Přirozeně hošík po bejvalé dobračce byl tou památkou, na niž pozvolna hrnulo se nejvíce úsměšků a potupy. Zpočátku bylo jen němé pošťuchování za jeho přítomnosti s významným pomrkováním. Pak to byly žerty a nezbednosti ztropené na něho. Při každém jeho slově, jímž se tázal nebo odpovídal, zařehtaly se sborem děvečky, daly si pak opětovati jeho výroky, jako by jim neporozuměly, a znova tím více se řehtaly. Byly to pak již útržky, opravdové odbývání i týrání, co hošík musel zakoušeti od surové chasy - právě v tom pořadí a stupni, jak se k němu chovala macecha. Tak se stalo že během nemnoha týdnů nalezeny na něm vady neslýchané, pro něž byl bit, pro něž odpírána mu jídla, pro něž musíval klečeti.
A hrnulo se všechno na jeho hlavu tak pozvolna, s takovou metodou a vypočítavostí, že stával jako před hotovou událostí před tím, co již dávno se připravovalo. Z nesčetných ústrků znenáhla a vytrvale se hromadících vzrůstala pro něho náhle pohroma. Neměl času ani oddechu ani pochopení, aby se nač připravil a něčemu vyhnouti se hleděl. Pohroma přikvačila, a jemu bylo jen trpěti bez odmluvy a obrany.
S uzarděním, s utajeným dechem stával, když náhle shrnulo se na jeho hlavu takové zlořečení. "Udělals to a to," křičel celý dům, a zrzavá Pepka div ho očima nepohltila. Byl vinen věcmi, v nichž neměl nejmenší součinnosti; nalézal se prý trestuhodným způsobem na místech, od nichž v skutečnosti právě byl nejdále; nehody cizí nepozorností zaviněné úmyslně jemu se přičítaly. A jiného odvolání v celém světě neměl sirotek než k té, co byla jeho maminkou a umřela. Jen to tiché, mystické odvolávání se duší nešťastných, pro něž uzavřena útočiště pozemní, jemu zůstalo. Jako vzhlížíme zpět na drahá místa, z nichž odcházíme, jako tíhneme k dobám dávno minulým, kdy bývalo nám líp, tak vracel se hošík zvolna a bez vlastní vůle k poměrům, na něž jižjiž začínal zapomínati. "To by mně byla maminka nikdy neudělala," vyhrklo jednou z něho chvíli těžkého strádání. A tu poprvé jasně vzbudila se v něm představa matky zemřelé v spojitosti bývalých práv, života a lásky, a vzbudivši se víc ho neopouštěla, spřádala se s veškerými jeho pomysly, celým jeho cítěním provázela jeho skutky a vkrádala se i do jeho strastných snů za dojmů nepřetržité trýzně. Sám si hledal útěchy. "Maminko má," úpěl, když ho bili. "Maminko," úpíval ve snách. "Maminko," vykřikl někdy ze vzpomínek za bdění...
Jednoho dne kvečeru nalezly se v salně na pohovce z nové plyšové arnitury šlépěje bláta.
"Milostpaní, jdou sem," křičela Pepka, poklízejíc saln. Mladá paní zuřivě zaplakala, zhlednuvši zablácenou arnituru, na níž si tolik zakládala.
"Kdo to udělal?" křičela.
"To vědí. Jiný sem nepřijde, a kdo by to také jiný moh udělat?"
"Přiveď ho, přiveď!" Pepka přivlekla hocha do salnu. Mladá paní běžela jim vstříc.
"Hleď, ničemo, co jsi udělal," křičela a třásla chlapcem. Ten váhavě pozvedl očka k šlépějím na pohovce. "To jsou od psa," pravil.
Paní se zarazila a povšimla si šlépějí. Bylo až příliš dobře znáti otisky to psích pracek. Ale k bývalému vzteku přidal se vztek zlovůle, jež byla překonána a od svého měla ustoupiti.
Vrávoraje vyvlekl se hošík z rukou rozlícené ženy. A venku se položiv a jako v mrákotách okolo sebe hrábnuv, skryl obličej do trávy...
Byl již večer.
V těch chvílích, kdy večerní chlad již smysly jímá a tajemný soumrak vniká do duše; kdy listím provanuje tichý šelest a na dálném obzoru temně slehají se nebesa; kdy zdá se, že kolem není oblohy ani vzduchu ani jakýchkoliv předmětů a vše je tak šeré, usněné, kam práhne a vznáší se duše celá; v těch okamžicích, kdy zdá se, že anděl urovnaného smíru vane svými perutěmi... jímaly dětskou duši mrákoty muk a utrýznění. Ještě těsněji přimkla se zpoličkovaná tvář k zavlhající trávě a několikráte jeho ručinky zahrabaly podle tělíčka, jako by v stále novém usedání muk a pláče pokořené bytosti.
Za dlouhou dobu v jeho ustrnutí, kdy jaksi již se sbíral a zapomínal, něco narazilo mu na ruku. Povstal hošík a vyjeveně se rozhlédl. Spatřil podle sebe kuře. Mimo volně přiložil ručinku k zvířecímu tělu. Pranic se nebránilo, ba k němu oddaně se vinulo. Aha, chce jít spat, pomyslel si on. Hledá kouteček. Byl dávno čas k drůbežímu odpočinku. Vstal tedy, s lící setřel slzy. kel a zanesl kuře na schůdky řádu. Kuře neobratně popolezlo; leč nějaká drzá slepice vtom z řádu vyhlédnuvši, prudce se na ně obořila a ono poplašeně skočilo zpátky. Chtěl je dáti hošík do psí boudy, kde za léta pes neležel, byly tam však již kachny, a ty by byly kuře uštípaly. Když je pak pokládal někam na sklep, vyřítila se ze zátramí kočka, jako by chtěla zrovna na kuře útočiti. Do kolny dáti se nemohlo, chodil tam tchoř, ve dvorku byly německé myši. Byl již hošík v rozpacích, kamže kuře uložiti, a všechna rada ho opouštěla. Leč kuře, jakkoli zažilo v té chvilce již tolik nezdařených pokusů, hošíkovi jaksi důvěřovalo. Kamkoli je dával, nevzpíralo se, hned poddajně tam vcházejíc, jako by si myslelo: však ty to musíš věděti, a cítilo, že u toho děcka nemá se praničeho obávati. Avšak útulku nebylo k nalezení, aspoň ne po rozumu dětském. Všady vyskytla se nehoda. Kuře začalo býti zatím nepokojno, trhajíc sebou v dětských rukou a povytahujíc krk, aby se kolem sebe rozhlédlo; byla minula již dávno chvíle, kdy jindy spávalo, a pak v horkých, je svírajících rukou bylo mu nevolno. Tu konečně hošíkovi zasvitlo. Vždyť má svou postýlku, proč by si je nevzal tam, tomu není pranic na závadu a nikdo toho nezpozoruje, protože teď nikdo k spánku ho nekonejší jako dřív a nevšímá si ho nikdo, když jde spat. Zaplesal, takřka nadšení ho jalo, zadýchal na kuře a schoval je pod oděv. Leč bylo něco na závadu milosrdným jeho úmyslům. Sotva vloudil se do dveří, třesoucí ručku skrývaje pod oděv, zpozorovala zrzavá Pepka, že má něco za lubem. Jako by si ho nevšímala, nepustila ho ze zřetele, až postihla, co prováděl. Přihrnula se hned k postýlce, strhla podušku. Spráskla pak ruce, odplivla si a svolala celý dům. Mladá paní byla úžasem celá bez sebe.
A hrnulo se všechno na jeho hlavu tak pozvolna, s takovou metodou a vypočítavostí, že stával jako před hotovou událostí před tím, co již dávno se připravovalo. Z nesčetných ústrků znenáhla a vytrvale se hromadících vzrůstala pro něho náhle pohroma. Neměl času ani oddechu ani pochopení, aby se nač připravil a něčemu vyhnouti se hleděl. Pohroma přikvačila, a jemu bylo jen trpěti bez odmluvy a obrany.
S uzarděním, s utajeným dechem stával, když náhle shrnulo se na jeho hlavu takové zlořečení. "Udělals to a to," křičel celý dům, a zrzavá Pepka div ho očima nepohltila. Byl vinen věcmi, v nichž neměl nejmenší součinnosti; nalézal se prý trestuhodným způsobem na místech, od nichž v skutečnosti právě byl nejdále; nehody cizí nepozorností zaviněné úmyslně jemu se přičítaly. A jiného odvolání v celém světě neměl sirotek než k té, co byla jeho maminkou a umřela. Jen to tiché, mystické odvolávání se duší nešťastných, pro něž uzavřena útočiště pozemní, jemu zůstalo. Jako vzhlížíme zpět na drahá místa, z nichž odcházíme, jako tíhneme k dobám dávno minulým, kdy bývalo nám líp, tak vracel se hošík zvolna a bez vlastní vůle k poměrům, na něž jižjiž začínal zapomínati. "To by mně byla maminka nikdy neudělala," vyhrklo jednou z něho chvíli těžkého strádání. A tu poprvé jasně vzbudila se v něm představa matky zemřelé v spojitosti bývalých práv, života a lásky, a vzbudivši se víc ho neopouštěla, spřádala se s veškerými jeho pomysly, celým jeho cítěním provázela jeho skutky a vkrádala se i do jeho strastných snů za dojmů nepřetržité trýzně. Sám si hledal útěchy. "Maminko má," úpěl, když ho bili. "Maminko," úpíval ve snách. "Maminko," vykřikl někdy ze vzpomínek za bdění...
Jednoho dne kvečeru nalezly se v salně na pohovce z nové plyšové arnitury šlépěje bláta.
"Milostpaní, jdou sem," křičela Pepka, poklízejíc saln. Mladá paní zuřivě zaplakala, zhlednuvši zablácenou arnituru, na níž si tolik zakládala.
"Kdo to udělal?" křičela.
"To vědí. Jiný sem nepřijde, a kdo by to také jiný moh udělat?"
"Přiveď ho, přiveď!" Pepka přivlekla hocha do salnu. Mladá paní běžela jim vstříc.
"Hleď, ničemo, co jsi udělal," křičela a třásla chlapcem. Ten váhavě pozvedl očka k šlépějím na pohovce. "To jsou od psa," pravil.
Paní se zarazila a povšimla si šlépějí. Bylo až příliš dobře znáti otisky to psích pracek. Ale k bývalému vzteku přidal se vztek zlovůle, jež byla překonána a od svého měla ustoupiti.
Vrávoraje vyvlekl se hošík z rukou rozlícené ženy. A venku se položiv a jako v mrákotách okolo sebe hrábnuv, skryl obličej do trávy...
Byl již večer.
V těch chvílích, kdy večerní chlad již smysly jímá a tajemný soumrak vniká do duše; kdy listím provanuje tichý šelest a na dálném obzoru temně slehají se nebesa; kdy zdá se, že kolem není oblohy ani vzduchu ani jakýchkoliv předmětů a vše je tak šeré, usněné, kam práhne a vznáší se duše celá; v těch okamžicích, kdy zdá se, že anděl urovnaného smíru vane svými perutěmi... jímaly dětskou duši mrákoty muk a utrýznění. Ještě těsněji přimkla se zpoličkovaná tvář k zavlhající trávě a několikráte jeho ručinky zahrabaly podle tělíčka, jako by v stále novém usedání muk a pláče pokořené bytosti.
Za dlouhou dobu v jeho ustrnutí, kdy jaksi již se sbíral a zapomínal, něco narazilo mu na ruku. Povstal hošík a vyjeveně se rozhlédl. Spatřil podle sebe kuře. Mimo volně přiložil ručinku k zvířecímu tělu. Pranic se nebránilo, ba k němu oddaně se vinulo. Aha, chce jít spat, pomyslel si on. Hledá kouteček. Byl dávno čas k drůbežímu odpočinku. Vstal tedy, s lící setřel slzy. kel a zanesl kuře na schůdky řádu. Kuře neobratně popolezlo; leč nějaká drzá slepice vtom z řádu vyhlédnuvši, prudce se na ně obořila a ono poplašeně skočilo zpátky. Chtěl je dáti hošík do psí boudy, kde za léta pes neležel, byly tam však již kachny, a ty by byly kuře uštípaly. Když je pak pokládal někam na sklep, vyřítila se ze zátramí kočka, jako by chtěla zrovna na kuře útočiti. Do kolny dáti se nemohlo, chodil tam tchoř, ve dvorku byly německé myši. Byl již hošík v rozpacích, kamže kuře uložiti, a všechna rada ho opouštěla. Leč kuře, jakkoli zažilo v té chvilce již tolik nezdařených pokusů, hošíkovi jaksi důvěřovalo. Kamkoli je dával, nevzpíralo se, hned poddajně tam vcházejíc, jako by si myslelo: však ty to musíš věděti, a cítilo, že u toho děcka nemá se praničeho obávati. Avšak útulku nebylo k nalezení, aspoň ne po rozumu dětském. Všady vyskytla se nehoda. Kuře začalo býti zatím nepokojno, trhajíc sebou v dětských rukou a povytahujíc krk, aby se kolem sebe rozhlédlo; byla minula již dávno chvíle, kdy jindy spávalo, a pak v horkých, je svírajících rukou bylo mu nevolno. Tu konečně hošíkovi zasvitlo. Vždyť má svou postýlku, proč by si je nevzal tam, tomu není pranic na závadu a nikdo toho nezpozoruje, protože teď nikdo k spánku ho nekonejší jako dřív a nevšímá si ho nikdo, když jde spat. Zaplesal, takřka nadšení ho jalo, zadýchal na kuře a schoval je pod oděv. Leč bylo něco na závadu milosrdným jeho úmyslům. Sotva vloudil se do dveří, třesoucí ručku skrývaje pod oděv, zpozorovala zrzavá Pepka, že má něco za lubem. Jako by si ho nevšímala, nepustila ho ze zřetele, až postihla, co prováděl. Přihrnula se hned k postýlce, strhla podušku. Spráskla pak ruce, odplivla si a svolala celý dům. Mladá paní byla úžasem celá bez sebe.