, že nic jiného ho nerozloučilo s Lygií nežli to učení, a když o tom přemýšlel, nenáviděl ho všemi silami duše.
Nicméně již si uvědomoval, že právě to učení přiodělo Lygii jakousi výjimečnou, nevýslovnou krásou, která v jeho srdci zrodila kromě lásky hlubokou úctu, kromě vášnivé touhy vroucí zbožňování a ze samé Lygie učinila bytost, jemu na světě nade všecko drahou. A tehdy jej opět jímala chuť milovati Krista. A jasně chápal, že buďto musí k Němu zahořeti láskou, nebo nenávistí, lhostejným však zůstati nemůže. Zatím jej hnaly kupředu jakési dvě opačné vlny; kolísal v myšlenkách, kolísal v citech, nedovedl si zvoliti, nicméně skláněl hlavu a prokazoval mlčky čest onomu sobě nepochopitelnému Bohu pouze proto, že to byl Bůh Lygiin.