Lišíme se však od nepřátel také v otázce válečného výcviku, a to takto. Činíme své město přístupným všem lidem a nikdy vyháněním cizinců nikomu nebráníme v poučení nebo v podívané týkající se toho, co zhlédnouti, když jsme to neskryli, by leckomu z nepřátel prospělo. Spoléháme se totiž ne tak na válečnou výzbroj a úskoky jako spíše na srdnatou odvahu k boji z nás samých čerpanou. A při výchově snaží se oni dojíti mužnosti lopotným cepováním hned od mlada, kdežto my sice žijeme nespoutaně, ale s nemenší odvahou se ubíráme do zápasů podnikaných rovnými silami. Důkaz toho: Lakedaimoňané táhnou do naší země nikoli jen sami o sobě, nýbrž se všemi spojenci, kdežto kdykoli my sami napadneme sousední území a bojujeme na cizí půdě proti těm, kdo brání svého majetku, obyčejně bez obtíží vítězíme. A se soustředěnou naší válečnou mocí se dosud neutkal žádný nepřítel, poněvadž my současně jednak pečujeme o loďstvo, jednak posíláme mužstvo ze svého středu na mnohá místa na souši. Utkají‑li se však někde s nějakou částí našich vojsk a přemohou některé z nás, chlubí se, že nás odrazili všechny; podlehnou‑li, říkají, že utrpěli porážku od nás ode všech. A věru chceme‑li podstupovati nebezpečenství spíše po životní pohodě než po namáhavém výcviku a se statečností přivoděnou ne tak předpisy jako spíše povahou, máme z toho tu výhodu, že se předem netrudíme budoucími útrapami, ale když se v nich ocitneme, neprojevujeme méně odvahy než ti, kteří se stále lopotí. V tom směru si naše obec zaslouží obdivu; a kromě toho ještě v jiných věcech.
Neboť milujeme krásu, zachovávajíce střídmost, a milujeme vzdělání, nepropadajíce změkčilosti. Bohatství je nám spíše příležitostí k činu než předmětem chlubných řečí, a co se týče chudoby, není hanba znáti se k ní, ale spíše to Je hanba, nevymaniti se z ní prací. Tíž mužové pečují jak o věci soukromé, tak o veřejné, a ačkoli se v soukromí ten věnuje té, onen oné práci, jeví se u všech dostatečná schopnost posouditi zájmy veřejné. Neboť my jediní toho, kdo v nich vůbec nebere účastí, pokládáme ne za člověka nečinného, ale přímo za neužitečného, a sami buď o věcech rozhodujeme, anebo aspoň náležitě uvažujeme, nepokládajíce za škodlivé činům řeči a úvahy, ale spíše to, nepoučiti se řečí a úvahou dříve, než se začne prováděti, čeho je třeba. Proti jiným totiž máme již tu výhodu, že si zároveň vedeme s největší odvahou i velmi opatrně uvažujeme o tom, co hodláme podniknouti; u ostatních naproti tomu nevědomost působí smělost, kdežto uvažování váhavost. Za nejsrdnatější by však měli být právem uznáni ti, kdož zcela jasně znamenají strastné i příjemné stránky věcí, a přesto se nedávají odvraceti od nebezpečných podniků.
I co do ušlechtilosti se chováme opačně než většina lidí, neboť si získáváme přátele nikoli tak, že od nich zakoušíme dobro, ale tak, že jim je prokazujeme. Lze pak bezpečně očekávati, že se ten, kdo prokáže dobro, bude snažiti uchovávat si stálou náklonností k obdarovanému vděk, kterým je mu tento povinován; dlužník však nebývá tak horlivý, neboť ví, že splatí šlechetnost ne jako službu lásky, ale jako dluh. A my jediní komukoli beze strachu přispíváme, ne tak se zřením k svému prospěchu jako spíše v bezpečné jistotě své svobody.
Úhrnem pravím, že je celá naše obec učilištěm Řecka a že se mi zdá, jako by se každý náš jedinec snažil vzdělávati svou osobnost k autarkii v nejrozmanitějších životních úkonech, a s největší obratností, spojenou se všemožným půvabem. A že to nejsou jen tak chlubná slova pro dnešní příležitost, ale spíše skutečná pravda, to ukazuje sama moc naší obce, které jsme nabyli takovýmito vlastnostmi. Neboť ona jediná z nynějších obcí prokazuje ve zkoušce, že je mocnější, než ji líčí pověst, a ona jediná nebudí ani v nepříteli roztrpčení, od jakýchže to lidí musí zakoušet zlého, ani v poddaném podnět k haně, že je ovládán lidmi nehodnými. Jsou pádné důkazy a zajisté je i dost svědků toho, jak jsme prokázali svou moc, i dojdeme obdivu u lidstva nynějšího i budoucího, a to ne tak, že bychom potřebovali jako velebitele buď Homéra, nebo kohokoli jiného, kdo sice verši pro okamžik pobaví, jehož chápání událostí však skutečnost usvědčí z klamu, ale tak, že jsme přinutili celé moře i celou zemi, aby se staly přístupnými naší odvaze, a že jsme všude založili nepomíjející pomníky svých činů, neblahých i šťastných.
Za takovou tedy obec tito zde v boji padli, pokládajíce za svou ušlechtilou povinnost nedat si jí urvati; a sluší se, aby byl pro ni z nás zbývajících jeden každý ochoten podstupovati námahu a trud.
Proto jsem se tedy také rozhovořil o naší obci, abych vás poučil, že nebojujeme o stejnou věc my a oni, kteří nemají nic tomu podobného, a abych přitom důkazy objasnil své velebení těch, nad kterými nyní mluvím. A to nejdůležitější z ní jsem už řekl. Neboť tím, co jsem promluvil k oslavě obce, tím ji ozdobily zásluhy těchto zde a mnohých takových mužů, a není mnoho Řeků, u kterých by se objevila shoda mezi řečí a činy jako u těchto zde. Soudím pak, že jejich nynější skon svědčí o mužné chrabrosti, tak, že ji u jedněch po prvé vynáší na světlo, u jiných naposledy dotvrzuje. Vždyť je spravedlivé u těch, kteří byli třebas jinak horší, stavěti do popředí mužnou zdatnost, kterou osvědčili ve válkách za vlast; neboť dobrem smazali zlo, a tak veřejným působením více prospěli, než soukromým natropili škod. Z těchto nikdo ani se nestal změkčilcem tím, že přikládal zvláštní váhu dalšímu užívání bohatství, ani neoddálil nebezpečí od sebe nadějí chovanou v chudobě, že by jí mohl ještě uniknout a zbohatnouti; nikoli: oni uznali, že je potrestání nepřátel vítanější než ony věci, zároveň usoudili, že toto nebezpečenství je ze všech nejkrásnější, a odhodlali se je podstoupiti a ztrestati nepřátele. Přitom toužili po tamtěch radostech, ale tak, že nejistotu zdaru v tom směru svěřili naději, doopravdy však při úkolu, který ležel před nimi, měli za hodno spoléhati se jen sami na sebe. A poněvadž v zápase pokládali za lepší brániti se a něčeho zakusiti, unikli hanlivým řečem, celou osobností podnikli boj a v kratičké chvíli osudného obratu na vrcholu slávy spíše než strachu rozžehnali se s životem.
Neboť milujeme krásu, zachovávajíce střídmost, a milujeme vzdělání, nepropadajíce změkčilosti. Bohatství je nám spíše příležitostí k činu než předmětem chlubných řečí, a co se týče chudoby, není hanba znáti se k ní, ale spíše to Je hanba, nevymaniti se z ní prací. Tíž mužové pečují jak o věci soukromé, tak o veřejné, a ačkoli se v soukromí ten věnuje té, onen oné práci, jeví se u všech dostatečná schopnost posouditi zájmy veřejné. Neboť my jediní toho, kdo v nich vůbec nebere účastí, pokládáme ne za člověka nečinného, ale přímo za neužitečného, a sami buď o věcech rozhodujeme, anebo aspoň náležitě uvažujeme, nepokládajíce za škodlivé činům řeči a úvahy, ale spíše to, nepoučiti se řečí a úvahou dříve, než se začne prováděti, čeho je třeba. Proti jiným totiž máme již tu výhodu, že si zároveň vedeme s největší odvahou i velmi opatrně uvažujeme o tom, co hodláme podniknouti; u ostatních naproti tomu nevědomost působí smělost, kdežto uvažování váhavost. Za nejsrdnatější by však měli být právem uznáni ti, kdož zcela jasně znamenají strastné i příjemné stránky věcí, a přesto se nedávají odvraceti od nebezpečných podniků.
I co do ušlechtilosti se chováme opačně než většina lidí, neboť si získáváme přátele nikoli tak, že od nich zakoušíme dobro, ale tak, že jim je prokazujeme. Lze pak bezpečně očekávati, že se ten, kdo prokáže dobro, bude snažiti uchovávat si stálou náklonností k obdarovanému vděk, kterým je mu tento povinován; dlužník však nebývá tak horlivý, neboť ví, že splatí šlechetnost ne jako službu lásky, ale jako dluh. A my jediní komukoli beze strachu přispíváme, ne tak se zřením k svému prospěchu jako spíše v bezpečné jistotě své svobody.
Úhrnem pravím, že je celá naše obec učilištěm Řecka a že se mi zdá, jako by se každý náš jedinec snažil vzdělávati svou osobnost k autarkii v nejrozmanitějších životních úkonech, a s největší obratností, spojenou se všemožným půvabem. A že to nejsou jen tak chlubná slova pro dnešní příležitost, ale spíše skutečná pravda, to ukazuje sama moc naší obce, které jsme nabyli takovýmito vlastnostmi. Neboť ona jediná z nynějších obcí prokazuje ve zkoušce, že je mocnější, než ji líčí pověst, a ona jediná nebudí ani v nepříteli roztrpčení, od jakýchže to lidí musí zakoušet zlého, ani v poddaném podnět k haně, že je ovládán lidmi nehodnými. Jsou pádné důkazy a zajisté je i dost svědků toho, jak jsme prokázali svou moc, i dojdeme obdivu u lidstva nynějšího i budoucího, a to ne tak, že bychom potřebovali jako velebitele buď Homéra, nebo kohokoli jiného, kdo sice verši pro okamžik pobaví, jehož chápání událostí však skutečnost usvědčí z klamu, ale tak, že jsme přinutili celé moře i celou zemi, aby se staly přístupnými naší odvaze, a že jsme všude založili nepomíjející pomníky svých činů, neblahých i šťastných.
Za takovou tedy obec tito zde v boji padli, pokládajíce za svou ušlechtilou povinnost nedat si jí urvati; a sluší se, aby byl pro ni z nás zbývajících jeden každý ochoten podstupovati námahu a trud.
Proto jsem se tedy také rozhovořil o naší obci, abych vás poučil, že nebojujeme o stejnou věc my a oni, kteří nemají nic tomu podobného, a abych přitom důkazy objasnil své velebení těch, nad kterými nyní mluvím. A to nejdůležitější z ní jsem už řekl. Neboť tím, co jsem promluvil k oslavě obce, tím ji ozdobily zásluhy těchto zde a mnohých takových mužů, a není mnoho Řeků, u kterých by se objevila shoda mezi řečí a činy jako u těchto zde. Soudím pak, že jejich nynější skon svědčí o mužné chrabrosti, tak, že ji u jedněch po prvé vynáší na světlo, u jiných naposledy dotvrzuje. Vždyť je spravedlivé u těch, kteří byli třebas jinak horší, stavěti do popředí mužnou zdatnost, kterou osvědčili ve válkách za vlast; neboť dobrem smazali zlo, a tak veřejným působením více prospěli, než soukromým natropili škod. Z těchto nikdo ani se nestal změkčilcem tím, že přikládal zvláštní váhu dalšímu užívání bohatství, ani neoddálil nebezpečí od sebe nadějí chovanou v chudobě, že by jí mohl ještě uniknout a zbohatnouti; nikoli: oni uznali, že je potrestání nepřátel vítanější než ony věci, zároveň usoudili, že toto nebezpečenství je ze všech nejkrásnější, a odhodlali se je podstoupiti a ztrestati nepřátele. Přitom toužili po tamtěch radostech, ale tak, že nejistotu zdaru v tom směru svěřili naději, doopravdy však při úkolu, který ležel před nimi, měli za hodno spoléhati se jen sami na sebe. A poněvadž v zápase pokládali za lepší brániti se a něčeho zakusiti, unikli hanlivým řečem, celou osobností podnikli boj a v kratičké chvíli osudného obratu na vrcholu slávy spíše než strachu rozžehnali se s životem.