Nastavení psaní se nepodařilo obnovit. Načti stránku znovu a zkus to ještě jednou.
Cvičení na psaní: "Kříž u potoka" Karolina Světlá
Pravidla výpočtu přesnosti se změnila. Toto cvičení začíná znovu od začátku.
Uložení dokončeného cvičení se nepodařilo potvrdit. Zkuste ho uložit znovu bez opětovného psaní.
Cvičení na psaní: "Kříž u potoka" Karolina Světlá
Mlynářka nepřestávala žehnat okamžiku, kdy osiřelé děvče ponejprv o její práh zavadilo. Evička působila jí samou jen radost, každým dnem jinou a novou a každým rokem větší a dokonalejší. Nikde na okolí nebylo vlastní dítě od rodičů s větší láskou a péčí chováno než opuštěný sirotek ten v mlýně, ale žádné za lásku a péči vděčněji se neodměňovalo než ono. Pěstounka a schovanka do sebe hleděly jako do zrcadla.
Kantor tvrdíval, že co je škola školou, takové písařky, čtenářky, počtářky jako Evičky ještě tam nebylo, každý žák před ní se mohl schovat, žádný to nevěděl a neuměl co ona, ač o několik let později učit se počala než děti jiné. Evička by ale také byla za školu duši dala; nebyla by doma zůstala, a kdyby snad byly, jak po sprostu říkáme, trakaře pršely. Když ji tam nechtívala mlynářka někdy pro velkou "větrní" pustit (chodívala pro značnou vzdálenost na "celý", nesouc si oběd v kabelce), tož jim dělávala doma takové dílo, že to bylo až k neuvěření. Celý mlýn vyplašila pláčem, nevěděli si s ní mnohdy ani rady. Nezbývalo jim jiného než udělat to s ní, jak se to se žáčky za špatného povětří v krajině té vůbec dělává; přetáhli jí přes hlavu pytel, aby se studeného větru a mlhy příliš nenapolykala, a některý chasník ji ráno na zádech do školy odnesl a jiný ji zas večer přinesl, jinak by s ní nebyli měli chvíle pokojné. I nemohliť se za to na ni horšit ani mlynář, ani mlynářka, měli radost, že se toho učení tak chápe, pociťovali oba po celý život velmi bolestně, že nebyli od rodičů ke škole přidržováni; zvláště když přišli k štěstí, tuze jim to scházelo. Musili se v mnohém na cizí spoléhat lidi, u nich rady pohledávat a draze ji platit, byvše od nich zhusta dost obelstěni. Těšili se na dobu, až jim Evička vše, co jim písemného do domu přijde, přečte, na to vlastnoručně odpoví, účty povede atd.
Ostatní děti, které chodily do školy také na "celý", mezi polednem před školou se honily, všelijaké provozujíce hry, jediná Evička nikdy mezi ně ven nevyšla. Zůstala ve škamně a pořád na svých knížkách říkala. Knížky od té chvíle, co je poznala, jí byly nejmilejší na světě věcí. Co byly proti nim střevíce s červenou mašlí, květovaná její loktuška a zástěra s prýmy! Tyto předměty, tak vroucně obdivované, pozbyly náhle pro ni všeho půvabu, nic si z nich už nedělala, staré v mlýně pohozené kalendáře větší teď měly pro ni cenu. Přeslabikovala je od slova k slovu, uměla je téměř nazpaměť.
To bylo nějakého pláče, když o poslední zkoušce panu vikáři ve jmenu všech žáků se školou se loučících dlouhou rýmovanou se poděkovala řečí! Celou noc potom i předtím ze spaní vzlykala, jako kdyby se před ní brány do ráje navždy zavíraly. Mlynářka nejinak si myslila, než že z toho bude mít nemoc. Každý groš, který jí pěstounové dali na ženské trety, tkanice, hřebínky, jehlice a tak dále, svědomitě ukládala, a měla-li zlatý pohromadě, donesla jej buď ke kantorovi co příspěvek na knihovnu školní, neb jej svěřila mlynáři, jel-li do města, aby jí zaň u knihaře koupil nějaký pěkný spis. Rovnávala si svoje knihy v neděli na komoře v truhle s takovým zalíbením jako jiné dívky svoje fiflení.
Neděli co neděli zašla si Evička po hrubé do školy, nemohla jinak, táhlo ji to tam dosud. Jak si poskočila, bral-li učitel nějakou novou z přihrádky knihu! Dvakrát pak byla pro ni neděle. Jakmile ji do ruky dostala, již jiného neviděla, neslyšela, pořád jen na knihu drahou si myslila. Tiskla ji cestou pod kabátkem k srdci, jako by si to nesla domů kus zlata, za které si koupí celé panství. Neměla pak již s děvčaty, s ní z kostela touže stranou jdoucími, žádných řečí, naschvál tu i tam se obmeškávala, aby mohla jít sama. Hádala pak v duchu, co asi v knize bude, jestliže ji obsah její rozpláče či rozesměje, poučí či pobaví. Milejší jí byly tyto myšlenky než plané s nimi hovory o pentlích, muzikách, hoších atd. Toť se rozumí, že děvčata dobře zpozorovala, že jí je kniha milejší, a za to na ni se hněvala. Ještě více ale na ni se hněvávali hoši, byli by si s hezkou Evičkou z mlýna, pro niž měla mlynářka zajisté již pěkný balík bankovek ustřádáno, rádi cestou z kostela zažertovali jako s ostatními dívkami. Ale uhnula se jim a do muzik na přástvy nechodila; nebylo tedy možno přiblížit se jí, jak se neměli pak zlobit! Mladá chasa Evičku při každé příležitosti také notně za její se jí stranění pomluvila, smáli se jí, že místo na vdavky pomýšlí, jak by se udělala knězem či doktorem, že snad chce hraběte, a co zpozdilost a závist ještě jiného si povídá nejen o dívkách, ale o všech lidech ve vyšších věcech zalíbení majících. Ale přec nikdo si netroufal zjevné jí za to učinit příkoří. Za jedno se lesklo v mlýně vše jako zrcadlo, lidé se báli tam šlápnout na podlahu, tak se bělala, krávy skákaly po pastvě jako jeleni, máslo měl kuchař vrchnostenský zamluvené, nemohlo se tedy Evičce vyčítat, že svou práci neumí, pro čtení ji zanedbávajíc, a za druhé bylo u ní dosud, čemu nemohl nikdo již za dětství jejího odolat, nechť se tomu i zuby nehty bránil. I ti, kteří Evičku nejvíce pomlouvali, nejvíce ji pro její učenost "přislipkovali", musili, spatřivše ji, chtěj nechtěj na ni se pousmát, jakož chtěj nechtěj pousmát se musíme, ukáže-li se nám uprostřed zimních chmur a mlh najednou v okně boží slunéčko.
Nikdy si mlynářka nepomyslila, že z opáleného bělovlasého děvčete vykvete panna tak sličná. Evičce zůstaly z dětinství jen velké modré její oči, jichž každý pohled dosud jako rosu v srdci pociťovala. Ostatně všecka se změnila. Co již venku se netoulala, ztmavěl jí vlas, leskl se jí teď jako na slunci len a líce jí zbělaly jako smetana. Přerostla mlynářku o celou hlavu a hnedle by byla přerostla i mlynáře, jen kdyby byla o rok déle rostla. Byla vysoká a štíhlá jako jeřabina. Avšak bylo mnoho děvčat, které měly také hebký vlas, ztepilý vzrůst a jasné oči, jako měla Evička, ale ona byla mezi nimi přec jen nejhezčí, aniž mohl člověk právě říci proč. Bylo to tím, že zcela jinak si stoupla, se pousmála, pohlédla, promluvila než ostatní, měla při sobě cos zvláštního, pro co nikdo z jejího okolí jména nenalézal. Jediný mlynář o to se pokusil, tvrdě, že to jsou šlechetné myšlenky, které jevíce se jí v tazích a hnutí ji tak krášlí. Evička proti obyčeji mezi děvčaty panujícímu volila si na oděv vždy prosté látky jemných barev, nikdy ozdobami je neobtěžkala, nosila se po vesnicku, po dcerkách městských se neopičíc; ale třeba stála v "klopišti" mezi dívkami nejvystrojenějšími, nemajíc na sobě praničehož, co by pohled lákalo a upoutalo, přec koukl každý především na ni, a mnohý zapomněl pro ni podívat se na ostatní. Vypadala mezi děvčaty vždy jako nevěsta mezi družicemi.
Mlynářka byla sice v zátiší srdce mateřského nemálo hrda na krásu schovančinu, ale přec ji ještě více těšilo dobré její srdce, které by byla s každým rozdělila, i vzácný její důmysl, jemuž se nepřestávala v duchu divit. Jsoutě lidé, kteří na půl hodiny cesty za rodnou ves vzdáliti se nesmějí, všude zabloudí, všude na cestu tázat se musí, neustále po průvodčím se ohlížejí; jiní zas si najdou cestu o půlnoci z nejhustšího lesa domů, jen co na hvězdy se podívají či kůru na stromech omakávají: mezi tyto náležela Evička. Věděla si vždy a ve všem rady, nikdy nikoho tázat se nemusila, je-li na pravé cestě, sama zvláštním v sobě pudem poznávala, co dobré a nedobré, co se sluší a nesluší, co lež, co pravda. Nikdy mlynářce neb komu jinému ani v žertu nezalhala. Faleš měla v takové ošklivosti, že se začala celá třást, jen co o ní slyšela.